Mezi nominovanými na Nobelovu cenu míru najdeme také jména Hitler, Stalin nebo Mussolini
Nobelova cena míru se uděluje každoročně od roku 1901. Jen v devatenácti ročnících udělena nebyla. Vítěze určuje norský Nobelův výbor na základě užšího výběru ze všech nominací. Zatímco nároky nezbytné pro získání ceny jsou přísné – jakkoli jsou mezi nositeli tohoto politického ocenění rovněž diskutabilní jména – nominovat lze prakticky kohokoli, a nominaci mohou podávat členové parlamentů a vlád, univerzitní profesoři, bývalí poradci Nobelova výboru i lidé, kterým byla cena již udělena. Seznam nominovaných může dosáhnout více než 300 osob, poté je třeba jej zúžit na 20 nebo 30 kandidátů. Tyto seznamy se nezveřejňují a jsou po dobu 50 let drženy v tajnosti. Dnes již víme, že mezi nominovanými byli také pánové Hitler, Stalin a Mussolini.
Foto: Mussolini a Hitler v roce 1936 | Wikimedia Commons / Public domain
Chronologicky prvním z těchto zločinců byl Benito Mussolini. Italský fašistický diktátor byl nominován v roce 1935. Tedy v roce, kdy napadl Etiopii. Mussolini byl nominován dvěma různými osobami. Jeden doporučující dopis pocházel od německého profesora práv, druhý od profesora z Francie. Nominační dopisy jsou obvykle uloženy v archivu Nobelova institutu, ale tyto konkrétní chybí. V důsledku toho se důvody této nominace nikdy skutečně nedozvíme.
Mussolini byl sice nominován, ale Nobelův výbor ho do užšího výběru nezařadil. Uvádí se však, že ve výboru panovala neshoda, zda cenu v tomto roce vůbec udělit. Nakonec byla cena udělena Carlu von Ossietzkymu, Němci, který vedl boj proti znovuvyzbrojování Německa.
Další na řadě byl Adolf Hitler. V roce 1939 Hitlera nominoval E. G. C. Brandt, který byl členem švédského parlamentu. Nedávejme ale na první dojem. Brandt Hitlera ve skutečnosti nenominoval, protože by byl nacistického diktátora obdivoval nebo věřil tomu, co hlásal. Nominace byla sarkastickým protestem proti nominaci britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina v témže roce.
Chamberlain byl nominován několika lidmi za svou roli v Mnichovské dohodě. Brandt chtěl poukázat na nedostatky v tehdejší zahraniční politice a na skutečnost, že Mnichovská dohoda umožnila Německu zabrat část Československa. Dnes můžeme mít pro Brandtovy důvody pochopení, ale v roce 1939 nebyly přijaty nijak vstřícně. Brandt nominaci sice stáhl, ale ta již navždy zůstane součástí záznamů Nobelova výboru. V roce 1939 nakonec cena nebyla kvůli vypuknutí války udělena vůbec.
V letech po druhé světové válce se objevovaly další podivné nominace. Pozoruhodné jsou dvě nominace pro Josifa Stalina. Vůdce Sovětského svazu byl nominován nejprve v roce 1945 a poté znovu v roce 1948.
Nominace z roku 1945 přišla těsně po válce a poslal ji Halvdan Koht. Koht byl bývalý norský ministr zahraničí a historik, který Stalina uvedl spolu s dalšími sedmi nominovanými. Přesné důvody této nominace nelze zjistit, ale předpokládá se, že měla politické motivy. V době, kdy byl nominační dopis napsán, bylo Norsko již mnoho let spojencem Sovětského svazu, a Rudá armáda osvobodila část země od německé okupace. V západních médiích byl stále Stalin coby spojenec vykreslován velmi pozitivně. Koht možná viděl Stalina jako jednoho z architektů spojeneckého vítězství a podle toho ho také nominoval. V roce 1945 cenu získal Cordell Hull, americký ministr zahraničí v letech 1933-1944.
Druhá nominace Stalina v roce 1948 mohla mít také politické motivy. Tuto nominaci zaslal československý profesor Vladislav Rieger. Je třeba za tím samozřejmě vidět nárůst sovětské moci v zemích, které spadly do vlivu SSSR, jako bylo právě Československo. Ani tehdy však masový vrah Stalin cenu neobdržel – cena toho roku nebyla udělena vůbec. Jako důvod byl uveden nedostatek vhodných žijících kandidátů, což mělo být poctou zavražděnému Gándhímu.
Zdroj: warhistoryonline