V dalším díle naší minisérie Písek a Krev, kterou pro vás přinášíme ve spolupráci s renomovaným ukrajinským historikem Vladyslavem Besedovským, si přiblížíme neprůstřelné vesty sovětských vojáků v Afghánistánu. Střepinové vesty pilotů vrtulníků, byť byly také používány pěšáky, si pak přiblížíme příště.

Během 2. světové války zavedla Rudá armáda v omezeném množství do služby ocelové neprůstřelné vesty SN-42. Jednalo se o dva pláty tvarovaného pancéřového plechu o síle 2 mm. Výrobní tolerance ovšem byly od 1,8 mm až do 2,2 mm, a tak hrudní plát mohl vážit od 3,3 kilogramů až do 3,5 kilogramů. Tyto neprůstřelné vesty byly vydávány přednostně jednotkám útočných ženistů, kteří vyráželi do boje jako první. Vesty byly relativně lehké, ale velice nepohodlné, Vyráběly se totiž v jedné velikosti a ne každému tak pohodlně seděly na těle. Jelikož se jednalo o kus pancéřové oceli, nebyla vesta nijak tvárná, což omezovalo vojáka v jeho pohybu. Na druhou stranu vesta poskytovala ochranu hrudníku proti střelám ráže 9 mm na vzdálenost 20 metrů a více, což se ukázalo jako velká výhoda v pouličních bojích. Vesta také poskytovala vojákovi ochranu v rámci boji muže proti muži, kdy poskytovala ochranu proti nepřátelským bajonetům. 

Foto: Sovětský ženista s neprůstřelnou vestou SN-42 na propagační fotografii. Jednalo se v podstatě o tvarovaný plát pancéřové oceli. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Nečekaný vývoj operace Red Wings, kterou přežil pouze jeden člen speciální jednotky

Vrchní velení však nepřikládalo ochraně vojáků příliš vysokou prioritu, a tak se ochranné vesty vyráběly v relativně nízkých počtech a po konci druhé světové války se od nich upustilo úplně. K myšlence neprůstřelných vest se Sovětský svaz následně vrátil až v druhé polovině 50. let po zkušenostech ve válce v Koreji, kde američtí vojáci nosili do boje střepinovou vestu M1952. Nejednalo se sice o čistě neprůstřelnou vestu, ale o, jak již bylo zmíněno, vestu střepinovou, jejímž primárním úkolem bylo zastavit fragmenty a střepiny z granátů.

Sovětský svaz tak musel přijít s vlastní verzí ochranné vety, na které začal pracovat v polovině 50. let. Po více než dvou letech, v roce 1957, pak byla do výzbroje přijata vesta 6B1. Výroba probíhala pouze dva roky a za tu bobu bylo vyrobených pouhých 1 500 kusů vest. Ty ale nebyly vydány žádným jednotkám, byly uloženy do skladu s tím, že se vojákům vydají až v případě konfliktu. Jak již bylo uvedeno, osobní ochrana vojáků se v Sovětském svazu nijak zvlášť neřešila až do 70. let, jelikož Sovětský svaz nebyl oficiálně účastníkem žádného konfliktu. Pro armádu tak neprobíhal v podstatě žádný vývoj a výroba neprůstřelných vest.

Foto: Vesta 6B1 se stala na dlouhou dobu jedinou sovětskou balistickou vestou pro armádu. Po 20 let totiž velení nepřikládalo ochraně vojáků velkou váhu. | Vladyslav Besedovský

V 70. letech ovšem Sovětský svaz podnikl invazi do Afghánistánu a nastal problém. Zatímco na Západě se neprůstřelné vesty staly jakýmsi standardem, Sovětský svaz neměl co svým vojákům nabídnout. Urychleně tak byly vydány všechny uložené vesty 6B1 a to výhradně důstojníkům sloužícím v Afghánistánu. Vesty byly vydány hlavně třem jednotkám – 860. motostřeleckému praporu, 350. výsadkovému praporu a 177. skupině speciálních sil Specnaz. Vesta 6B1 nebyla v tu dobu již aktuální a přestože poskytovala poměrně dobrou balistickou ochranu, samotný tvar byl již zastaralý a navíc byla vesta vyrobena z materiálů, které se již desetiletí nevyráběly. Bylo potřeba tedy urychlené řešení.

Psali jsme:Jeden proti třiceti – hrdina na Mustangu zachránil peruť B-17 před masakrem. Šest Němců sestřelil, ostatní zahnal

Přestože ministerstvo obrany ochranu svých vojáků po 20 let neřešilo, jiná ministerstva si výhody balistických vest uvědomovala, kdy např. speciální policejní jednotky již na počátku 70. fasovaly balistické vesty ŽZT-71. Přestože nová vesta pro sovětské vojáky z policejní vesty přímo nevycházela, nechala se jí inspirovat. Nová vesta dostala pojmenování 6B2.

Foto: Po sovětské invazi do Afghánistánu byla urychleně vytvořena vesta 6B2. Neměla žádné kapsy, byla nepohodlná a poskytovala ochranu pouze proti pistolím. | Vladyslav Besedovský

Vesta 6B2 byla na svou velikost překvapivě lehká, vážila jen necelých 5 kilogramů, za což mohly moderní syntetické materiály. Sovětský průmysl se do výroby obul a již v roce 1981 začaly proudit k jednotkám v Afghánistánu první vesty. 6B2 se stala nejoblíbenější a nejrozšířenější neprůstřelnou vestou používanou sovětskou armádou v Afghánistánu a využívala se ve velkých počtech až do konce sovětské okupace. I když byla vesta oblíbená, postrádala některé moderní prvky, proto se sovětští inženýři zaměřili na její modernizaci, a to hlavně v rovině balistické ochrany a rozložení hmotnosti. Pokusy vyústily ve vestu 6B2-3T, ovšem ta byla navržena poněkud zvláštním způsobem. 

Foto: Vesta 6B2 se stala nejrozšířejěnjší vestou mezi sovětskými vojáky | Vladyslav Besedovský

Jednalo se o jakýsi hybrid mezi vestami 6B2 a 6B3 (k 6B3 se dostaneme dále v textu). Zadní panel byl stejný jako u 6B2 a přední panel zase pocházel z vesty 6B3, která byla schopna zastavit i puškové střelivo. Díky tomu byla vesta velice nevyvážená, kdy předek byl výrazně těžší, než zadek. Jednalo se však o výrazné zesílení osobní ochrany vojáka, vesta 6B2 totiž chránila pouze proti pistolovému střelivu a granátovým střepinám. Velkým plusem byla také možnost přístupu k balistické výplni, což u předchozích modelů nešlo. Pokud jste tedy chtěli vyměnit balistickou výplň u vesty 6B2, museli jste ji zevnitř rozpárat, vyjmout poškozené panely, vložit nové a vestu poté zašít. Sovětští vojáci si ohledně své ochrany poradili osobitě. Vestu totiž nosili naruby, jelikož zadní plát měl na sobě mnohem více kapes (zadní část na sobě měla 5 kapes, zatímco přední čás měla pouze jednu velkou kapsu) , přičemž vyměnili balistickou vložku, aby silnější ochrana byla vpředu. 

Foto: Porovnání mezi vestami 6B2 a 6B2-3T. Stojící voják uprostřed má na sobě vestu 6B2, zatímco ostatní mají vestu 6B2-3T, jejichž kapsa na hrudníku je dodnes záhadou. | Vladyslav Besedovský

Další výhodou byla přítomnost kapes, ty totiž na vestě 6B2 vůbec nebyly. To bylo dáno jednak úsporou financí, ale hlavně se tím zkrátila výrobní doba, takže bylo možné vyrobit více vest za kratší čas. Kvantita tedy byla podřízena kvalitě. Vesty 6B2 byly šité horkou jehlou, neměly žádné kapsy, ani sumky na zásobníky, na nošení byla vesta nepohodlná a pokud voják běžel, vesta kvůli absenci pořádných stahovacích prvků skákala nahoru a dolu a škrábala na krku, což bylo velice nepraktické a nepohodlné. Vesta 6B2-3T tento problém částečně vyřešila, kdy kolem pasu byly na vestu přišity poutka na opasek, kterými měl voják provléci svůj standardní kalhotový opasek a tím vestu k tělu více zafixovat. Na papíře se jednalo o efektivní řešení, nicméně ve skutečnosti tomu tak nebylo. Poutka byla vyrobena ze standardní látky a při tělesné námaze měla tendenci praskat. 

Jak jsme již zmínili, vesta měla na sobě našité kapsy, což bylo obrovskou výhodou oproti předchozí vestě 6B2. Jednalo se o spojení balistické vesty a nosiče zásobníků. Nicméně stejně jako u většiny sovětských designů, i tohle bylo provedeno zvláštním a nelogickým způsobem. Přední plát měl jen jednu velkou kapsu uprostřed a dodnes se přesně neví, k čemu byla vlastně určena. Historikové se většinou shodují, že byla určena pro lékárničku, nicméně oficiální důvody neexistují. Zadní panel pak byl propracovanější. Obsahoval jednu velkou kapsu na látkovou pláštěnku a pod ní čtyři menší kapsičky, jejichž oficiální účel je opět záhadou. Podle historiků se mělo jednat o „železnou zásobu“ nábojů, neboť se do každé kapsičky vešly dva plně nabité nábojové pásky. Voják si tak měl ponechat hlavní sumku pro čtyři zásobníky na opasku, stejně tak i váček na granáty a na zádech měl mít nejspíše připravených dalších 120 nábojů v nábojových páscích.

Foto: Vesta 6B3 se stala nejoblíbenější a dodnes se dá levně koupit | Vladyslav Besedovský

Kapsy ovšem byly tak špatně rozvrženy, že je vojáci k jejich původnímu účelu v podstatě nepoužívali. Pláštěnka byla potřeba jen velmi zřídka, takže se v prakticky nenosila, lékárničku zase vojáci nosili buď v kapsách, nebo přidělanou na pažbu svého AK a nábojové pásky vojáci přímo nesnášeli. Pro jejich použití byl totiž potřeba ještě malý adaptér, který ovšem vojáci často ztráceli a bez něj byly nábojové pásky k ničemu. Vojáci tak nosili po kapsách volně poházené náboje, které poté páskovali přímo do zásobníků. 

Zajímavostí je, že název 6B2-3T není oficiální, je vymyšlený. Vesta totiž oficiálně žádné pojmenování nemá. Ze sběratelského hlediska je 6B2-3T velmi vzácným kusem, protože byť byly vesty vyprodukovány ve velkých počtech, do dnešních dní jich přežilo jen několik desítek. Zajímavostí také je, že vesty byly použity jen v Afghánistánu a nikde jinde, což je rarita. Ostatní vesty se totiž používaly i později, včetně archaické 6B1.

Přesuneme se nyní k vestě 6B3. Ta se stala mezi vojáky velice oblíbenou. Poskytovala ochranu proti puškovému střelivu zepředu i zezadu a na svou dobu se jednalo o opravdu dobrou vestu. Ochranu zajišťovala kombinace keramických plátů a kevlarových vláken, ke kterým měl voják přístup a poškozené panely tak mohl měnit. Vylepšen byl také systém uchycení. Vesta má nastavitelná ramínka a opasek pro bezpečné a pohodlné nošení. Opasek nyní procházel pod kapsami, takže nehrozilo, že se utrhnou jako látková očka na předchozím modelu. Lépe byly rozvrženy i samotné kapsy. Vpředu se nacházela jedna velká uprostřed a pod ní čtyři kapsy na zásobníky, nikoli na nábojové pásky. Na zadní straně se nacházela opět velká kapsa na pláštěnku a pod ní čtyři kapsy pro ruční granáty. Na ty voják sám nedosáhl a byly určeny spíše pro vojáka, který postupoval za ním. 

Ochranné vlastnosti 6B3 byly výrazně zlepšeny ve srovnání se všemi třemi předchozími. Vesta poskytovala všestrannou ochranu proti střelivu ráže 7,62x39 mm  z pušek AK. Vzhledem k tomu, že ráže 7,62x39 byla Mudžahedíny využívána nejvíce, jednalo se o velké zlepšení.

Z pohledu sběratelství jsou tyto vesty dnes stále dostupné a nejsou ani tak drahé. Prodávají se ovšem bez balistické vložky, repliku vložek si však není tak těžké doma vyrobit.

Zdroj: safar-publishing.com, history.com, Vladyslav Besedovsky