Kterak šumavský rytíř vyjel na koni do boje proti německým okupantům v roce 1938
Podle pověsti vyjedou blaničtí rytíři Čechům na pomoc v hodině nejzazší. V roce 1938 sice nevyjeli, na Šumavě se ale nacistům postavil skutečný rytíř, rytíř Menšík.
Když v roce 1911 vyhořela tvrz Dobrš, před zbouráním ji zachránil místní "podivín" Josef Menšík, potomek starého vladyckého rodu, který ji od Schwarzenbergů odkoupil a začal ji dávat do kupy. Josef Menšík byl veliký fanoušek středověku a teď, když měl svou vlastní tvrz, mu nic nebránilo stát se skutečným rytířem. Tvrz zrekonstruoval do své interpretace vrcholného středověku. Ze zahraničí si nechal dovážet středověké starožitnosti včetně zbroje (tu si nechal načerno propašovat z Francie), ve které často chodil. Jeho nejvzácnějším kouskem však byly pravděpodobně varhany kostela z hradu Rabí. Rytíř Menšík byl takový novodobý Don Quijote. V moderní a uspěchané době rázně prosazoval rytířské ctnosti a rozhodně ho můžeme charakterizovat jako sympatického a romantizujícího rytíře bojujícího za čest a spravedlnost. Nebyl však bláznem, ale skutečným nadšencem. Byl vlastně takovým prvorepublikovým reenactorem. Jako rytíř samozřejmě pomáhal, jak jen mohl. Mládež učil cti a rytířskému chování a často tak k němu do tvrze chodily školní výlety ze širého okolí, které navlékal do zbroje, vozil na koni a probouzel v nich nadšení pro historii. Jednou si děti dokonce všimly dřevěného krokodýla v hradním příkopu. Toho tam nechal Menšík umístit, aby připomínal Kryštofa Koce z Dobrše, který kdysi do Dobrše z daleké výpravy přivezl skutečného krokodýla. S nadšením návštěvníkům ukazoval své poklady, vyprávěl o historii nejen tvrze, ale i celého středověku a ukazoval ideály správného rytíře.
Lidé ho nazývali "fousatý táta", jelikož byl velice oblíbený zvláště u mládeže, nebo také "poslední rytíř", což byla nejspíše i pravda. Menšík odmítal moderní vymoženosti, nevlastnil tedy žádnou elektroniku a k osvětlení využíval svíčky a pochodně. Velice zajímavý byl i jeho hospodský rituál. Pokaždé, když odcházel z hospody, na jedno polknutí spolkl celého slanečka, zapil to korbelem rumu a na celou hospodu z plna hrdla hrozivě zařval.
Foto: Rytíř Josef Menšík, poslední majitel dobršského zámku | Volné listy dobršské / dobrs.cz (se souhlasem autora)
Do role posledního rytíře se Menšík velice vcítil. Snažil se žít čestně, bez závislosti na hmotných statcích, ke svému okolí se choval mile a velkoryse i se vstřícnou pohostinností a nikdy neodmítl návštěvníka ve svém panství. Vždy prohlašoval, že skutečný i moderní rytíř musí být hlavně statečný, čestný a s velkým duchem a to vše prokázal v kritických dnech zářijového obsazení Sudet nacisty v roce 1938.
Jako správný rytíř by za svou zemi položil i život. Když se tedy dozvěděl o invazní koloně Němců, na nic nečekal. Nasoukal se do zbroje, na hlavu nasadil helmu a s halapartnou se na svém koni vydal vstříc německé bestii v ocelových tancích.
Foto: Nasoukal se do zbroje, na hlavu nasadil helmu a s halapartnou se na svém koni vydal vstříc německé bestii v ocelových tancích. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons
Jako vlastenec přeci něco takového nemohl dopustit. Sám toho však s halapartnou proti tankovému pancíři nezmohl. Němci mu neublížili, pravděpodobně ho považovali za blázna a nejspíše i díky jeho odvaze, že se proti nim rozjel na koni, ho propustili. Poslední rytíř tak žil ve své tvrzi až do roku 1945, kdy mu byla znárodněna. Pár dní poté, 19. 11. 1945, Menšík umírá ve věku 75 let na stáří a pravděpodobně i na příslovečné zlomené srdce.
