Posttraumatická stresová porucha aneb které sny jsou horší
Posttraumatická stresová porucha nebo chcete-li posttraumatický syndrom vojáků je výraz, s kterým se v poslední době můžeme setkat velmi často. Zadáte-li si tento pojem do googlu, dostanete několik stran různých odkazů od těch odborných až po úplné hlouposti, kde čerstvě vystudovaní magistři s "velkými zkušenostmi", po přečtení několika knih a zhlédnutí pár válečných filmů se vžívají do pocitů mužů, kteří se vracejí z války a snaží se rozebrat jejich psychiku a častokrát hledat trauma tam kde není. Ale jsou opravdu prožité hrůzy to nejhorší co vojáky po návratu domů a jejich ukončení aktivní služby děsí?
Foto: Vyznamenání a vzpomínky - to jediné vám zůstane
Posttraumatický syndrom má dvě hlavní podoby, jedna se projevuje neustálým opakováním děsivých zážitků v myšlenkách a snech, které postupně působí negativně na psychiku člověka.
Druhá se projevuje tím, že vám chybí adrenalinové prostředí, chcete se tam vrátit a máte problém se začlením do normálního života. Jestli mám hovořit sám za sebe, tak jsem klasický druhý případ, adrenalinové prostředí Afghánistánu mi chybí, ale že bych měl kvůli tomu problém začlenit se do běžného života nepociťuji. Znám mnoho bývalých vojáků, kteří se vrátili s Afghánistánu a žádný z nich se netrápí tím, že by se mu do snů vkrádali mrtvý nepřátelé nebo je děsily jiné zážitky z války. Někteří by se vrátili jiní ne.
Foto: Po IED toho moc nezůstane
S čím ale má problém většina vojáků, je začlení do běžného života, ne však z důsledku posttraumatického syndromu, ale z toho, že se nemohou uplatnit na trhu práce a najít obživu pro sebe a svou rodinu. Vaše hodnota na trhu práce je mizivá, když přijdete na pracovní pohovor, pakliže už máte to štěstí a někdo vás pozve. Na otázku co umíte odpovídáte," umím střílet, skákat s padákem, řídit tank, obrněné vozidlo" a postupně vyjmenujete několik dalších vašich dovedností.Když skončíte tak se vás manažer firmy se zeptá" to je hezké, ale čím budete přínosem pro naši firmu", vy mu zopakujete to co umíte, on se usměje, podá vám ruku a řekne, že v případě zájmu se ozvou.
Foto: Dnes již legendární "SOG Tatra"
Takto se pokoušíte obstarat si práci několik měsíců a postupně upadáte do depresí, ne z mrtvých talibanců, ale protože nevíte, jak uživíte rodinu. Nakonec přijmete práci ostrahy v nějakém supermarketu , kde spolu s vámi pracuje někdo bez zkušeností a váš nadřízený je většinou člověk, který se snaží vaši vojenskou minulost zesměšnit, protože sám je vyučený „dlaždič" a vy svými znalostmi byste ho mohl snadno pracovně přeskočit, což nemůže dopustit.
Foto: Přepravce opia
Málokdo se dokáže vcítit do psychických stavů chlapa, který stojí v supermarketu u kasy a hlídá, jestli někdo nekrade rohlík, přitom ví, že před rokem se před jeho oddílem třásly po zuby ozbrojení talibanci. To potom opravdu přichází deprese, ale opět to není pozůstatek války.
Foto: V terénu
Na základě mých vlastních zkušeností a poznatků z mého okolí se domnívám, že problémem vojáků vracejících se ze zahraničních misí není posttraumatická stresová porucha z prožitých hrůz, ale to, že nemohou najít vhodné uplatnění ve společnosti. Armáda vám sice nabídne různé rekvalifikační kurzy, ale například o personalistu bez zkušeností s dvoutýdenním rekvalifikačním kurzem, bude na trhu práce obrovský zájem.
Foto: ČT 1 v Hilmandu
Za dobu čtyř let, co jsem opustil armádu, jsem častokrát nemohl usnout, ale nikdy to nebylo proto, že ke mně přicházel mrtvý talibanec nebo mě děsily roztrhané mrtvoly vojáků, jejichž vozidlo najelo na IED. Za to myšlenky na to jak zaplatím hypotéku a čím se budu vlastně dál živit mě provázely probdělou nocí velmi často.