Turecko a Spojené státy dosáhly dohody o vytvoření společné pracovní skupiny v souvislosti s tureckým nákupem ruských systémů protivzdušné obrany S-400. 

Spojené státy v souvislosti s tureckým nákupem ruských systémů již před nějakou dobou uvalily sankce na odpovědné turecké osoby a instituce.

Foto: Ruský systém protivzdušné obrany S-400 | V. Kuzmin / CC BY-NC-SA

Psali jsme:Americké letectvo hledá nástupce za A-10, jeden z testovaných strojů se zřítil

Dodávky nejnovějších ruských systémů protivzdušné obrany S-400, které způsobily krizi ve vztazích mezi Tureckem a Spojenými státy, byly zahájeny v polovině července roku 2019. Washington požadoval, aby se Ankara vzdala dohody o nákupu ruských systémů a koupila americké systémy Patriot, přičemž současně pohrozil zpožděním nebo úplným zrušením dodávek nejnovějších bojových letounů F-35 do Turecka, jakož i uvalením sankcí v souladu s americkým zákonem CAATSA (zákon „O boji proti americkým protivníkům prostřednictvím sankcí“). Ankara zatím odmítla učinit ústupky a pokračuje v jednáních o dalších dodávkách systémů S-400. 

S-400 Triumf (kódu NATO SA-21 Growler), dříve známý jako S-300PMU-3, je nová generace protiletadlového zbraňového systému středního a velkého dosahu, vyvíjená ruskou firmou Almaz Antěj od 90. let jako vylepšení systému S-300. V ruské armádě je S-400 ve službě od roku 2007.

Je určen k likvidaci moderních i pokročilých prostředků vzdušného napadení jako jsou taktické a strategické bombardéry, taktické balistické střely a balistické rakety středního dosahu, nadzvukové vzdušné cíle, ale i letadla včasné výstrahy. Vysoký stupeň automatizace umožnil výrazně snížit obslužný personál.

Foto: Ruský protivzdušný systém S-400 Triumf | Wikimedia Commons

S-400 je jediný systém, který je schopen selektivně pracovat až se čtyřmi různými typy raket, které mají rozdílnou startovací hmotnost a dálkový dosah, čímž dokáže vytvořit vrstvenou obranu. Jedná se o 40N6 extrémně dlouhého dosahu, 48N6 dlouhého dosahu a střelu 9M96 středního doletu. Každá ze střel má jiné schopnosti.

Psali jsme:Ruská jaderná vlajková loď se vrací. Modernizace za dvě miliardy eur trvala třicet let

Psali jsme:Obranný průmysl se stal žádaným zaměstnavatelem

Psali jsme:Když selže zbraň, musí voják umět reagovat. Boj zblízka je poslední možností

Počátky vývoje systému S-400 souvisely se šířením letadel typu „AWACS“, letadel pro elektronický boj a stíhaček, nesoucích řízené střely, kterými mohly zasahovat pozemní cíle ze vzdálenosti mimo dosah nepřátelské protivzdušné obrany. Problém ničení těchto letadel neřešila ani modernizace tehdejších protiletadlových raketových systémů S-200. O projektu vytvoření systému protivzdušné obrany s dosahem asi 400 kilometrů se začalo uvažovat již v roce 1988. Vývojem tohoto systému byla pověřena konstrukční kancelář Almaz, která jako první prototyp použila platformu S-300P.

S-400 Triumf je kompatibilní s existujícími raketami systémů S-300PMU1 a S-300PMU2. První start nové modifikované rakety 48N6E se uskutečnil 12. ledna 1999 na polygonu Kapustin Jar. Většina prací na testování samotného raketového systému byla dokončena v roce 2001 a do konce roku 2006 byly úspěšně ukončeny i zkoušky nové střely, určené k ničení balistických cílů.

Podle názorů západních analytiků je systém S-400 spolu se systémy 9K720 Iskander a protilodními komplexem třídy K300 Bastion jednou z klíčových opor ruské strategické obrany, známé jako A2/AD (zóna zákazu přístupu), která spočívá v tom, že se jednotky NATO nemohou pohybovat v oblastech chráněných těmito komplexy bez toho, aby v případě střetu nebyly v ohrožení.