HMS Dreadnought vstoupila do služby u Royal Navy v roce 1906. Byla nejrychlejší a nejlépe vyzbrojenou válečnou lodí na světě. Rovněž se stala první válečnou lodí poháněnou parními turbínami – a zároveň i terčem nejslavnější mystifikace v dějinách britské recese, která vážně poškodila dobrou pověst plavidla, britské admirality i královského námořnictva. Příčinou byla rivalita a vtipkování mezi důstojníky HMS Dreadnought a HMS Hawke.

Foto: The Royal Navy's revolutionary HMS Dreadnought, which gave its name to the type | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Bitva o Kolwezi a tajemný tvor kongamato

Jednoho dne tak obdržel výstřední student William Horace de Vere Cole (1881–1936) anonymní dopis od jednoho z důstojníků HMS Hawke s výzvou, aby si „něco vymyslel“ na konkurenční plavidlo. Horace de Vere Cole byl už tehdy známý několika mediálně vděčnými kousky – například když navštívil slavnou univerzitu v Cambridge jako sultán ze Zanzibaru, který v té době skutečně navštívil Londýn.

V únoru 1910 obdržel kapitán lodi telegram, který nařizoval: „Připravte vlajkovou loď HMS Dreadnought k návštěvě delegace habešské císařské rodiny.“ Telegram údajně pocházel z ministerstva zahraničí a podepsal jej významný diplomat Sir Charles Hardinge (1858–1944). Nikoho proto nenapadlo o jeho pravosti pochybovat.

Čtyři „princové“ byli ve skutečnosti členy skupiny umělců a intelektuálů známé jako Bloomsbury Group, která vznikla v roce 1905. Konkrétně šlo o spisovatelku Virginii Woolfovou (1882–1941), tehdy ještě Stephenovou, malíře Duncana Granta (1885–1978), spisovatele Anthonyho Buxtona (1881–1970) a právníka Guye Ridleyho (1885–1947). Všichni měli nalepené vousy a tváře odborně začerněné slavným divadelním maskérem Willym Clarksonem (1861–1934). Doprovázel je „tlumočník“, ve skutečnosti Virginiin bratr, psychoanalytik Adrian Stephen (1883–1948).

V Paddingtonu se jim nejprve podařilo zmást britské dráhy, které jim přistavily speciální vlak s VIP vagónem, a povedená skupinka pokračovala na námořní základnu ve Weymouthu. Tam je čekal červený koberec, čestná stráž a admirál Sir William May (1849–1930), který je doprovodil na palubu slavnostně vyzdobené bitevní lodi. Protože nebylo možné sehnat habešskou vlajku ani hymnu, vyvěsili zoufalí důstojníci vlajku Zanzibaru a lodní orchestr zahrál zanzibarskou hymnu. Habešským „princům“ to kupodivu nevadilo – měli totiž jiné starosti. Začalo pršet a voda mohla poškodit jejich masky. Zachránilo je pozvání na prohlídku podpalubí.

Psali jsme:Bitevní křižníky: Pochybný námořní experiment první světové války

Delegace princů, hovořící směsicí řečtiny a latiny, si prostřednictvím překladatele vyžádala modlitební koberečky a neustále obdivně pokřikovala „Bunga Bunga!“. Rozdávali vizitky ve svahilštině a udělili několika důstojníkům habešská vyznamenání. Dvakrát jen těsně unikli prozrazení – jednou, když Buxton kýchl a odlepily se mu vousy, a podruhé při zdravici s důstojníky, mezi nimiž byl jeden, který dva ze šprýmařů osobně znal.

Když se delegace rozloučila, všichni si oddechli – ale ne nadlouho.
Horace de Vere Cole vše zveřejnil v deníku Daily Mirror a přiložil také fotografie. Volání po zatčení Colea a jeho kolegů byla smetena ze stolu, jelikož skupina neporušila žádný zákon. Britské námořnictvo bylo všem pro smích a na námořníky v ulicích lidé pokřikovali „Bunga Bunga!“. Důstojníci z HMS Dreadnought se tedy pokusili vzít zákon do vlastních rukou a Colea pořádně zmlátit – pokus se však nezdařil.

Když o pět let později HMS Dreadnought potopila německou ponorku, mezi blahopřejnými telegramy byl i jeden, který zněl stručně: „BUNGA BUNGA.“

Zdroj: warhistoryonline.com, defensemagazine.com