Polsko a Turecko jsou označovány jako nejpravděpodobnější trhy, kam se podaří evropskému Eurofighteru prorazit. Jsou však prodejní vyhlídky realistické a jaké faktory jsou ve hře?

Foto: Eurofighter Typhoon italksého letectva | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Pozapomenuté německé samohybné dělo

Eurofighter Typhoon je bezesporu působivým kusem letecké techniky. Má skvělý poměr tahu ke hmotnosti, což je klíčový faktor každého bojového letadla, disponuje též úctyhodnou rychlostí, dobrým doletem a na svou velikost skvělou obratností. Radar ECRS Mk 2 a modernizovaný systém elektronického boje jsou považovány za jedny z nejlepších. Na druhou stranu je letoun velký a drahý na pořízení i provoz, existuje velké množství verzí a tranche, má rozdělenou podpůrnou a provozní skupinu a nabízí omezenou realistickou exportní průmyslovou spolupráci. Nicméně mnoho těchto nevýhod se dá aplikovat i na konkurenční letouny.

Gripen E/F je novější, snáze se udržuje a disponuje obdobnými palubními systémy, výkonnostně ovšem zaostává. F-35 – pokud by se Block 4 dostal na export – nabídne lepší palubní systémy, nižší radarovou stopu a vnitřní nesení zbraní, na druhou stranu je výkonnostně slabší a na provoz výrazně dražší. Francouzský Rafale a nově verze amerických F-16 se nacházejí, stejně jako Eurofighter, někde uprostřed pomyslného grafu moderních bojových letounů. Je potřeba brát v úvahu ovšem i nadcházející šestou generaci letounů: americký F-47, anglo-italsko-japonský GCAP a francouzsko-německo-španělsko-belgický SCAF.

Nicméně každá další generace, jak už se mnohokrát ověřilo, přichází se zpožděním a výrazně překračuje původní rozpočet. Proto například Spojené státy na počátku tohoto roku nakoupily další letouny F-15EX Eagle II a jejich celkový počet v amerických ozbrojených silách stoupne na 129 kusů. A pro jednou se nejedná o politické rozhodnutí. Konstrukce letounu je osvědčená a má výkon a užitečné zatížení, které oceňují velitelé i piloti. Rodokmen je tedy u letounu důležitý a zde má Eurofighter Typhoon poměrně velkou výhodu.

Foto: Turecký letoun Tai Kaan | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Americké letadlové lodě za miliardy mají problémy se záchody

Státy Perského zálivu jsou dlouho považovány za zlatý důl v oblasti vývozu obranných prostředků. Zadávání veřejných zakázek je téměř výhradně politické, rozpočet je prakticky bezedný. A zde má Eurofighter Typhoon skvělou reputaci. Eurofighter zde silně odstartoval s objednávkou 72 letadel pro Saúdskou Arábii, o chvíli později následovaly Kuvajt, Katar a Omán. Kromě opakovaných zakázek ze Saúdské Arábie se v mediálních článcích často zmiňují Polsko a Turecko jako potenciální exportní příležitosti. Obě země jsou vysoce postavenými členy NATO s početnými ozbrojenými silami, ale hlavně s chutí výrazně modernizovat svůj vojenský inventář.

Polsko i Turecko jsou loajálními americkými zákazníky, ačkoliv po vyřazení Turecka z programu F-35 jsou vztahy napjaté. Obě země také disponují početným a moderním letectvem, Polsko do výzbroje zařadí americké letouny F-35, Turecko zase vyvíjí vlastní letoun TAI Kaan. Navzdory tomu se o Turecku i Polsku stále více mluví jako o budoucích uživatelích letounů Eurofighter Typhoon. Ale proč?

Pokud vezmeme Polsko jako první, tak mu chybí silný domácí letecký průmysl, ale čelí přímé hrozbě v podobě Ruska a sousedního Běloruska. Polsko tedy potřebuje co nejvíce zbraní. A s obranným rozpočtem ve výši 5 % HDP se nejedná o malý investiční fond. Nicméně obavy z Trumpovy zahraniční politiky poněkud mění politicky orientované zakázky. To je jeden z důvodů, proč je Eurofighter spojován s Polskem.

Druhým důvodem je, že letouny F-16 a F-35 nejsou vhodné pro všechny role a Polsku bude chybět těžká bojová stíhačka. A Varšava má zjevnou potřebu něčeho, co se dokáže velmi rychle dostat vysoko a zároveň s sebou nést těžký náklad.

Role, kterou izraelské stíhací letouny F-15 hrály v ničení íránských raket a dronů, sice není tím, co Polsko požaduje, nicméně se ukázalo, jakou roli těžké a rychlé stíhací letouny budou mít. Velké užitné zatížení a vysoká rychlost se v leteckém boji vzduch-vzduch ukazují jako klíčové. Vzhledem k současné politice je pravděpodobné, že evropští partneři Eurofighteru Polsku nabídnou konkurenceschopné ceny, podporu a průmyslovou angažovanost. Pokud se tedy Polsko vydá cestou těžších letadel a zároveň usiluje o užší evropskou spolupráci, zbývá mu jen jedna možnost.

Pokud si přiblížíme Turecko, tak pak již v minulosti mělo o Eurofighter zájem, primárně ovšem o jeho motory EJ200 pro letouny Kaan. Nakonec, a to především z důvodů duševního vlastnictví, byl místo toho vybrán General Electric F110. Vzhledem k tomu, že stejný motor využívá i F-16, jedná se o efektivní a prověřený motor, jehož konstrukce je ovšem již zastaralá.

Nicméně Kaan je letounem střední kategorie a podobá se jihokorejskému letounu KF-21. Soul se však opírá také o silnou flotilu F-15K, což Turecku chybí. Orientace na Spojené státy se také zmenšuje, vzhledem k Trumpově nevyzpytatelnému chování. Nedávno, 24. července, bylo podepsáno memorandum o porozumění mezi Tureckem a Spojeným královstvím, které bylo označeno za „velký krok“ k potenciálnímu prodeji Eurofighterů do Turecka.

Tyto trhy pro Eurofighter Typhoon nejsou jen ty, které si může dovolit ztratit, ale spíše ty, které si potřebuje získat. Politika a průmyslové aspekty budou pravděpodobně hlavními hnacími silami pro či proti takové dohodě.

Zdroj: Shephard Media