Poslední jezdecký útok americké armády vedl poručík Ramsey na Filipínách v roce 1942
Druhá světová válka byla v obecné představě moderním konfliktem. Přesto dnes již málokoho překvapí, jak důležitou roli během ní, a zejména v prvních letech, hrály pro mobilitu armád tradiční prostředky jako koňské zápřahy. A svou roli v ní sehrávalo stále také jezdectvo, a to až do samotného závěru. V ojedinělých případech přitom došlo o ke střetnutím. Například americká armáda provedla svůj poslední jezdecký útok v roce 1942 na Filipínách. Proti technicky lépe vybaveným Japoncům útočil 26. jízdní pluk.
Foto: Příslušníci 26. jezdeckého pluku na Filipínách | U.S. Army
Vznik 26. jezdeckého pluku (Philippine Scouts) se datuje do roku 1901, kdy americká armáda poprvé přijala do svých řad Filipínce. Cílem bylo podporovat obnovení pořádku a míru v neklidné oblasti. Po první světové válce byla jednotka oficiálně zařazena do pravidelné americké armády, v jejímž rámci existovala mezi roky 1922 a 1942. V té době bylo na Filipínách rozmístěno na šest tisíc příslušníků dvou amerických pěších pluků a podpůrných jednotek. V době před druhou světovou válkou, kdy Japonsko stále agresivněji rozšiřovalo své území, posílila americká armáda jednotky na Filipínách také 91. a 92. dělostřeleckým plukem. Cílem bylo zajistit účinnou obranu Manilského zálivu v případě invaze.
V době vypuknutí konfliktu byl 26. pluk podstatně menší než pluky dislokované ve Spojených státech. Tvořilo jej pouhých 784 jezdců a 54 důstojníků. Jednotka byla součástí sil, které se měly pokusit zastavit japonskou expanzi jihovýchodním Tichomořím na tak dlouho, dokud by ze Spojených států nepřipluly posily. Filipíny se staly objektem japonského útoku ihned po útoku na Pearl Harbor. A ačkoli početně a na papíře byly americko-filipínské síly o několik desítek tisíc vojáků větší, lepší výzbroj, silnější letectvo a relativní blízkost mateřských ostrovů hrály ve prospěch agresora.
Již 3. ledna 1942 se japonská 14. armáda zmocnila Manily a hrozila zabránit ústupu mužů generálporučíka Douglase MacArthura na poloostrov Bataan. Přestože se jednalo o menší kontingent mužů, 26. jezdecký pluk si do té doby získal pověst bojovné jednotky, a proto byl pověřen zdržením japonského postupu, aby umožnil americkým a filipínským jednotkám pod MacArthurem přeskupit se a opevnit pozice na poloostrově.
16. ledna 1942 vedl poručík Edwin P. Ramsey, velitel roty G, který se v roce 1941 dobrovolně přihlásil k 26. jezdeckému pluku, muže z roty E a F do Morongu. Zatímco jejich protivníci byli vybaveni tanky a kulomety, 27 amerických a filipínských kavaleristů mělo pouze pistole. Japonské jednotky umístěné ve vesnici byly pohledem na náhle se objevivší nepřátele, kteří se řítili jejich směrem a stříleli z pistolí, zaskočeny a rozprchly se. „Museli jsme jim připadat jako zjevení z jiného století,“ vzpomínal později Ramsey. „Koně s divokýma očima se řítili bezhlavě vpřed, jásající a hulákající muži stříleli ze sedel.“
Pamětník možná trochu přeháněl. Japonská císařská armáda měla ve své sestavě, ačkoli ne na Filipínách, několik jezdeckých pluků. Jako ostatně všechny tehdejší armády světa. Šlo o poslední americký útok v sedle, ale je třeba zřejmě doplnit, že poslední ve 20. století. Protože 22. října 2001 Zelené barety z dvanáctičlenného oddílu Alfa 595 bojovali v sedle u Kóbaki v afghánské provincii Balch.
Přestože byli Japonci lépe vyzbrojeni, 26. pluk ve svém přepadu jejich pozic uspěl a přispěl ke zpomalení dalšího nepřátelského postupu. A to za cenu pouhých tří padlých. Z japonského pohledu šlo však jen o zdržení a nepříjemnost. Karty byly rozdány zcela jinak, a i 26. jízdní pluk se velmi záhy začal potýkat s problémem nedostatku proviantu – což, jak bylo nevyhnutelné, jako první odnesla zvířata. Zbytky pluku byly reorganizovány jako motorizovaná střelecká eskadrona a mechanizovaná eskadrona a nadále využívaly průzkumných vozidel a obrněné transportéry Universal Carrier.
Kromě popsané akce se pluk účastnil obrany Baguia, v lednu 1942 spolu s vojáky 11. a 71. pěšího pluku provedla přepad letiště Tuguegarao, během kterého se podařilo zničit několik japonských letadel, a v boji pak pokračoval i po kapitulaci. Partyzánským způsobem boje znepříjemňovala život japonským okupantům ještě v roce 1943, a poslední přežívající vojáci se přidají k americkým silám po MacArthurově vylodění na Filipínách v roce 1944. Pluk jako takový bude oficiálně deaktivován v roce 1946 a rozpuštěn v roce 1951. V průběhu své služby obdržel tři americká prezidentské vyznamenání a jedno filipínské.
Poručík Edwin P. Ramsey byl za svou akci u Morongu vyznamenán Stříbrnou hvězdou. Patřil k těm, kdo se po kapitulaci přidali k partyzánům, a za odbojovou činnost bude vyznamenán Záslužným křížem DSC. Generál Douglas MacArthur po válce odhadl, že Ramseyho partyzánská činnost zachránila desítky tisíc spojeneckých životů. Z armády odešel v roce 1946 kvůli zdravotním problémům v hodnosti podplukovníka a zemřel v roce 2013. Je autorem knihy „Z kavaleristy velitelem guerilly“ a pochován na Arlingtonském národním hřbitově v Pennsylvánii.
Zdroj: britannica, warhistoryonline.com
Komentáře