Bitevní křižníky Stalingrad – poučení i pro dnešek
V historii vojenství někdy dochází k tomu, že určitý zbraňový systém je spojen s jednou osobností – s politikem, který vznik takového systému prosadí – a to i přes námitky odborníků či samotných vojáků. Občas k tomu dochází i v demokraciích, byť takové případy jsou vzácné. Mnohem častější je to v případě diktátorských režimů, kdy diktátoři mívají vyšší pravomoci než demokratičtí politici, a tedy i lepší možnost daný systém prosadit. Jedním z takových systémů, spojených s osobností diktátora, jsou sovětské bitevní křižníky Stalingrad.
Foto: Bitevní křižníky Stalingrad – poučení i pro dnešek | ChatGPT 5.2
Geneze bitevních křižníků Stalingrad
Historie sovětských bitevních křižníků Stalingrad se začala psát již před druhou světovou válkou. Už tehdy političtí představitelé Sovětského svazu v čele se samotným J.V. Stalinem hodnotili možnosti sovětského válečného námořnictva jako nedostatečné, kdy chyběly především velké válečné lodě, schopné prosazovat geopolitické zájmy Sovětského svazu. Proto Sovětský svaz zahájil stavbu velkých bitevních lodí třídy Sovetskij Sojuz, vedle nich ale měly vzniknout i menší bitevní křižníky Kronštadt o výtlaku cca 35 000 tun. Tyto bitevní křižníky měly mít výzbroj tvořenou 9 děly 305 mm; poté, co Sovětský svaz na základě paktu Molotov-Ribbentrop zintenzívnil spolupráci s nacistickým Německem, padlo rozhodnutí vyzbrojit tyto lodě 6 německými děly 381 mm. Ani jeden z těchto plánů se ale nedočkal svého naplnění. V důsledku vypuknutí války a přesunutí priorit do potřebnějších oblastí bitevní křižníky Kronštadt nikdy nevznikly, na rozdíl od bitevních lodí Sovetskij Sojuz ani nebyla zahájena jejich stavba.
Vznik navzdory válečným zkušenostem
Přesto idea získání bitevních lodí v plánech sovětského vedení nadále zůstávala. A to navzdory válečným zkušenostem. Druhá světová válka totiž jasně ukázala, že bitevním lodím a bitevním křižníkům již odzvonilo, a jejich roli hlavní bojové síly převzaly letadlové lodě. Bitevní lodě totiž svými děly dokázaly působit jen na vzdálenost kolem 20 námořních mil, zatímco letadlové lodě mohly díky svým letounům působit na vzdálenosti stovek mil. Zkušenosti druhé světové války navíc ukázaly, že bitevní lodě nedokáže před leteckými útoky ochránit ani mohutné pancéřování.
I proto všechny námořní velmoci stoply výstavbu bitevních lodí, a svou pozornost přesunuly k letadlovým lodím, potažmo menším jednotkám. U některých bitevních lodí se ve stavbě nadále pokračovalo, šlo ale o jednotky, které byly rozestavěny již během války. Jedinou zemí, která se pustila do výstavby zcela nových bitevních lodí, byl Sovětský svaz.
Přímý vliv Stalina
Důvody pro vznik bitevních křižníků třídy Stalingrad lze vnímat především v oblasti politické. USA a Velká Británie totiž disponovaly poměrně četnými flotilami bitevních lodí. Tyto bitevní flotily sice po válce prošly početní redukcí, přesto zejména USA disponovaly několika třídami moderních bitevních lodí, které plně splňovaly požadavky na moderní bitevní loď, a které navíc měly dostatečnou technickou životnost, takže mohly sloužit ještě celá desetiletí. I proto se sovětské vedení rozhodlo pro stavbu lodí, které by mohly být západním bitevním lodím protiváhou – a to i navzdory zmíněným druhoválečným zkušenostem.
Klíčovou roli zde ale sehrál vliv samotného diktátora J.V. Stalina. Ten totiž měl – obdobně jako A. Hitler – určitou slabost pro velké bitevní lodě. V uvažování J. V. Stalina navíc hrála roli lítost nad tím, že se Sovětskému svazu kvůli vypuknutí druhé světové války nepodařilo realizovat stavbu bitevních lodí Sovětskij Sojuz, z nichž některé byly i rozestavěny.
Je navíc třeba si uvědomit zásadní roli J.V. Stalina v sovětském systému. Mocenský systém v Sovětském svazu totiž představoval skutečnou pyramidu moci, kdy diktátor stojící na vrcholu měl prakticky neomezenou moc, a mohl prosadit to, co chtěl (na rozdíl od mnohem složitějšího systému nacistického Německa). J. V. Stalin si navíc již před druhou světovou válkou navykl dohlížet na některé důležité zbrojní projekty. Proto J. V. Stalin nejenže snadno prosadil stavbu bitevních křižníků, ale také dozoroval jejich stavbu, což výrazně zvyšovalo tempo stavby.
Bitevní křižníky Stalingrad z hlediska technického
I přes určitou svou iracionálnost byly bitevní křižníky Stalingrad z hlediska ryze technického povedené lodě. V jejich konstrukci se projevily jak některé prvky nerealizovaných křižníků Kronštadt, tak i zkušenosti z druhé světové války.
Bitevní křižníky Stalingrad představovaly elegantní, mohutné lodě o standardním výtlaku 36 500 tun. Svým výtlakem tak byly prakticky shodné např. s britskými bitevními loděmi King George V (36 700 tun). Tomuto výtlaku odpovídaly i jejich značné rozměry, kdy dosahovaly délky 273,6 m (zhruba stejně jako americké bitevní lodě třídy Iowa), šířka činila 32,1 m a ponor 9,2 m.
Hlavní výzbroj třídy Stalingrad tvořilo 9 děl tradiční ruské ráže 305 mm, umístěné do tří trojdělových věží SM-6. Zde je třeba podotknout, že nešlo o 305 mm děla použitá např. v ruských bitevních lodích Gangut (která přitom byla považována za velmi kvalitní), ale šlo o výrazně modernizovanou podobu těchto děl. Pro bitevní křižníky Stalingrad tak de facto byla nově vyvinuta děla, což ovšem dál prodražovalo celý projekt.
Sekundární výzbroj tvořilo 12 děl opět tradiční ruské ráže 130 mm. I v tomto případě se jednalo o nová děla, nadto v nových věžích, tato děla se ale uplatnila i u dalších sovětských válečných lodí. Je zajímavé, že s polohou těchto věží sekundární výzbroje se rozsáhle laborovalo, kdy bylo předloženo hned několik variant.
Na základě zkušeností z druhé světové války bylo výrazně posíleno protiletadlové dělostřelectvo. V případě třídy Stalingrad měla být použita tehdejší novinka sovětského námořnictva – kanony 45 mm, umístěné ve čtyřhlavňových věžích, kterých mělo být celkem šest. Nutno ale říci, že 45 mm čtyřkanóny, ačkoliv byly použity i na jiných sovětských lodích, byly mnohými odborníky považovány za kontroverzní zbraň, a to především pro poměrně nízkou kadenci. 45 mm kanony pak doplňovaly i lehčí kanony 25 mm, umístěné v deseti čtyřhlavňových kompletech.
Bitevní křižníky třídy Stalingrad se vyznačovaly relativně slabým pancéřováním, na druhou stranu druhoválečné zkušenosti ukázaly, že enormní pancéřování bitevních lodí nepřináší adekvátní účinek. Bitevní křižníky Stalingrad proto měly boční pancíř jen o síle 180 mm (americké bitevní lodě Iowa nesly boční pancéř o síle 320 mm), dvě paluby měly sílu 50 a 70 mm, dělostřelecké věže nesly 225 mm silný pancíř.
Bitevní křižníky třídy Stalingrad disponovaly i mimořádně mohutnou pohonnou jednotkou o výkonu 280 000 hp. Díky tomu měly dosahovat rychlosti 35,5 uzlu, čímž by představovaly jedny z nejrychlejších velkých válečných lodí.
Sovětské vedení plánovalo stavbu celkem čtyř jednotek tohoto typu, započata však byla pouze stavba tří lodí, které dostaly jména Stalingrad, Moskva a Archangelsk. A jelikož tomuto programu byla udělena nejvyšší priorita, stavba postupovala poměrně rychle, a to přes všechny obtíže sovětského průmyslu. Ani jedna z těchto lodí ale nebyla dokončena, přestože v případě prototypové jednotky Stalingrad do toho moc nescházelo (loď již byla spuštěna na vodu, a dostala dokonce část výzbroje).
Přílišné sepětí s J. V. Stalinem
Křižníkům třídy Stalingrad se do jisté míry vymstilo právě to, že byly až příliš spjaty s osobností samotného Stalina. Ten na jejich stavbu dohlížel, a nechal se o pokroku ve stavbě pravidelně informovat.
Již za života J. V. Stalina se ale objevovaly námitky proti tomuto projektu. Oprávněně bylo poukazováno na to, že tyto lodě jsou již koncepčně zastaralé, stejně tak byly kritizovány neúměrně vysoké náklady na jejich stavbu. Jedna loď totiž stála 1,168 miliardy rublů, což byla v tehdejším Sovětském svazu astronomická částka. Nutno ale říci, že vzhledem k represivnímu charakteru sovětského systému tato kritika byla jen velmi opatrná.
Otázku bitevních křižníků třídy Stalingrad navíc musíme vnímat v celkovém kontextu sovětských námořních plánů. Sovětské vedení v čele s J.V. Stalinem totiž po druhé světové válce připravilo celý rozsáhlý program výstavby mohutného válečného námořnictva. V jeho rámci měly být vedle bitevních křižníků Stalingrad postaveny i další lodě, které lze označit za koncepčně zastaralé – především křižníky třídy Sverdlov (jiné státy přitom už klasické dělostřelecké křižníky už dávno nestavěly). Původně se přitom počítalo i se stavbou těžkých křižníků a dokonce i klasických bitevních lodí. Stalinské vedení tak prokázalo až neuvěřitelnou míru konzervativizmu, kdy se pustilo do stavby lodí, které se hodily spíše do předchozí války, a neodpovídaly nárokům na moderní námořní boj. I proto proti tomuto námořnímu plánu rostla opozice, námitky měli i zástupci dalších druhů ozbrojených sil, kterým kvůli stavbě těchto prestižních lodí chyběly prostředky na jiné, potřebnější programy.
Foto: Křižník Sverdlov v roce 1974 | Wikimedia Commons / Public domain
A proto téměř hned po smrti Stalina v roce 1953 padlo rozhodnutí zastavit program bitevních křižníků Stalingrad. Do jejich stavby ale stejně tak i do budování infrastruktury pro tyto lodě přitom byly již investovány obrovské prostředky. Nějakou dobu se sice zvažovalo, že by třída Stalingrad byla přebudována do podoby raketových lodí – zejména v případě první, nejvíc rozestavěné lodě Stalingrad (v sovětském a ruském odborném tisku se proto objevují různé dobové nákresy bitevních křižníků Stalingrad, přezbrojených různými raketovými systémy). Tato idea se ale ukázala jako mylná, a proto nebyla realizována. Rozestavěné trupy byly rozebrány – a veškeré úsilí, práce nemalého počtu lidí tak přišlo vniveč.
Foto: Bitevní křižník třídy Kirov | Wikimedia Commons / Public domain
Historické poučení
Příběh nedostavěných bitevních křižníků Stalingrad může působit jen jako historie. A přesto tomu tak není. Zkušenosti z bitevních křižníků Stalingrad nám totiž ukazují, jak moc je chybné, pokud je nějaká válečná loď – anebo jakýkoliv podobný projekt – až příliš spjatá s pouze jednou, byť výraznou osobností. Může totiž dojít k tomu, že ona výrazná osobnost zemře nebo ukončí svou politickou kariéru, a projekt je rázem zastaven.
Tato zkušenost je přitom i dnes platná. V současnosti se totiž USA pouštějí do stavby bitevních lodí třídy Defiant. Ty jsou přitom bytostně spjaty s D. Trumpem, protože to byl právě D. Trump, kdo stavbu těchto velkých, mohutně vyzbrojených, ale zároveň nesmírně drahých válečných lodí prosadil. A to i navzdory nemalé části vedení námořnictva, které oprávněně poukazuje na to, že vynaložené prostředky budou chybět na jiné, možné méně prestižní, ale zato potřebnější projekty.
Může přitom dojít k tomu, že Trumpovi skončí jeho mandát, nebo zemře. A potom bude program bitevních lodí Defiant zastaven. V té době přitom na tento projekt mohou být vynaloženy miliardy dolarů, které tak budou zbytečně ztraceny. Obdobně jako tomu bylo u křižníků třídy Stalingrad. Zkušenost ze sovětských bitevních křižníků Stalingrad je tak až překvapivě aktuální.
Komentáře