Lidé vždy hledali stále účinnější a účinnější zbraně, které by jim pomohly získat na bojišti navrch. Jedním z mnoha nástrojů starověkých bojovníků byli právě sloni.

Foto: I když jsou sloni obrovská a impozantní zvířata, i ony potřebují ochranu. Zbroj válečného slona Mughalské říše ve sbírkách muzea v Leedsu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Brokovnice pro drsňáky

První, kdo zavedli do služby slony, byli Indové. Již kolem roku 1500 př. n. l. byla zvířata domestikována: přepravovala zboží, používala se ve stavebnictví a je zcela přirozené, že se bez nich neobešla ani válka.

Nejstarší zdokumentovaný konflikt pochází z pera Diodóra Sicilského, který líčí válku mezi známou asyrskou královnou Semiramis a indickým králem Supratikou v 9. století př. n. l. Král Supratika si udržoval početnou armádu bojových slonů, přičemž Semiramis neměla ve svých armádách žádné slony, musela se tedy uchýlit ke lsti. Nechala z býčích kůží postavit velký počet napodobenin slonů, přičemž do každého byl umístěn jezdec na velbloudovi. Když se armády obou vládců střetly, indičtí jezdci, jejichž koně byli zvyklí na pohled na obrovské slony, se kvapem blížili k Semiramidiným slonům. Jenže když koně indických jezdců ucítili býčí zápach umělých slonů, zpanikařili a dali se na útěk, což způsobilo v Supratikově armádě chaos a zmatek. Ovšem když se do boje dostali skuteční indičtí váleční sloni, Semiramidina armáda byla poražena.

V indické armádě šlo tehdy ovšem o raritu, používání bojových slonů se rozšířilo až kolem 4. století př. n. l. Sloni začali nahrazovat nedostatkové koně a jejich počet v armádách rostl. Například v armádě Čandragupty Maurji, prvního sjednotitele Indie (vládl v letech 322-298 př. n. l.), se tak nacházelo 9 000 válečných slonů! Výhodou kromě obrovské síly byla i psychická stránka použití válečných slonů. Sevřený šik stovek obrovských slonů dokázal vnést oprávněný strach do srdcí nepřátel.

Foto: Hanibal naposledy použil slony během boje u Zamy | Wikimedia Commons / Public domain

Kromě Indů válečné slony využívali i Egypťané, Kartáginci, Numiďané, Peršané či Makedonci. Římané slony považovali za hloupá zvířata nevhodná k použití v boji, ovšem i oni později byli nuceni uznat kvality válečných slonů a zařadit je do svých řad. Opakem byli Řekové, kteří slony považovali za zvlášť chytrá zvířata, která je možné vycvičit snadněji než zvířata ostatní. Řekové se se slony seznámili díky dílům Skylaka z Kariandy v 6. století př. n. l.

Psali jsme:Plk. Vojtěch Koziol: Musíme být vždy o krok napřed

Psali jsme:„Gerasimovova doktrína“ jako mýtus ruské hybridní války

Psali jsme:Wargame: Česko aneb jak by naše země obstála ve válečné hrozbě?

Bez ohledu na to, zda je zvíře více či méně chytré, muselo být ovladatelné. To měl za úkol speciální jezdec, kterému Indové říkali Kornak. Ten k ovládání zvířete používal speciální nástroj cuspis, což byl bodec nebo kopí, kterým slona píchal do krku nebo za uši, podle toho, co od zvířete požadoval. I tak impozantní a majestátní zvíře ovšem potřebovalo být vybaveno. Každý indický válečný slon byl standardně vybaven fialovou čabrakou a uši byly natřeny červeně, modře či bíle, podle toho, jakou roli slon v armádě zastával. Pokud se slon přímo účastnil boje, byl ještě vyzbrojen. Na kly byly nasazeny železné bodce, na hruď zase zbroj. Před samotným bojem byli sloni povzbuzeni, aby se dostali do rozzuřeného stavu. K pití dostávali víno, k jídlu zase kadidlo. Stejně jako kavalerie, i sloní „jízda“ měla svou velitelskou hierarchii. Vrchní velitel slonů v řecké armádě se nazýval Elefantarch, nižší velitelé se nazývali Keratarch a pod nimi se nacházel ještě Ilarch. Významní a důležití sloni dostávali i jména. Alexandr Veliký, který v bitvě u řeky Hydaspés v květnu roku 326 př. n. l. porazil vojska indického krále Pórose, pojmenoval osobního Pórova slona Ajax. V zápiscích římského vojevůdce Marca Cata můžeme nalézt jméno nejslavnějšího slona v kartágské armádě – Sur. Zmiňuje také slony se jmény Patroklós, Nikón, Nikaea, Sulejman či Indra Gajah. Bagdádský Chalífa Hárún ar-Rašíd zase daroval Karlu Velikému slona jménem Abú'l-Abbas.

Foto: Největším uživatelem válečných slonů byla Indie, která je využívala již 9. století před naším letopočtem | Wikimedia Commons / Public domain

Hlavním úkolem těchto „starodávných tanků“ bylo narušit nepřátelskou formaci, ale v průběhu bitvy mohla být zvířata použita nejen k útoku, ale i k obraně. Mezi nejčastější formace patřilo umístění slonů do přední linie, boky byly chráněny jízdou nebo vozatajstvem a za slony se nacházeli pěšáci, kterým sloni uvolnili cestu proražením první nepřátelské linie, kterou často tvořili kopiníci. Pokud bylo slonů málo, byli rozmístěni na křídlech. Sloni poskytovali pěšákům vynikající štít, ale sami byli zranitelní. Kromě zbroje tak byli potřeba i speciální pěšáci, jejichž úkolem bylo přímo chránit slonova citlivá místa, jako byly nohy či břicho.

Alexandr Veliký a jeho sloní armáda?

Pro nás, Evropany, si ve spojení s válečnými slony nejspíše vybavíme Alexandra Velikého. To je ovšem chybné, neboť Alexandr Veliký válečné slony téměř nepoužíval. Alexandr Veliký poprvé viděl válečné slony v akci v bitvě u Gaugamely (331 př. n. l.). Podle Flavia Arriána čítala armáda perského krále Dareia III. až milion pěšáků, 40 000 jezdců, ale pouze 15 slonů. Ve srovnání s indickými vojsky, která disponovala stovkami až tisícovkami slonů, to bylo naprosto mizivé. Poté, co Alexandr obrátil Peršany na útěk, mu do rukou padlo i několik slonů. O jejich bojových vlastnostech ovšem nebyl přesvědčen a tak Makedonci využívali slony k transportu těžkých břemen. Alexandra o bojových vlastnostech slonů přesvědčila až bitva s indickým králem Pórem na řece Hydaspes (326 př. n. l.), kterou jsme již zmiňovali. Alexandr bitvu vyhrál, indičtí sloni ovšem způsobili Makedoncům těžké ztráty. Alexandr nakonec zajatého krále Póra propustil a daroval mu i nějaké území. Když Pórův spojenec Abisar viděl šlechetnost makedonského vládce, přísahal Alexandrovi věrnost a daroval mu 40 slonů. Alexandrova armáda tak do Babylonu dorazila v doprovodu majestátních slonů, nicméně je už nikdy bojově nestihl využít, zemřel v roce 323 př. n. l. při přípravě tažení v severní Africe.

Válečné slony využili až Alexandrovi Diadochové, tedy nástupci. Perdikkás využil válečné slony během tažení proti Egyptu (321 př. n. l.), Antipatros byl zase první, který slony dovedl až do Evropy. Polyperchón využil slony během útoku na řecký Megalopolis. Když ovšem Řekové zvířata uviděli, pokryli bojiště dveřmi a dřevěnými deskami s dlouhými hřeby. Když makedonští sloni na desky stoupli, bolest v nich spustila amok a zdecimovaly makedonské šiky. Kassandros slony využil během obléhání Pydny, ovšem všichni jeho sloni pomřeli hlady.

Mnohem více než Alexandr slony využíval slavný kartágský vojevůdce Hannibal Barca, který se slony zacházel v boji skvěle. Například v roce 220 př. n. l. při střetu s barbary u řeky Tajo (v dnešním Španělsku) Hannibal umístil zvířata podél břehu a ta ušlapala každého, kdo se pokusil dostat z vody. Během druhé punské války (218 př. n. l.) Hannibal provedl svůj legendární přechod Alp a historici se domnívají, že se veliteli podařilo všechna zvířata zachránit (bylo jich asi čtyřicet). V nevhodném italském klimatu však sloni začali umírat a v době bitvy u Trasimenského jezera už Hannibal žádné slony neměl. Během bitvy u Canusie v roce 209 př. n. l. si Hannibal nechal slony v záloze a vyslal je do boje až ke konci bitvy. Zpočátku to vypadalo, že se bitva otočí v kartágský prospěch, ovšem slony nakonec odrazily manipuly římských hastatů, kteří na slony začali vrhat své oštěpy, díky čemuž sloni zpanikařili a začali z boje utíkat.

Poslední bitvou, kde Hannibal využil slony, byla bitva u Zamy. Kartágo mělo k dispozici zhruba 80 válečných slonů, kteří ovšem nebyli ještě zcela vycvičeni. Římské jednotky pod vedením Scipiona Africana utvořily mezi sebou mezery a nechaly slony projít, zatímco na ně z boků házeli oštěpy, sloni tak způsobili jen minimální škody.

Význam válečných slonů později upadal. Jak se válčení vyvíjelo, byla potřeba pružnější taktika a jednotky s větší manévrovatelností, což sloni neposkytovali. Z bojových řad tak vymizeli, po nějaký čas se ale udrželi jako transportní zvířata, než je nahradily efektivnější muly. Sloni se tak stali spíše ceremoniálními zvířaty. Nicméně například Britské impérium si udržovalo menší kontingent slonů až do 19. století. Během anglo-etiopské války v letech 1867-1868 bylo z Indie vysláno více než 40 slonů na podporu britských jednotek, kteří měli být použiti jako dopravní prostředek a k tažení těžkých břemen. Historici jim přikládají během této války klíčovou roli, neboť táhli britská děla, která by Britové jinak neměli šanci přemístit. Během války zemřelo 5 slonů, ovšem ne na následky válečných útrap, ale hlady.

Zdroj: Diletant Media