Britové byli vždycky tak nějak „jiní“, ale jeden z nich byl ještě o fous divnější než všichni ostatní. Dnes se podíváme na vojáka Digbyho, který chodil do boje s buřinkou, ale pozornost všech upoutal díky svým kouskům s deštníkem!

Foto: Britové byli vždycky tak nějak „jiní“, ale jeden z nich byl ještě o fous divnější než všichni ostatní. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Major Allison Digby Tatham-Warter (1917–1993) se narodil jako druhý syn zámožného vlastníka půdy s několika statky v jihozápadní Anglii. Digbyho otec bojoval v první světové válce, ale byl zasažen plynem a zemřel, když bylo chlapci 11 let. Mladík studoval na Wellington College v Berkshire a v roce 1935 byl přijat na Royal Military College v Sandhurstu. Od 13. března 1937 byl připojen ke 2. praporu oxfordshirské a buckinghamshirské lehké pěchoty dislokované v Indii. Když vypukla druhá světová válka, Digby sloužil mimo Evropu a bavil se lovem tygrů. Vše se ale změnilo na konci roku 1942, kdy se dozvěděl o smrti svého staršího bratra Johna, který padl ve druhé bitvě u El Alameinu. Dobrovolně se přihlásil k výsadkovým jednotkám a byl převelen k parašutistickému pluku. Byl jmenován velitelem roty A 2 výsadkového praporu, který byl součástí 1. výsadkové brigády 1. výsadkové divize. Během tréninku byl umístěn v Granthamu, Lincolnshire. Již v této době jej dostihla pověst lovce tygrů a ještě ji vylepšil, když se mu podařilo získat americký letoun Dakota, v němž spolu se všemi táborovými důstojníky odletěl do Londýna, na párty v Ritzu. Rychle se vyprofiloval jako agresivní velitel, což se mělo brzy hodit.

Psali jsme:Příběh nejslavnějšího indiána 2. světové války

Velící důstojník praporu, podplukovník John Dutton Frost, vybral Digbyho rotu, aby vedla 2. výsadkový prapor v bitvě u Arnhemu, která je součástí operace Market Garden. Během příprav na výsadek byl Digby velmi znepokojený nespolehlivostí vysílaček, vzdělával své muže v tom, jak se orientovat pomocí polnic (vojenská trumpeta), které byly používány během napoleonských válek pro komunikaci, když vysílačky selžou. Jelikož měl problém si zapamatovat hesla, rozhodl se přibalit ke své výstroji deštník – jako prostředek identifikace. Každému tak bylo jasné, že je to “only a bloody fool of an Englishman”.

Rota byla vysazena k obsazení Arnhemského mostu, ale musela projít městem, jehož ulice byly zablokovány německými obránci. Digby tak vedl své muže přes zahrádky za domy a zdárně se tak vyhýbal nepříteli. Jeho rotě A se podařilo urazit 13 kilometrů za 7 hodin a zároveň zajmout 150 německých vojáků včetně příslušníků SS. Obsadili severní konec mostu, jenž byl kvůli minometné palbě neprůjezdný. Prapor musel čekat na posily. Ty se však zdržely, což se vojáci kvůli selhání techniky nedozvěděli. Během boje měl Digby na hlavě svůj kaštanový baret místo helmy a mával deštníkem navzdory silné minometné palbě. Když Němci začali používat tanky, Digby proti nim vedl bajonetový útok v buřince. Později svým deštníkem zneškodnil německý obrněný vůz, přičemž zneschopnil řidiče tím, že prostrčil deštník skrz průzor a šťouchl řidiče do oka. Digby si pak všiml kaplana přišpendleného nepřátelskou palbou k zemi, když se snažil přejít ulici, aby se dostal ke zraněným vojákům. Digby se k němu dostal a řekl: “Nedělejte si starosti s kulkami, mám deštník.” Kaplana pak pod deštníkem vyprovodil přes ulici. Když se vrátil na frontovou linii, jeden z jeho kolegů důstojníků o jeho deštníku řekl, že “tahle věc ti nebude k ničemu”, na což Digby odpověděl “Proboha, Pate, ale co když bude pršet?” Digby byl později zraněn šrapnelem, který mu také rozřízl zadní část kalhot, ale pokračoval v boji, dokud rotě A nedošla munice. “Došla munice, Bůh ochraňuj krále” byla poslední zpráva vyslána předtím, než byl Digby a jeho muži zajati.

Kvůli svému zranění byl Digby poslán do nemocnice sv. Alžběty, ale utekl z okna se svým druhým velícím kapitánem Tonym Frankem, když je německé ošetřovatelky, nechaly samotné na pokoji. Z knoflíku na uniformě si vytvořili kompas a vyrazili směrem k Mariendaalu. Zde je ukryla Holanďanka, která však neuměla anglicky. Podařilo se jim kontaktovat místní hnutí odporu. Digby dostal falešný průkaz a nově tak vystupoval jako Peter Jensen, hluchoněmý syn právníka. Netrvalo dlouho a shromáždil 150 uprchlých vojáků, aby zamířili k frontové linii na Rýnu. Toto bylo známé jako operace Pegasus. Podařilo se kontaktovat vojáky na druhé straně řeky, kteří pak všechny převezli na druhý břeh. Po návratu do Spojeného království získal mnohá vyznamenání a sepsal podrobnou zprávu o bitvě u Arnhemského mostu, která vyústila v posmrtné povýšení poručíka Jacka Grayburna na kapitána a udělení Viktoriina kříže. Za své úsilí a zásluhy byl vyznamenán Řádem za vynikající službu.

Po skončení druhé světové války pokračoval ve službě v Brity kontrolované Palestině. Odtud byl převelen do Keni a jmenován do řad 5. královské africké pěchoty. Během povstání Mau Mau zformoval na vlastní náklady dobrovolnou jízdní policii a vedl je do boje proti povstalcům. Vytvořil také koncept moderního safari, kde by se zvířata spíše fotografovala než lovila. Podporoval rasové usmíření a věřil, že Afričané mají právo na samosprávu. V roce 1949 se oženil s Jane Boyd, dcerou kapitána Rodericka Bulteela Boyda, měli tři děti a několik vnoučat. Během keňské nezávislosti se uvádí, že štáb britské obrany řekl britskému vysokému komisaři, aby se “postaral o Tathama-Wartera”. Allison Digby Tatham-Warter zemřel v Nanyuki dne 21. března 1993.

Psali jsme:Případ Amína al-Husajního, velkého muftího jeruzalémského

Posloužil jako inspirace pro postavu majora Harryho Carlylea, který také nesl do bitvy deštník, ve filmu A Bridge Too Far z roku 1977 a jehož roli ztvárnil Christopher Good. Ačkoli Digby přežil druhou světovou válku, Carlyle je líčen jako oběť bitvy u Arnhemu.

Zdroj: Kabinet kuriozit