V carském Rusku měly muslimské kmeny obývající Kavkaz a Střední Asii zvláštní postavení: byly osvobozeny od povinné vojenské služby. Toto rozhodnutí však nepramenilo z náboženské tolerance, nýbrž z obav úřadů, které se zdráhaly vyzbrojit tak bojovné a nezkrotné lidi. Jedinou výjimku tvořili muslimští horalé, kteří směli sloužit v osobní gardě panovníka – takzvaném Carském konvoji.

Foto: Jezdci divoké divize v květnu roku 1915 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Drsný výcvik římského legionáře

S vypuknutím první světové války se Ruskou říší přehnala vlna vlasteneckého nadšení. Lidé se masově hlásili na frontu, odhodláni demonstrovat sílu ruského ducha a zbraní. Car Mikuláš II., vycítiv ideální okamžik, proto oznámil vznik Kavkazské domorodé jízdní divize, rozdělené do šesti pluků: čečenského, čerkeského, kabardského, ingušského, tatarského a dagestánského.

Vstup do této divize byl striktně dobrovolný, nikdo nebyl do služby nucen. Muslimští horalé do ní přicházeli se svým vlastním vybavením, v tradičním oděvu, s vlastními koňmi a šavlemi. Armáda jim zajišťovala pouze pušky, munici a měsíční žold ve výši 20 rublů. Díky principu dobrovolnosti se v divizi shromažďovali pouze ti, kteří skutečně toužili bojovat – včetně například ruských šlechticů či pobaltských Němců. Příkladem je Michail, syn Lva Tolstého, který sloužil ve 2. dagestánském pluku.

Právě díky dobrovolné povaze služby a vedení ruskými šlechtici divize netrpěla prakticky žádnými problémy s disciplínou a její bojeschopnost dosahovala vynikající úrovně. Není proto divu, že pouhé čtyři měsíce po svém vzniku byla vržena na jihozápadní frontu, kde probíhaly obzvláště tvrdé boje s Rakušany.

Velitelem Kavkazské domorodé jízdní divize se stal velkokníže Michail Alexandrovič Romanov, mladší bratr cara Mikuláše II. Pro tuto roli byl ideální volbou: byl vynikajícím jezdcem, disponoval značnou fyzickou silou a především se neschovával za zády svých vojáků. Naopak, osobně je vedl do bitev, což bylo pro udržení morálky těchto dobrovolníků naprosto klíčové.

Psali jsme:Japonští vojáci se po bitvě v Bismarckově moři museli povinně naučit plavat

Foto: Velkokníže Michail Romanov - velitel Divoké divize | Wikimedia Commons / Public domain

Michail Romanov se skutečně osvědčil jako brilantní velitel. Pod jeho velením se "Divoké divizi", jak se jí začalo přezdívat, podařilo v roce 1915 osvobodit Stanislaviv (dnes Ivano-Frankivsk) a Halič. Bojovnost a chladnokrevnost horalů se ukázaly být pro plnění svěřených úkolů naprosto zásadní. Příkladem může být jarní noční přepad rakousko-uherských pozic na řece Dněstr v roce 1915, kdy asi stovka "divokých" dokázala v naprosté tichosti přeplavat řeku. Vyzbrojeni pouze dýkami bleskurychle zlikvidovali stráže, bezhlučně překonali překážky z ostnatého drátu a infiltrovali se do rakouského tábora. Zde propukl skutečný masakr: s hrdelním řevem zaútočili na nic netušícího nepřítele. Rakousko-uherské jednotky, zaskočeny a v hrozivé panice, se daly na úprk po proudu Dněstru, kde padly přímo do náruče zbytku Divoké divize!

Nicméně právě tato bojovnost, divokost a chladnokrevnost se staly i Achillovou patou divize. Chybějící systematický vojenský výcvik a nedůsledná disciplína muslimských horalů vedly k obrovským ztrátám. Původně složená z 3 450 jezdců, divize během tří let utrpěla ztráty přesahující 9 000 mužů, což znamenalo, že se její personální složení kompletně obměnilo téměř třikrát. Největší ztráty plynuly z jejich přímočarých čelních útoků. Ačkoliv byla divize dobře vybavena kulomety i obrněnými automobily, vznětlivost většiny jezdců je hnala vpřed: absolutně bez strachu se na koních, vyzbrojeni pouze šavlemi, vrhali na silně opevněné rakouské pozice, což pravidelně vyúsťovalo v katastrofální ztráty.

Jak se charakter války měnil z dynamické manévrové na statickou poziční, stali se horalé jen těžko zvládnutelnými. Pro tyto horkokrevné bojovníky bylo trávení týdnů v zákopech naprosto nesnesitelné a frustrující.

S přesunem bojů do zákopů sice skončily i heroické činy Divoké divize, avšak její odkaz přetrval. Obraz divokého muslimského jezdce, který se dychtivě, s dýkou v zubech a v plném cvalu na koni, bez bázně vrhá do boje proti přesile, strašil v myslích rakouských i německých vojáků ještě dlouhá léta.

Zajímavostí bylo i vyznamenávání vojáků této divize. Pro ně byla vytvořena speciální vyznamenání, která, s ohledem na jejich víru, neobsahovala pravoslavné ikony, nýbrž symbol ruského dvouhlavého orla. Ani to se ovšem nesetkalo s velkým pochopením. Kavkazané ruského orla brzy hanlivě překřtili na "kuře", a tak musela být vyznamenání nakonec osazena vyobrazením svatého Jiří, kterého muslimští horalé respektovali jako skutečného jezdce.

Divize se nakonec sama rozpadla v roce 1917, pohlcena vírem bolševické revoluce a s ní spojeného chaosu.

Zdroj: Diletant Media