Když se v březnu 1974 vzdal poručík Hiró Onoda, přivítaly ho v Japonsku davy a stal se národním hrdinou. O devět měsíců později se v indonéské džungli našel muž, který bojoval ještě déle než on. Doma na něj ale nečekalo žádné procesí – jen pár tisíc jenů a jméno, které v životě neslyšel.

 Foto: Příslušníci Takasago Giyūtai | Japan Center for Asian Historical Records / CC BY-NC-ND

Psali jsme:Adolf Hitler byl v roce 1939 nominován na Nobelovu cenu za mír. Soutěžil s Chamberlainem

Voják, kterého přejmenovali dřív, než vůbec narukoval

Attun Palalin se narodil 8. října 1919 na Tchaj-wanu jako příslušník domorodého kmene Amisů. Tchaj-wan byl v té době japonskou kolonií a v rámci takzvané japonizační politiky dostávali domorodí obyvatelé nová, japonská jména. Attun tak úředně přestal existovat a stal se z něj Nakamura Teruo – jméno, pod kterým ho bude znát historie, přestože japonsky pořádně neuměl.

V listopadu 1943 narukoval k Takasago Giyūtai, elitní jednotce dobrovolníků složené z tchajwanských domorodců, kterou japonská armáda cenila pro jejich znalost džungle a schopnost přežít v extrémních podmínkách. Nakamura byl vyslán na ostrov Morotai v tehdejší Nizozemské východní Indii, dnešní Indonésii. V září 1944 ostrov obsadili Spojenci prakticky bleskovým útokem a japonská armáda Nakamuru krátce nato oficiálně prohlásila za mrtvého.

Nebyl.

Třicet let sám v džungli

Nakamura přežil spolu s hrstkou dalších japonských vojáků, kteří se ukrývali hluboko v morotajských lesích. Až do poloviny 50. let žil s touto skupinou, pak se ale rozhodl odejít a zbytek doby přežít úplně sám – podle jeho pozdějších slov proto, že se bál, že by ho ostatní mohli zabít (ostatní přeživší to popírali). Postavil si vlastní izolovaný tábor obehnaný dřevěným plotem, pěstoval si tam vlastní malé políčko a lovil.

Psali jsme:Čtyři roky války na Ukrajině změnily Evropu, ale největší změna teprve přichází

Psali jsme:Válka na Ukrajině změnila pravidla moderního konfliktu

Psali jsme:Nákupem výzbroje to jen začíná: Strategická důležitost údržby techniky

Přežít mu roky pomáhal místní obyvatel jménem Baicoli, který mu tajně nosil čaj, kávu a další nezbytnosti. Když Baicoli zemřel, v závěti požádal svého syna, aby v pomoci pokračoval. Právě tahle rodina nakonec – ať už kvůli obavám o Nakamurovo zdraví, nebo díky náhodnému spatření jeho tábora z letadla, zdroje se v tomto detailu liší – přivedla indonéské úřady na jeho stopu.

V listopadu 1974 požádalo japonské velvyslanectví v Jakartě o pomoc s pátrací akcí. Indonéské letectvo do džungle vyslalo tým, který se rozhodl Nakamuru vylákat nezvyklým způsobem: mával japonskou vlajkou a zpíval japonskou hymnu Kimigajo. Fungovalo to. Osmnáctého prosince 1974, ve věku pětapadesáti let, se pětapadesátiletý voják, o kterém svět tři desetiletí nevěděl, vynořil z lesa – vyhublý, ale v překvapivě dobrém zdravotním stavu.

Návrat, který nebyl žádnou oslavou

A tady se jeho příběh zásadně liší od Onodova. Zatímco Onoda dostal v Japonsku hrdinské přivítání, Nakamura se rozhodl vrátit se rovnou na Tchaj-wan a Japonsko úplně vynechat. Jako doplatek žoldu dostal 38 279 jenů – tehdy zhruba měsíční plat vojína japonských sebeobranných sil – a k tomu 30 000 jenů na „nutné výdaje“ spojené s návratem domů. Tchajwanský tisk ho navíc oslovoval čínským jménem Li Kuang-chuej, které v životě neslyšel a se kterým se seznámil až po svém návratu.

Ani doma ho nečekalo vřelé přijetí. Tchajwanská vláda se k němu zpočátku stavěla chladně – viděla v něm spíš věrného japonského vojáka než tchajwanského hrdinu. Důvod byl především právní a politický: Nakamura sice bojoval třicet let za japonského císaře, ale jako etnický Tchajwanec neměl po válce nárok na stejná odškodnění jako váleční veteráni z Japonska. Jeho národnost byla v podstatě sporná – narodil se jako kolonizovaný domorodec v zemi, která mezitím změnila vlajku i jméno.

Ozvěny nespravedlnosti

Zpráva o tom, jak skromně byl jeden z nejvytrvalejších vojáků celé druhé světové války odškodněn, vyvolala v Japonsku pobouření. Vznikla dokonce občanská iniciativa, která mezi veřejností a od státu vybrala přes 4,25 milionu jenů (tehdy asi 14 tisíc dolarů) na jeho podporu. Skutečnou nápravu ale přinesl zákon až o třináct let později, v roce 1987 – ten nařídil japonskému státu vyplatit dva miliony jenů každému žijícímu tchajwanskému veteránovi z řad japonské armády a stejnou částku pozůstalým po těch, kteří ve válce zemřeli.

Nakamura se toho nedožil. Zemřel 15. června 1979 na rakovinu plic, pouhých pět let po svém návratu z džungle, ve věku devětapadesáti let. Podle některých svědectví mu obyvatelé Morotai u jeho bývalého úkrytu později postavili pomník – vzpomínku na muže, kterého mnozí místní znali jako „toho hodného Japonce“, jenž na rozdíl od jiných vojáků neubližoval civilistům.

Onoda i Nakamura bojovali stejnou neexistující válku, ve stejné džungli, se stejnou slepou oddaností rozkazu. Rozdíl mezi hrdinským návratem jednoho a tichým, téměř neoslaveným návratem druhého ale ukazuje něco mnohem důležitějšího než jen vytrvalost – ukazuje, jak velmi záleželo na tom, odkud člověk pocházel.

Zdroj: War History Online, autorský text Michala Fencla