Špatných generálů a jejich špatných rozhodnutí je plná historie, o čemž jsem psal již před více než půl rokem. Tehdy se jednalo o historické figury, avšak dnes se podíváme na ruského generála, který je zcela právem označován jako nejhorší generál moderní historie, jehož taktiky se dodnes učí jako postupy, které by v žádném případě a za žádných okolností neměly být nepoužívány. Řeč je o ruském generálovi Pavlu Gračevovi. Mnohým z vás toto jméno jistě nic neřekne, a to hlavně díky tomu, že se na něj i sami Rusové snažili zapomenout a odsunuli ho do pozadí. Rusové mu přiřadili několik nechvalných přezdívek, přičemž mezi nejznámější patří Pavel „Mercedes“ Gračev, nebo Paša Gračev. 

Pavel Gračev byl kariérní voják.  Nebudeme se tedy věnovat celé jeho kariéře v mírových čaasech, protože by to byl článek velice obsáhlý a ne příliš zajímavý ke čtení, vypíchneme  tedy jen ty nejvýznamnější aspekty. Narodil se v roce 1948 a v roce 1965 vstoupil do řad sovětských výsadkářů a začal studium  na „Vyšší výsadkové škole Rjazaňských gard generála V.F. Margelova, dvakrát oceněného řádem Rudého praporu a řádem Suvorova“ v Rjazani, které zakončil se skvělým výsledkem v roce 1969. Až do roku 1978 vystřídal velitelské stupně v různých útvarech sovětského výsadkového vojska, kdy nastoupil na studium na „Akademii M. V. Frunzeho, oceněno Vojenským řádem Lenina a Říjnové revoluce, řádem Rudého praporu a řádem Suvorova“, kterou v roce 1981 opět dokončil s vynikajícími výsledky.

Foto: Pavel Gračev s Borisem Jelcinem | National Security Archive

Psali jsme:Japonští vojáci se po bitvě v Bismarckově moři museli povinně naučit plavat

Následně byl vyslán jako zástupce velitele 345. gardového samostatného výsadkového pluku během sovětské invaze do Afghánistánu, kterému mezi léty 1982-1983 dokonce velel. V roce 1983 byl stažen zpět do Sovětského svazu, kdy mu byla v roce 1984 mu byla předčasně udělena hodnost plukovníka. V roce 1985 se vrátil zpět do Afghánistánu, jako velitel 103. gardové výsadkové divize, v roce 1986 byl povýšen na Generálmajora. Zde dosáhl skvělých vojenských výsledků. Jako veliteli  103. gardové výsadkové divize se mu podařilo během Operace Magistrála zabezpečit dálnici Gardez-Chost a vyprostit město Chost v zimě 1987-1988  z obklíčení jen s minimálními ztrátami, za což mu bylo uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání, Zlatá hvězda Hrdiny SSSR. Během operace Magistrála se odehrála i známá bitva 9. roty o kótu 3234, která se dočkala i známého zpracování ve filmu 9. rota. Ve filmu byly události ovšem velice zdramatizovány a ve skutečnosti se odehrála zcela jinak. Pavel Gračev po bitvě hodil odpovědnost za mrtvé a zraněné na velitele 9. roty, když se ovšem začal příběh heroicky přikrášlovat, přiznal si Gračev za bitvu zásluhy s tím, že to byl jeho nápad umístit 9. rotu sem, aby mohla způsobit nepříteli značné ztráty. 

V roce 1978 se Gračevovi ovšem podařil ještě jeden husarský kousek. Jeho protivníkem byl tehdy mudžahedín Džaláluddín Hakkání, který měl pod sebou zhruba 4500 vycvičených mudžahedínů, kteří si říkali Černí Čápi a dalších až 15 000 islamistů bez vojenského výcviku, kteří se skrývali v průsmyku Seti-Kandav. Zde měli v kopcích a horách vybudovány silně bráněné a maskované pozice. Gračev tedy vymyslel skvělou psychologickou operaci. Mezi místními rozšířil fámu, že Hakkání přijal sovětskou nabídku na 100 000 Rublů, aby se vzdal, čemuž velká část jeho bojovníků uvěřila a průsmyk opustila. Hakkáního vojenská síla tak byla významně oslabena, ale nehodlal se vzdát. Gračev tedy přistoupi k druhé části svého geniálního plánu a tedy nechal vyrobit stovky figurín výsadkářů, které poté nad průsmykem 27. listopadu vyhodilo sovětské letectvo. Hakkání, který si myslel, že Sověti v hloupém rozmaru zaútočili na jejich nejsilnější pozice, rozkázal výsadkáře ve vzduchu postřílet a tak na padající figuríny na padácích začala střílet všechna jejich protivzdušná obrana. Mezitím ovšem ve vzduchu operovaly sovětské výzvědné letouny, které zmapovaly všechna palebná postavení mudžahedínů. Zrovna v době, kdy si mudžahedíni začali uvědomovat, že střílí na figuríny, zaútočilo v drtivém sledu sovětské bombardovací letectvo, které přesně mířilo na oshalené pozice a během několika desítek minut byla všechna postavení mudžahedínů kompletně zničena. Sovětští výsadkáři a afghánští vojáci, kteří do průsmyku vstoupili, se poté setkali jen s minimálním odporem, kdy se přeživší mudžahedíni v šoku houfně vzdávali.  Džaláluddín Hakkání ovšem uprchl do Pákistánu, kde byl uvězněn a mučen za to, že přijal sovětský úplatek, což ovšem ve skutečnosti nebyla pravda, to ukazuje na skutečnost, jak úspěšná tato psychologická operace byla. 

Foto: Pavel Gračev (uprostřed) s americkým generálem Georgem Joulwanem | Wikimedia Commons / Public domain

Gračevova politická kariéra ovšem začala růst v srpnu 1991, v době pádu Sovětského svazu a nastalého proti Jelcinovského převratu. Armáda tehdy vyhlásila neutralitu s tím, že se jedná o občanský a politický spor. Nicméně Pavel Gračev vystoupil z neutrality a otevřeně podpořil Borise Jelcina s prohlášením, že armáda stojí za Jelcinem. Jelcin byl ohromen takovým projevem podpory a po vyhraném převratu z Gračeva k hrůze ostatních vojenských činitelů udělal ministra obrany.

Psali jsme:Arado Ar 234 Blitz – poslední německý letoun na britské obloze

Gračev byl skvělým divizním velitelem, ovšem s vedením větších svazků, či celých ozbrojených sil neměl vůbec žádné zkušenosti, stejně tak neměl i žádné politické zkušenosti, které ministr obrany potřebuje. Byl skvělým taktikem, ale velice špatným stratégem, kdy musí ministr obrany hledět na potřeby všech vojáků a i na budoucnost, což Gračev ovšem neuměl.  Na Gračeva tehdy existovaly dva různé pohledy. Jedni, vedení hlavně generálem Troševem říkali, že měl Gačev zájem na tom, aby byli vojáci v armádě spokojeni a dávali mu za úspěch, že se v 90. letech armáda nerozložila, ti druzí, ze kterých byl nejvýraznější generál Jazov, který tvrdil, že Gračev je člověk, kterému nikdy v životě nepodá ruku a místo toho mu plivne do očí. 

Skutečnost je ovšem taková, že Gračev rád podléhal korupci a tím i pohodlnému životu. Gračev hlásal odtažitost armády od politických záležitostí, když ovšem v roce 1993 došlo k ústavní krizi a odvolání Jelcina nařídil Gračev armádě Jelcina podpořit, což ovšem většina vojáků ignorovala, ovšem několik jednotek skutečně zaútočilo silou na parlament, díky čemuž se Jelcin udržel u moci. 

Po tomto se média začala více zajímat o Gračeva a jeho korupční jednání, která byla veřejným tajemstvím. Bylo například odhaleno, že Gračev po stažení sovětských sil z Gruzie přenechal Džocharu Dudajevovi, prezidentu Republiky Ičkerie více než 260 proudových letadel,  stovky tanků a obrněných transportérů a nespočet útočných pušek a kulometů. Toto zjištění přinesly noviny Moskevský komsomolec, který Gračeva posměšně pojmenoval „Paša Mercedes“. V článku totiž bylo také odhaleno, že během stažení Sovětských sil z Německa v roce 1991 rozprodal obrovské množství ruské vojenské techniky i jiný vojenský majetek pro své obohacení a za takto získané peníze si pro svou potřebu pořídil flotilu luxusních limuzín Mercedes-Benz třídy S, které poté v Rusku s velkým ziskem přeprodal. O Gračevovu korupci se zabýval především investigativní reportér Dmitrij Cholodov, kterého nechal Gračev v roce 1994 zavraždit. Gračev ovšem byl díky svým korupčním stykům s ruskou elitou později zproštěn viny. 

Foto: Ruské tanky na Gračevův rozkaz ostřelují „ruský Bílý dům“, tedy budovu parlamentu. | National Security Archive

Nyní přecházíme na události, které Gračeva nechvalně proslavily a to na první válku v Čečensku. Na Čečenskou rebelii prohlásil Gračev, že je schopný problém vyřešit pomocí jednoho pluku výsadkářů, který během dvou hodin dobyde Groznyj. Jelcin vzal Gračeva za slovo a přikázal mu připravit operaci na obnovení ústavní moci Ruska nad Čečenskem. Gračev tedy absolutně amatérsky připravil útok v domnění, že Čečence hravě porazí a sám se jmenoval velitelem celé operace.

Ve známost vešel novoroční útok, který Gračev naplánoval tak, aby vítězství přišlo 1. ledna 1995, kdy měl Gračev narozeniny a vítězství si tam dal k narozeninám. Čečenci věděli, že proti lépe vyzbrojené ruské armádě nemají moc šancí, vsadili tedy na taktiku malých mobilních protitankových týmů, které se nacházely v domech od třetího patra výše a útočily na ruské obrněnce z vrchu. Taktika přinesla úspěch, ruské obrněnce totiž nemohly zvednout hlavně do takové výšky, aby mohly čečenské bojovníky ohrozit a prvotní útok vyústil v obrovské ruské ztráty. Jedno z nejznámějších střetnutí celé bitvy se odehrálo během bitvy o hlavní nádraží, které obsadila ruská 131. samostatná motostřelecká brigáda pod vedením plukovníka Savina. Se Savinem se Čečenci snažili spojit a proběhla dnes již legendární konverzace, kdy Čečenci nabídli ruským vojákům odchod, aby se předešlo těžkým ztrátám na životech.

Poté, co Savin nabídku odmítl s tím, že nemá oprávnění, Čečenci Rusům sdělili proslavenou větu „vítejte v pekle“. Čečenci spustili naprosto devastující útok na ruské jednotky na nádraží. 131. brigáda ztratila spojení a tak tísňové volání nikdo neslyšel. Během 60 hodin byla celá 131. ruská samostatná motostřelecká brigáda v boji zcela zdecimována. Z brigády čítající více než 1000 mužů, 26 tanků a 120 obrněných vozidel masakr přežilo pouze 160 mužů, 6 tanků a 18 obrněných vozidel. Rusové padli do léček po celém Grozném a pro Rusy se Grozný skutečně změnil v peklo na zemi. Čečenští válečníci byli všude a Rusové utrpěli extrémně těžké ztráty na životech. V době naprosté destrukce 131. praporu a celkových ruských sil Pavel Gračev v televizi lhal a tvrdil, že je centrum města plně pod kontrolou ruských sil a že je bitva skončena. Nemohl být ale dále od pravdy. Ruské vítězství bylo na míle daleko. Situaci Rusů ještě zhoršil fakt, že Pavel Gračev oslavoval své narozeniny a nechtěl se zabývat žádnými zprávami z bojiště, ruské síly tedy v poli nikdo nekoordinoval a ve městě nastal chaos, kdy nikdo ani nevěděl, co mají vlastně dělat. Situace byla tak kritická, že se dokonce Čečencům vzdávali i příslušníci ruských speciálních sil Specnaz a OMON, jelikož nevěděli, kam mají jít, ani proti komu mají bojovat a často krát se tak dostali do obklíčení. Některé jednotky Specnaz prostě odešly ze svých pozic s tím, že již bojovat nebudou a někteří ruští velitelé byli propuštěni, protože odmítli do Grozného poslat další vojáky. 

Foto: Čečenský bojovník v Grozném | Wikimedia Commons / Public domain

Během pár dní přišli Rusové o 105 ze 120 nasazených tanků a obrněných vozidel a během prvních týdnů toto číslo vzrostlo na 225 zničených obrněných vozidel a během celé bitvy o Grozný přišli Rusové o více než 400 kusů bojové techniky.  Pavel Gračev odmítl za bitvu převzít odpovědnost a vinu házel na polní velitele.  Z "Dobytí města za dvě hodiny jedním plukem výsadkářů" se tato operace změnila ve více než 2 měsíce trvající bitvu. Rusové nakonec museli do boje vrhnout na 60 000 vojáků, aby se vypořádali se zhruba 3 000 čečenských bojovníků.  Rusové také město začali masivně bombardovat a Grozny tak zažil nejtěžší bombardování, jaké kdy město v Evropě zažilo od konce druhé světové války. Během bitvy bylo ruskými nálety zabito více než 27 000 civilistů, včetně zhruba 5 000 dětí. Civilní oběti tak byly více než 10x větší, než při celém bombardování Jugoslávie letectvem NATO během války v Kosovu. 

Absolutní fiasko a obrovský počet mrtvých vyvolal v Rusku obrovskou nevoli. Do bojů totiž byli nasazeni především etničtí Rusové, převážně z Moskvy a Evropské části Ruska. Všichni totiž uvěřili Gračevovi, že bitva bude rychlá, krátká a nekrvavá a proto se na operaci hlásili synové prominentních, vysoce postavených Moskvanů.  Rychlá válka, kde měli prominentní synové získat medaile a veteránský důchod se ovšem změnila v naprostý masakr. V Moskvě byly téměř na denním pořádku protesty a ruské matky dokonce odjížděly do Grozného prosit Čečence o propuštění jejich synů. Někteří zajatí Rusové byli skutečně propuštěni pod příslibem, že se již do bojů v Čečensku nezapojí. 

Gračev nakonec byl nucen do Čečenska odcestovat a svou reputaci se snažil zachránit mikromanagementem, kdy začal radit polním velitelům a dokonce i velitelům čet, jak vést boj, což ovšem vedlo jen k dalším ztrátám. Jak už to v ruské armádě bývá, Gračev totiž neměl o skutečné situaci ani ponětí, kdy mu byly předkládány pouze optimisticky laděné zprávy.  První válka v Čečensku nakonec skončila zahanbující ruskou porážkou, kdy si konflikt vyžádal podle různých údajů až 14 000 mrtvých etnických Rusů.

Gračev se stal jedním z nejnenáviděnějších, ne li nejnenáviděnějším mužem Ruska. Nepomohl tomu ani jeho výrok, který pronesl ohledně mrtvých ruských vojáků v Čečensku: „Tito osmnáctiletí chlapci zemřeli pro Rusko a zemřeli s úsměvem na tváři! Teď jim akorát musíme postavit pomníky.“ Gračev byl nakonec na protest veřejnosti 17. června 1996 odvolán a ve funkci ministra obrany ho nahradil Igor Rodionov. Po odchodu ovšem Gračev vykonával funkce v několika politických trafikách, kde již nemohl nijak výrazně škodit, jako například poradce generálního ředitele společnosti Rosoboronexport, či prezident Regionálního veřejného fondu pro pomoc a asistenci vzdušných sil. Pavel Gračev zemřel 23. září 2012 ve věku 64 let na klíšťovou meningoencefalitidu.

Gračev byl mnohými označen za nejhoršího generála moderních dějin a jeho taktika útoku na Groznyj se dodnes vyučuje jako příklad, jak by se nikdy za žádných okolností nemělo útočit na město.  Od fiaska v Čečensku se celkově změnila ruská taktika nasazení sil do prvních linií, což se ukázalo i nyní během ruské invaze na Ukrajinu. Rusové již do prvních linií nasazují neetnické Rusy, jako jsou například Dagestánci, Čuvaši, Tuvinci či Burjaté, kterých smrt není v Rusku vnímána tak, jako smrt bělošského Rusa . Proto i nyní na Ukrajině mají etnické menšiny výrazně větší ztráty, kdy na jednoho bělošského mrtvého Rusa připadá 87 mrtvých Dagestánců, nebo 275 mrtvých Burjatů nebo 350 mrtvých Tuvinců. Jedná se o statistiku, kterou lze ověřit podle dostupných veřejných úmrtních listů, ve skutečnosti ovšem ztráty etnických menšin ale budou mnohem větší.

Zdroj: Quora, Independent, Dzen.ru, Global Security