Jediným českým generálplukovníkem v rakousko-uherské armádě byl již téměř zapomenutý Karel Křítek (1861–1928). Nutno poznamenat, že tehdy armáda měla ve stejné hodnosti pouze 25 mužů.

Foto: Karel Křítek | Wikimedia Commons / Public domain

Karel Křítek se narodil 24. října 1861 ve Splitu do rodiny generálního intendanta. Studoval na Vídeňském gymnáziu, věhlasné vojenské střední škole v Hranicích a vojenské vysoké škole v St. Pölten. V roce 1879 úspěšně absolvoval Tereziánskou vojenskou akademii a byl povýšen na poručíka. Sloužil u 52. pěšího pluku a v roce 1884 absolvoval Vídeňskou válečnou školu, načež byl zařazen ke generálnímu štábu. Jako podplukovník byl náčelníkem štábu 8. vojskové pěší divize v Innsbrucku, coby plukovník se roku 1900 stal náčelníkem zeměpisné kanceláře generálního štábu, již úspěšně reorganizoval. V roce 1906 velel v hodnosti generálmajora 20. pěší brigádě v Hradci Králové a o čtyři roky později už coby polní podmaršálek 49. pěší vojskové divizi ve Vídni. Tento post zastával až do vypuknutí první světové války, kdy byl na vlastní žádost poslán na frontu.

Psali jsme:HMS Dreadnought deklasoval všechny předchozí bitevní lodě. Sám ale rychle zastaral

Na začátku války velel Křítek 26. střelecké divizi na východní frontě a zúčastnil se ofenzivy proti Zamośći koncem srpna 1914 v bitvě u Komarówa. Začátkem září dostal velení XVII. sboru, který utrpěl těžkou porážku v bitvě u Rawy Ruska. 17. října 1914 byl povýšen na generála pěchoty. V rámci 4. armády během bitvy u Limanova-Łapanova (začátek prosince) jeho sbor vytvořil severní křídlo a držel pozici proti ruským protiútokům. Křítkův sbor se po reorganizaci zúčastnil zimních bojů v Karpatech v rámci 3. armády, kde jeho jednotky utrpěly velmi těžké ztráty v bojích o Dukelský průsmyk.

I přes své úspěchy tehdy nebyl pro svou spíše byrokratickou a pedantskou povahu oblíbený u svých nadřízených ani u podřízených. Po průlomu v bitvě u Gorlice-Tarnowa v květnu 1915 se XVII. sbor vrátil pod velení 4. armády a zúčastnil se úspěšných bojů u Krasniku a Lublinu. Jeho sbor sehrál důležitou roli v podzimních bojích roku 1915 na Styru, po kterých byl v roce 1916 převelen do Jižního Tyrolska a podřízen velení Kövessovy 3. armády. Přes určité úspěchy se Křítkovi nepodařilo dosáhnout vytyčeného cíle a probít se na rovinu.

Na podzim 1916 byl znovu umístěn pod velení generálplukovníka Svetozara Borojeviće von Bojna (1856–1920) a zúčastnil se 6. a 9. bitvy o Isonzo. Tehdy si výrazně zlepšil renomé a byl Borojeviće považován za schopného pro vyšší velení. S návrhem souhlasil i náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf (1852–1925), načež Křítek převzal vedení X. sboru na východní frontě.

Dne 1. května 1917 byl Křítek povýšen na generálplukovníka (Generaloberst) a 12. července převzal velení 3. armády jako nástupce generálplukovníka Tersztyánszkého. Po úspěšném průlomu skupiny armád Winckler u Zborova spolu s německou jižní armádou zatlačil Rusy opět na východ a do začátku srpna 1917 osvobodil Bukovinu. V lednu 1918 převzal velení 7. armády a pokračoval v postupu na Ukrajině. V únoru 1918 odjel na dovolenou a na frontu se už nevrátil.

Psali jsme:Zemřel poslední účastník Doolittlova náletu, odvážné odpovědi Američanů na útok na Pearl Harbor

Dne 15. dubna byl zproštěn funkce a po rozpadu monarchie se stáhl z veřejného života. V nově vzniklém Československu mu byla udělena hodnost armádního generála ve výslužbě. Zemřel ve Vídni 3. října 1928. Je pohřben ve své rodinné kryptě v Ober Sankt Veiter Friedhof.

Zdroj: valka.cz