Když 22. června 1941 zahájil Hitler operaci Barbarossa, počítal s rychlým a zdrcujícím úderem, který Rudou armádu rozloží dřív, než se vůbec stačí vzpamatovat. A opravdu – německé jednotky prorážely sovětské linie rychlým tempem. Ale na samé západní hranici Sovětského svazu, u města Brest, se odehrál příběh, který se do dějin zapsal jako symbol tvrdohlavého odporu. Brestská pevnost, obklíčená a drcená těžkou palbou, se odmítla vzdát – a její obránci bojovali s fanatismem, který šokoval i samotné Němce.

Foto: Podzemní peklo, které zastavilo Blitzkrieg | Shutterstock

Psali jsme:Americký pilot na padáku sestřelil pistolí japonskou stíhačku

Brestská pevnost ležela doslova na čáře rozdělení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, vytyčené po paktu Ribbentrop–Molotov. V červnu 1941 zde sídlily části 6., 42. a 333. střeleckého pluku, posádka NKVD a také početné rodiny vojáků. Odhady se různí, ale celkově bylo v pevnosti v době útoku Wehrmachtu mezi 7 a 9 tisíci lidí – z toho více než tisíc civilistů.

V časných ranních hodinách 22. června zahájila německá 45. pěší divize pod velením generálmajora Fritze Schliepera mohutné ostřelování pevnosti – granáty, minomety, dokonce těžké dělostřelectvo. Útok byl natolik silný, že doslova rozmetal velkou část vnějších obranných struktur. Přesto se nepodařilo odpor zlomit.

Prvotní zmatek mezi obránci byl obrovský – velení bylo odříznuto a komunikace zkolabovala, přesto se spontánně formovala v klíčových bodech pevnosti ohniska odporu. Skupiny vojáků, často bez důstojnického velení, se opevňovaly ve sklepích, kasematech nebo prostě v ruinách budov. Německý útok, který měl trvat hodiny, se změnil ve dny trvající boj v pevnosti a jejích podzemních chodbách.

Nejvíce odporu se soustředilo na východní části pevnosti – zejména v oblasti Bílé a Červené brány, v oblasti Citadely a v Kasárnách. Vojáci jako major Gavrilov, politruk Fomin nebo poručík Zubačev se stali ikonami odporu. Němci museli použít plamenomety, dělostřelectvo a výbušniny, aby postupně izolovali jednotlivé úseky obrany.

Psali jsme:Triumf a zkáza německé Východoasijské eskadry v jihoamerických vodách v roce 1914

Dne 30. června – tedy po osmi dnech od zahájení útoku – považovali Němci pevnost za „vyčištěnou“. Ale i poté byli v ruinách a chodbách nacházeni jednotlivci, kteří bojovali nebo se skrývali ještě několik dní. Zřejmě poslední odpor skončil až někdy kolem 8. července. Podle některých zpráv byl dokonce ještě v srpnu zajat jeden ze sovětských obránců, který se ukrýval v podzemním labyrintu chodeb.

Z vojenského hlediska byl odpor obránců Brestu bez šance – byli odříznutí, bez zásob, bez naděje na pomoc. Ale z hlediska morálního a propagandistického se jednalo o jeden z prvních velkých symbolů války. Sovětská propaganda po válce postavila obránce Brestu na piedestal a v 60. letech byl příběh zpracován v řadě knih, filmů i památníků.

Je však třeba říci, že realita byla složitější – ne všichni se zapojili do boje, část posádky padla do zajetí hned první den. Ale ti, kdo se rozhodli zůstat a bojovat, často položili životy v nerovném a zoufalém střetu.

Po válce byl major Petr Gavrilov, který přežil německé zajetí, vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. A Brestská pevnost se stala jedním z hlavních památníků sovětského odporu – „Pevností-hrdinou“.

Zdroj: Zdeněk Šmoldas, Brestská pevnost: Symbol sovětského odporu, Naše vojsko, 1985