Po smrti slavného El Cida roku 1099 se svobodné španělské státy dostaly do drtivého tlaku, který na ně vyvíjel silný vládce almorávidské říše Júsuf. Ale ani Júsuf nebyl nesmrtelný a roku 1106 zemřel. Jeho syn Ali ibn Júsuf chtěl pokračovat ve šlépějích svého otce a v útocích na španělské království nepolevil, ba naopak je zesílil. Jakmile se vypořádal s nepokoji, které smrt otce doprovázely, pozdvihl zelený prapor svaté války a po několika útocích na katalánské kraje se jeho zrak obrátil ke Kastilii.

Tam vládl král Alfonso VI., souputník El Cida a toho času už nemocný a starý muž. Ali pověřil velením vojska svého bratra Tamima a dal mu ambiciózní úkol, nařídil mu dobýt Toledo. Prvním cílem muslimského útoku bylo město Unclés, kde ležel silný hrad a v hlídala ho silná španělská posádka. Město pak mělo být odrazovým můstkem k dalším výbojům, které měly následovat. Na jaře roku 1108 vyrazila z Granady silná armáda, ke které se připojovaly armády muslimských guvernérů z Córdoby, Murcie a Valencie. Silná muslimská armáda dorazila bez odporu až k Unclés, jehož hrad byl obsazen španělskou posádkou. Tamim nařídil své armádě, aby se tam utábořila, jeho muži začali pročesávat okolí a drancovat. Než mohli přistoupit muslimové k samotnému obléhání hradu, dorazila z Kastilie španělská armáda. Armádě Kastilie a Leónu velel princ Sancho, čtrnáctiletý následník trůnu. Jednalo se samozřejmě o formální velení. Sancho formálně zastupoval svého nemocného otce a měl jen dodávat vojákům odvahu. Velením armády byl pověřen kastilský šlechtic Álvar, samotného prince hlídalo sedm vysokých toledských šlechticů, nejlepších rytířů země.

V 28. května dorazilo španělské vojsko k městu Unclés, kde tábořila muslimská armáda. Byl už večer, a tak obě strany počkaly až do druhého dne, který měl bohužel stát smutným dnem všech Španělů. 29. května sešikovali muslimové armádu podle obvyklého klíče, kdy střed obsadila pěchota z Córdoby, křídla jistila lehká jízda z Murcie a Valencie a granadskou jízdu držel Tamim v záloze. Španělé se rozhodli, že rozhodnou bitvu útokem těžké jízdy na střed, a tak tam nasadili svou těžkou jízdu pod velením Álvara a pěchotu dali na svá křídla. Zpočátku všechno klapalo podle plánu. Statečný Álvaro se svou jízdou rozdrtil muslimský střed a válečníci z Córdoby se dali na útěk. Utíkající muže ale zastavila granadská záloha, když nespokojený Tamim nechal po vystrašených mužích střílet z luků. I když střed bojiště ovládla španělská jízda, na obou křídlech se pro španělské vojsko vyvíjela bitva úplně jinak. Maurská lehká jízda rozvrátila obě španělská křídla a vyplenila španělský tábor. Princ Sancho se jen tak tak zachránil útěkem k Álvarovi, na kterého začínala dotírat granadská záloha.

Foto: I když střed bojiště ovládla španělská jízda, na obou křídlech se pro španělské vojsko vyvíjela bitva úplně jinak. | Mariano Lagueruela / Public Domain

Do toho na ně udeřila zezadu lehká maurská jízda, která se s pleněním tábora příliš nezdržela a disciplinovaně se vrátila na bojiště. Španělé se ocitli v obklíčení, a protože bitva byla prohraná, šlo už jen o jedinou věc, zachránit prince a následníka trůnu. Však už měl Sancho jednou namále, protože muslimové pod ním zabili koně, zranili ho a prince zachránila jen Álvarova statečnost. Nakonec se několika stovkám Španělů podařilo prosekat skrze maurské řady a pokusili se uniknout.

Bohužel Tamim věděl, že se mezi Španěly nachází následník trůnu a nechal svou jízdu neúnavně Španěly pronásledovat, dokud ho nechytí. Když Álvaro viděl, že má nepřítele pořád v patách, rozhodl se, že nejlepší bude, když maurskou jízdu odláká a prince pošle s malou skupinku k městu Belinchon, jenž bylo pořád ve španělském držení, sídlila tam španělská posádka a leželo jen 22 kilometrů od bojiště. Tak se i stalo, a princ se se svými sedmi strážci a několika sluhy odpojil od zbytku armády, aby zamířili k Belinchonu. Lest však neměla úspěch, protože muslimové si malé skupinky povšimli a poslali za ní stovky jezdců. Zbytek muslimů sice dál pronásledoval Álvara, ale princ byl pořád v nebezpečí a muslimové mu byli v patách.

Honička pokračovala dál a náskok princovy malé skupiny se pořád zmenšoval. Španělé měli statnější, ale pomalejší koně a muslimské šípy jim brzo začaly nebezpečně kvílet kolem hlav. Protože bylo jen otázkou času, kdy muslimové malou skupinu dohoní, sedm toledských rytířů se rozhodlo, že se svými životy pokusí zakoupit princi nějaký ten čas, aby mohl z nebezpečí uniknout a postaví se přesile. Osamělý Sancho pokračoval dál a po jeho boku cválala jen dvojice sluhů. Toledští rytíři se mezitím postavili nezměrné přesile a pokusili se prsty zastavit povodeň. Věděli, že zemřou, ale na to nemysleli a jen se pokusili bojovat co nejdéle. A to se jim povedlo. Byli to nejstatečnější muži své země, v dobré zbroji a se skvělým výcvikem a vzali sebou na onen svět dozajista mnoho Maurů. Zemřeli pokryti desítkami ran a princi opravdu získali čas, aby dosáhl hradeb Belinchonu. Bohužel, ten den opravdu Španělům nepřálo a Sancho už nikdy na trůn nezasedl. V Belinchonu totiž došlo v předchozích dnech k převratu a město dostalo nového pána. Když k místním muslimům dorazily zprávy o blížící se armádě Almovirádů, rozhodli se na nic nečekat a krvavě převzali vládu na městem. Muslimové povraždili španělskou posádku a své křesťanské sousedy a ovládli město. Nebohý Sancho o tom nevěděl a nic netuše, vjel k večeru do města. Urazil jen pár metrů a ze všech stran se na ně vrhli muslimové z noži a sekerami. V mžiku rozsekali kastilského následníka na kusy a zachránil se jen jeden sluha, který stihl otočit koně a zmizet ve tmě. Kdyby se mezi muslimy nacházel nějaký důstojník, princ by asi přežil. Jako živý měl pro muslimy větší cenu, než mrtvý. Ale muslimskou lůzu zaujala jeho bohatá zbroj a nad ničím jiným už nepřemýšlela a zabíjela.
Álvaro bitvu přežil a je ironií osudu, že se mu společně se svými muži podařilo Maurům uniknout. Tamim měl své vítězství, ale v dalším postupu na Toledo nepokračoval. I muslimové měli v bitvě ztráty, a tak se vrátil do Granady, aby nabrali nové síly. U Unclésu zanechal guvernéry Murcie a Valencie, aby se postarali o hrad. To se nakonec stalo a španělská posádka byla zmasakrována. Smrt následníka trůnu uvrhla Kastilii a Leónu do ještě větší krize a trvalo několik let, než se z ní království vzpamatovala. Žádný strom ale neroste do nebe, a žádná noc netrvá věčně. Moc Almovirádů už začínala slábnout, jen to ještě nevěděli. Už brzo, hodně brzo, se měla karta obrátit a stále častěji mělo nad Španělskem znít vítězné SANTIAGO!

Psali jsme:Příběh z 2. světové války: Německá vzpoura ve vězeňském táboře Bowmanville

Zdroj: Historie válek, britannica