Před pár dny, 25. září, zemřel jeden z posledních žijících příslušníků slavných letců z Tuskegee (Tuskegee Airmen) George Hardy ve věku 100 let.

                                                                        Foto: George Harvey v roce 2019 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Himmlerova dýka SS pro vyvolené je dodnes mezi sběrateli velmi ceněným artiklem

Hardy se narodil ve Filadelfii 8. června 1925 jako druhé ze sedmi dětí v dělnické rodině. Na počátku druhé světové války vstoupil jeho starší bratr do amerického námořnictva. George chtěl svého bratra následovat, což mu ale jeho otec zakázal. V 18 letech tedy vstoupil do amerického letectva. Stejně jako ostatní černoši i George musel projít segregujícím výcvikem pro černošské letce na letecké základně Tuskegee Army Air Field v Alabamě.

V září 1944 dokončil výcvik a jako poručík 99. stíhací perutě se svou čistě černošskou 332. stíhací skupinou zvanou „Red Tails“ podle červeně zbarvených ocasních ploch vydal do Itálie. Se svým stíhacím letounem P-51 Mustang doprovázel spojenecké bombardéry na mise za nepřátelské linie. Tehdy devatenáctiletý George Hardy byl nejmladším černošským pilotem v americké armádě. Do konce války absolvoval celkem 21 ostrých bojových letů nad Německem. Po válce letectvo opustil a studoval nejprve na Newyorské univerzitě a poté na Technologickém institutu amerického letectva (US Air Force Institute of Technology), kde získal magisterský titul. Brzy byl ale povolán zpět do služby.

Jako vynikající letec byl přeškolen a nově jako pilot bombardéru B-29 „Superfortress“ se zúčastnil války v Koreji, kde absolvoval celkem 45 bombardovacích misí. V jednom případě nechtěl podplukovník Fred W. Miller pustit Hardyho do letadla, protože nevěřil ve schopnosti černošských pilotů, což nakonec zachránilo Hardymu život. Bombardér, který měl pilotovat, byl totiž zasažen severokorejskou protivzdušnou palbou a všichni na palubě zahynuli. Nicméně Hardyho zkušenosti a um si nakonec získaly Millerovu přízeň a ten po válce prohlásil, že Hardy patřil k nejlepším pilotům a důstojníkům v jednotce.

Po válce zůstal v armádě, kde ho za 20 let čekal další konflikt, vietnamská válka. Jelikož byly bombardéry B-29 „Superfortress“ vyřazeny ze služby a Hardy byl vynikajícím pilotem, byl přeřazen do 18. Special Operations Squadron, kde jako pilot řídil letoun palebné podpory Fairchild AC-119K Stinger. Jednalo se o letoun, který měl veškerou svou výzbroj umístěnou v boku trupu; nad nepřátelskými pozicemi tedy kroužil a zasypával je palbou shora. Hardy se svým letounem operoval z leteckých základen Udorn v Thajsku a Da Nang ve Vietnamu. Většinu bojových letů absolvoval v noci, kdy jeho úkolem bylo likvidovat severovietnamské kolony pohybující se v Kambodži a Laosu. K identifikaci cílů na zemi využíval infračervené vidění a po odhalení nepřítele začal kroužit a vedl palbu na nic netušícího protivníka. Letoun AC-119K Stinger byl těžce vyzbrojen. V levém boku měl umístěny dva rotační kanóny M61 Vulcan ráže 20 mm a čtyři miniguny GAU-2. To bylo na hony odlišné od doprovodu bombardérů během druhé světové války i od bombardování během vietnamské války, ale alespoň to ukazovalo skvělé letecké schopnosti a všestrannost, kterými Hardy disponoval.

Psali jsme:Plk. Zdeněk Patera: V dnešní době je klíčová připravenost jednotek a jejich mobilita

Psali jsme:Zpravodajství, drony a umělá inteligence: Armáda ČR vstupuje do nové éry informací

Psali jsme:Francouzský „dronový obrat“: jak Paříž staví na lekcích z Ukrajiny a co z toho plyne pro Česko

Foto: Gunship Fairchild AC-119K Stinger ze stavu 18th Special Operations Squadron pálí ze svých kanónů. Se stejným letounem létal Hardy ve Vietnamu | Wikimedia Commons / Public domain

Do důchodu odešel v roce 1971 v hodnosti plukovníka po téměř 30 letech služby v americkém letectvu. Za svou leteckou kariéru byl několikrát dekorován. Obdržel Leteckou medaili (Air Medal) s 11 dubovými ratolestmi, Medaili za pochvalu (Commendation Medal) a Letecký záslužný kříž (Distinguished Flying Cross). Po odchodu do civilu působil jako projektový manažer pro společnost General Telephone & Electronics Corporation. I v civilu se ovšem zajímal o letectví a hlavně o propagaci letců z Tuskegee. Cestoval po zemi a přednášel ve školách, ve veteránských skupinách a občanských organizacích, aby se ujistil, že příběh „červených ocasů“ neupadne do zapomenutí. V roce 2007 obdržel ještě Zlatou medaili Kongresu za svou neúnavnou práci a v roce 2006 čestný doktorát Univerzity v Tuskegee.

Po smrti Harryho T. Stewarta 2. února 2025 se stal George Hardy jedním z posledních dvou žijících pilotů z Tuskegee a jediným, který se zúčastnil bojových operací. Druhý žijící pilot James H. Harvey totiž zůstal u náhradního tělesa v Kentucky a do bojů nezasáhl. V Anglii byl tento rok restaurován stíhací letoun P-51D sériového čísla 44-72035 a byl pojmenován „Tall in the Saddle“, stejně jako Hardyho letoun, s nímž létal během druhé světové války.

Zdroj: Task and Purpose, defensemagazine.com