Atentát na Františka Ferdinanda odstartoval první světovou válku. Co kdyby ovšem k atentátu nedošlo? Došlo by vůbec k první světové válce?

Foto: Atentát na Františka Ferdinanda | Shutterstock

Psali jsme:Pravidla v IDF aneb co není povoleno vojákům izraelské armády

Mohl se František Ferdinand vrátit ze své cesty do Sarajeva živý a zdravý? Ano, mohl. Mnoho moderních historiků věří, že ke smrti následníka rakouského trůnu vedla celá řada nešťastných náhod. Proto je důležité si uvědomit, jaká byla situace na Balkáně před vypuknutím velké války.

Rakousko-Uhersko a Srbsko se nacházely ve stavu prakticky nevyhlášené války. Důvodů pro nenávist bylo mnoho. Hluboký rozkol balkánské elity, z níž část tíhla k Rakousku a část k Rusku a tzv. Prasečí válka, tedy vzájemná celní blokáda. V roce 1908 navíc Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což v Srbsku nesli velice nelibě, jelikož se nyní velké množství Srbů nacházelo na území okupovaném Vídní. Začátkem 20. století se tedy rozpoutala teroristická válka proti přítomnosti Rakouska na Balkáně. Začala v roce 1903 atentátem na prorakouského srbského krále Alexandra I. Obrenoviče a jeho manželku Dragu Mašínovou, což vedlo ke změně dynastie a celkové zahraniční politiky. Atentáty na vysoce postavené Rakušany v Bosně byly četné, i když žádný z nich nebyl úspěšný. Členové teroristických organizací připravovali také atentáty na dva generální guvernéry Bosny a Hercegoviny, Marjana Varešanina a Oskara Potioreka. Útoky na rakouské generály v Sarajevu také nebyly neobvyklé. To všechno vytvořilo z Balkánu velmi nebezpečné místo, zvláště pro následníka rakouského trůnu. Mnozí radili Františku Ferdinandovi, ať na Balkán nejezdí, mezi nimi byla i jeho manželka, česká šlechtična Žofie Chotková, kterou František poslechl a dvakrát svou cestu na Balkán zrušil.

Vypukla by válka, kdyby k atentátu nedošlo?

V době smrti Františka Ferdinanda byla situace v Evropě nanejvýš napjatá. Přední mocnosti světa si svět rozdělily, ať už na vlastní okupovaná území, nebo sféry vlivu. I na první pohled nezávislé země byly pod něčím vlivem, ať už ekonomickým, nebo politickým. Jedinou výjimkou bylo snad Japonsko, kterému se podařilo překonat vnější tlak díky slavným reformám císaře Meidžiho. Nejvýraznějším příkladem je ovšem Čína. Nebeská říše byla po potlačení Boxerského povstání ekonomicky rozdělena mezi vítězné mocnosti. Čína byla poražena koalicí Ruska, Japonska, Velké Británie, Francie, USA, Německa, Itálie a Rakousko-Uherska. Kontingent posledních dvou zemí čítal 80, respektive 75 osob. Itálie a Rakousko-Uhersko se nicméně podílely na podpisu mírové smlouvy, v důsledku čehož se Čína, i když si zachovala formální nezávislost, stala zónou ekonomických zájmů osmi zemí najednou.

Psali jsme: Ghana a její ozbrojené síly – příležitost i pro český zbrojní průmysl

Když je ovšem celý svět podmaněn, co dál? Konflikt mezi nejmocnějšími mocnostmi byl jen otázkou času. Ne nadarmo se proto začaly uzavírat různé smlouvy a pakty, ať už veřejné, nebo tajné. Dlouho před válkou byly utvořeny aliance, jako byla například Dohoda (Velká Británie, Francie a Rusko) či Čtyřspolek (Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Bulharsko). To vše pohřbilo příslovečný sud s prachem pod na první pohled idylickou Evropou. Ve skutečnosti Evropa tak idylická nebyla. Státy se snažily stále více a více uchvátit další a další území a plány každé mocnosti nebyly po chuti jiným mocnostem. Konflikt tak byl nevyhnutelný.

Vlády Rakouska, Německa, Osmanské říše, Ruska, Velké Británie a Francie měly zájem na válce mezi sebou, protože neviděly jiný způsob, jak vyřešit existující spory a rozpory. Velká Británie a Německo si rozdělily východní a jihozápadní Afriku. Berlín se zároveň netajil tím, že během anglo-búrských válek podporoval Búry, a Londýn na to reagoval hospodářskou válkou a vytvořením protiněmeckého bloku států. Francie měla vůči Německu také mnoho nároků. Část společnosti požadovala vojenskou pomstu za ponížení ve francouzsko-pruské válce v letech 1870-1871, v jejímž důsledku Francie ztratila Alsasko a Lotrinsko. Paříž usilovala o jejich navrácení, ale Německo se těchto území vzdát nechtělo, situaci tak bylo možné vyřešit pouze vojenskými prostředky. Francie navíc nebyla spokojena s rakouským pronikáním na Balkán a považovala výstavbu železnice Berlín-Bagdád za hrozbu pro své zájmy v Asii. Rakousko-Uhersko mělo obrovské zájmy na Balkáně a vnímalo ruskou politiku zaměřenou na ochranu Slovanů a pravoslavných ve východní Evropě jako hrozbu. Kromě toho bylo Rakousko zapojeno do dlouhodobého sporu s Itálií o obchod v Jaderském moři. Na Balkáně mělo své zájmy též Rusko, které kromě územních a politických zisků chtělo získat kontrolu i nad úžinou mezi Černým a Středozemním mořem. Množství vzájemných nároků a konfliktních situací naznačovalo pouze jedno východisko ze situace – válku.

Evropa čekala jen na záminku. A záminka přišla v podobě atentátu na následníka rakouského trůnu. Kdyby se ovšem atentát neodehrál, našla by se dříve či později jiná záminka. To docela přesvědčivě dokazují i jednání, která proběhla v červenci 1914. Velmoci měly měsíc na to, aby se dohodly, ale ani se o to nepokusily.

Nikdo ovšem netušil, jak konflikt s globálními supervelmocemi může skončit. Všichni očekávali dlouhou, ale ne tak dlouhou vyčerpávající válku. Očekávali, že konflikt bude trvat rok, maximálně dva, pak se podepíše příměří a bude se čekat na další záminku k válce. Ale dva roky uběhly velmi rychle, válka neskončila a největší ekonomiky světa se začaly hroutit. Do války vstoupilo na počátku pět říší a jedna republika. O čtyři roky později čtyři tyto říše přestaly existovat. Rakousko-Uhersko, Německo a Ruská říše přestaly existovat v podobě, v jaké existovaly předtím. Zanikla i Osmanská říše. Pokud by vlády těchto zemí připustily byť jen myšlenku takového vývoje událostí, pak by se válce dalo s největší pravděpodobností zabránit.

Zdroj: Diletant Media