V létě osmašedesátého roku upoutal pozornost jednoho turisty v krkonošských močálech na Černé hoře, mezi pokřivenými kmeny horských stromů, okovaný roh jakési bedny čouhající z mokré brčálově zelené trávy. Poodkryl drn a narazil na víko velké šedozelené vojenské bedny. „Střelivo!" hrklo v pocestném. Turista nález hned oznámil a v příštích hodinách uvědomilo pohraniční oddělení VB Pec o nálezu krajskou správu v Hradci Králové. Dva pyrotechnici a skupina jejich pomocníků pak celé dva dny dobývali z horského bahna nebezpečný nález. Talířové a nipolitové miny, nálože do S-min (skákacích potvor, určených k ničení živé síly), rozněcovače, rozbušky a množství dalšího sabotážního materiálu odpočívalo dlouhá léta v zemi. Posudek pyrotechniků zněl jednoznačně — tento destrukční materiál v Krkonoších rozhodně nezakopávala vojenská ženijní jednotka! Výzbrojní základna v Halberstadtu připravovala tyto komplety trhavin bezesporu pro jakési speciální sabotážní jednotky, tedy Werwolf. V příštích týdnech se kapitán Čižkovský často vracíval do okolí Černé hory, kde s minohledačkou prohledával široké okolí, varovného bzučení ve sluchátkách se však nedočkal. Našel jen těžko rozeznatelné značně zarostlé zářezy ve kmenech stromů, které rozhodně nezpůsobila lesácká sekera. A tyto zářezy ho dovedly zpět k místu prvního nálezu. Werwolf byly teroristické skupiny působící zejména v Sudetech těsně po skončení 2. světové války, kdy od května 1945 do poloviny roku 1946 jich bylo u nás napočítáno cca 256. Zaměřovali se zejména na tajné záškodnické akce. Úkryty Werwolfů jsou dodnes na spoustě míst a i dnes mohou být velmi nebezpečné.

Foto: Tajné skrýše Werwolfu se hlavně v okolí hranic nalézají dodnes | Shutterstock

Werwolf se zaměřoval na tajné akce, na sledování vojenských cílů a přepravy vojenské techniky. Fungoval jako spojka pro diverzanty hluboko v týlu nepřítele, ale také zajišťoval popravy zběhů a zrádců říše. Členy byli většinou Němci, převážně z Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), dále to byli vojáci, kteří byli po zranění zproštěni služby, nebo staří lidé bez vojenské povinnosti, kteří měli zpravodajské zkušenosti. Členství ve Werwolfu bylo dobrovolné, ale odmítl-li někdo splnit rozkaz, byl popraven. Na výcvik členů dohlížel SS (Schutzstaffel) a kontrolováni byli také zpravodajskou službou SD (Sicherheitsdients). Vedením Werwolfu byl pověřen Gruppenfuhrer SS Prützman. Na našem území probíhalo školení, které z už tak přesvědčených nacistů udělalo fanatiky. Školili se mimo jiné v Chebu, Lokti, Podmoklech, u Máchova jezera, v Prachaticích, ve Vimperku, v Českém Krumlově a zejména kolem Horní Vltavice a Kvildy. Kurz trval pět týdnů a po jeho skončení byl každý, kdo ho absolvoval, schopen rychle a bezhlučně zabíjet a ovládat různé zbraně a techniku. 

Psali jsme:V boji nebyl prostor pro rasismus aneb černošští piloti z 332. stíhací skupiny USAF

Foto: Vedením Werwolfu byl pověřen Gruppenfuhrer SS Hans-Adolf Prützman (vpravo). Na snímku s říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem. | Wikimedia Commons / Public domain

Po skupinách Werwolfu zůstala na našem území řada skrýší, kdy ne všechny byly dosud odhaleny. Díky perfektnímu uskladnění jsou ukryté zbraně, střelivo i výbušniny dodnes funkční a jejich náhodní nálezci mohou na svou zvědavost doplatit životem. O vybavenosti a dobrém maskování skladů svědčí slova jednoho příslušníka Hitlerjugend a člena Werwolfu, která vydalo Naše vojsko ve svých Zápisnících: Když akce skončila, byl jsem vybrán, abych šel s velitelem skupiny do skladu pro zásoby. Byl jsem překvapen, co tam všechno bylo a v jakém množství – potraviny, oblečení, pokrývky, zbraně – dost na celé roky. A bylo to ukryto tak dovedně, že na metr od skrýše jste o její existenci neměli ani tušení.

Takovéto sklady byly různých typů. Ve skladech „S" byl připraven sabotážní materiál, každá souprava stačila na 2-3 teroristické akce na železnici a 2-3 útoky na vedení vysokého napětí, cisternové vozy či lokomotivy. V každé bedně měla skupina 2 pistole se střelivem, 4 ruční granáty a 4 malé miny. Souprava „W" sloužila k vyzbrojení jednoho družstva. V bedně byl zpravidla lehký kulomet s 1200-2000 náboji nebo 7 pušek se 120 náboji pro každou zbraň a 7 ručních granátů. Jiné bedny s výzbrojí obsahovaly po 5 pancéřových pěstích. Bedny s označením „M" pak obsahovaly zdravotnický materiál, obvazy a základní léky, jiné pak konzervy a další potraviny. Všechny soupravy byly v určitém prostoru rozmísťovány tak, aby každá skupina měla k dispozici dostatečné množství zbraní, destrukčního materiálu, léků i potravin. 

Foto: Úkryty Werwolfu byly tak mistrně zamaskované, že na metr od skrýše jste o jejich existenci neměli ani tušení. | Střelecká revue 1972

Psali jsme:Náročný výcvik japonských posádek sebevražedných torpéd Kaiten

Podrobně se budu věnovat 17 skladům nalezených v letech 1955 až 1988 na území Jihočeského kraje. Při likvidaci těchto míst muselo být odstraněno 67 nástrah zabezpečujících materiál Werwolfu proti vyzvednutí cizími osobami. K zabezpečení přístupu ke štolám se používaly jak protipěchotní, tak protitankové miny, klasické náložky s roznětem RO-1 s drátem na odpal tahem nebo střihem, 1kg oplechované nálože TNT se třemi otvory pro roznět s rozněcovači ZZ 42 a T-Mi Z 40. U přístupových cest byly 3kg oplechované nálože s rozněty T-Mi Z 35, s minohledačkou nezjistitelnými italskými dřevěnými protitankovými minami se dvěma bakelitovými rozněcovači. Bedny, ve kterých byl materiál uložen, byly zabezpečeny proti zvednutí. Lanko připevněné šroubem ke dnu vedlo k 3kg náloži uložené do země pod dřevěnou podlážku, na které bedna stála.

Foto: Obsahem beden byly většinou zbraně a munice (na snímku německý samopal MP-40) | SNB

Druhý způsob spočíval v protažení provázku z bedny ven a v jeho uchycení hřebíčkem k podlážce. Uvnitř bedny byl třecí rozněcovač zašroubovaný do ručního granátu. Proti otevření byla bedna chráněna ručním granátem vz.39 s dřevěnou rukojetí, který byl uložen na dno pod ostatní materiál. Víčko rukojeti bylo sejmuté, provázek třecího roznětu vytažen a napojen na lano, které bylo připevněné k víku bedny šroubkem a maticí. Většinou šlo o  vojenské transportní bedny o výšce 50 cm, šířce 60 cm a délce 100 či 120 cm. Okraje měly obložené gumou a zevnitř i zvenku byly natřené německou khaki barvou. Plech, ze kterého byly vyrobeny, byl velmi kvalitní, protože i při volném uložení v zemi téměř nerezavěl. Sabotážní soupravy uložené uvnitř byly v bezvadném stavu i po 35 až 40 letech a byly stále plně akceschopné.

S každým kusem a druhem munice jsem provedl praktickou zkoušku použitelnosti a zjistil jsem, že veškeré střelivo včetně signálních nábojů bylo funkční a bez selhačů. Narušeny byly pouze bedny s chemickými granáty, dýmovými granáty a s lahvemi s bojovými látkami. Nalezl jsem jak ruční granáty dýmové, tak ostré útočné i obranné, pancéřové pěsti, samopalové a kulometné střelivo, dále zápalnice, bleskovice, dýmovnice i osvětlovací a zápalná tělesa a všechno pracovalo naprosto přesně včetně času hoření. V pořádku byly i elektrické palníky a rozbušky. Jsem přesvědčen, že sabotážní materiál, který nebyl do dnešní doby nalezen a který se rozhodně ještě v jižním a západním pohraničí nalézá, je plně použitelný a zneužitelný. Úkryty byly a jsou i dnes pečlivě zakresleny v mapách. Nevíme ale, kdo všechno má stále tyto mapy k dispozici. Pro krátkodobé uskladnění se vedle výše uvedených plechových beden používaly také klasické nábojové truhlíky a plechové kulometné nábojové schránky. Ty byly většinou zaasfaltovány, aby byly chráněny proti vlhkosti.

Video: Nález beden Werwolfu, 1987 / YouTube

Taktika Werwolfu byla jednoduchá, při spojeneckém postupu se nechat „přejít“ frontou a pak se stáhnout do lesů, kde už předtím byly vybudované podzemní bunkry. Cesta k nim byla vytrasována jen stopařskými značkami-jeden z werwolfů zajatých v Teplicích nad Metují zavedl policisty k tajnému skladu až po několika hodinách toulání v lesích a skalách, při kterém pečlivě odpočítával kroky a směr určoval například podle drobných smrkových větviček přivázaných do korun listnáčů vysoko nad zemí. Z těchto základen měla v noci podnikat komanda útoky na vojenské, ale i civilní cíle v týlu spojenců nebo vraždit své krajany, kteří se provinili kolaborací s nepřítelem. Přes den se pak werwolfové měli v civilních šatech a s falešnými dokumenty potulovat po vesnicích a sbírat zpravodajské informace. 

Z vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že ne zdaleka všechny tajné skrýše Werwolfu byly doposud objeveny a většina nástražných zařízení proti vyzvednutí nebo otevření beden je stále po téměř 80 letech plně funkční. Proto bych rád prostřednictvím tohoto článku upozornil  všechny "hledače pokladů", aby při případném nálezu těchto beden ihned kontaktovali policii a pyrotechniky, neboť by vás neopatrná manipulace se zajištěnými bednami mohla stát i život.

Foto: Bedny Werwolfu se záškodnickým obsahem se dají nalézt i dnes | PČR

Foto: Bedny Werwolfu se záškodnickým obsahem se dají nalézt i dnes | PČR

Zdroj: kniha Život pyrotechnika (Antonín Klůc a Dana Zlatohlávková), kniha Vlkodlaky kryje stín (Roman Cílek, Jiří Fabšic 1968)