Středozemní moře, kdysi prostor tichého soupeření mezi NATO a Ruskem, zažívá v roce 2025 výraznou proměnu mocenské rovnováhy. Zatímco ještě před několika lety představovala ruská flotila ve Středozemí významný faktor vojenské i politické přítomnosti Moskvy, dnes se její stopy v oblasti prakticky vytrácí. 

Foto: Středozemní moře, kdysi prostor tichého soupeření mezi NATO a Ruskem, zažívá v roce 2025 výraznou proměnu mocenské rovnováhy. | Wikimedia Commons / Public domain

V současné době NATO pozoruje „zřetelný ústup“ ruské námořní aktivity v regionu, a generální tajemník Mark Rutte v této souvislosti uvedl, že ruská přítomnost ve Středozemním moři je „téměř nulová“. Hlavním bodem obratu byla ztráta syrské základny v Tartúsu – dlouhodobého logistického zázemí ruského námořnictva. Tato základna, budovaná ještě v době Sovětského svazu, umožňovala Moskvě trvale udržovat eskadru několika válečných lodí ve Středozemí. Po jejím faktickém vyřazení z provozu, Rusko přišlo o poslední místo, odkud mohlo ve Středozemí působit ponorkami. Bez opěrného bodu na syrském pobřeží nemá Moskva k dispozici žádnou alternativní infrastrukturu, která by dokázala zajistit trvalé rozmístění flotily v regionu.

Psali jsme:Osvobození Hadího ostrova – místa, kde znovu vlaje ukrajinská vlajka

Oslabení ruské přítomnosti je přitom viditelné i v každodenním námořním provozu. Z oblasti postupně odplula všechna bojová plavidla, přičemž zbylá byla přesunuta zpět do Černého moře. V celém prostoru Středozemního moře tak nezůstala na podzim 2025 ani jedna bitevní jednotka s výjimkou pouze jediného logistického plavidla – zcela bez doprovodu bojových lodí. Tento vývoj symbolicky uzavírá jednu etapu geopolitického soupeření. Z moře, kde se dříve střetávaly zájmy velmocí, se stává prostor, v němž má NATO znovu neotřesitelnou pozici.

Ztráta ruského opěrného bodu v Sýrii

Ruská základna v Tartúsu byla založena v roce 1971 na základě sovětsko-syrské nájemní smlouvy a po desetiletí klíčovým pilířem projekce ruské námořní síly, v rámci Středozemního moře. Poskytovala přístavní zázemí pro opravy, zásobování i rotaci posádek, čímž umožňovala udržet přítomnost flotily mimo domácí vody. Její strategická poloha – na syrském pobřeží, v blízkosti klíčových námořních tras – dávala Moskvě schopnost monitorovat pohyb jednotek NATO, a reagovat na vývoj v Severní Africe či východním Středomoří.

Tento pilíř se však po roce 2024 začal hroutit. Pádem syrského režimu Bašara Asada ztratil Kreml svůj jediný stálý přístav mimo ruské území, když v lednu nová syrská vláda vypověděla dlouhodobou dohodu, která umožňovala ruskou přítomnost v zemi. Přerušení logistických kapacit znemožňuje dlouhodobé nasazení větších hladinových jednotek. Bez syrského zázemí není Rusko schopno provozovat trvalou přítomnost, protože jeho možnosti omezuje i nekomfortní situace v Černém moři.

Navíc ztráta Tartúsu znamenala i symbolický ústup ruského vlivu na Blízkém východě. Po dvou desetiletích posilování vojenské pozice v regionu tak Moskva ztrácí nejen přístav, ale i politickou oporu. Tím se uzavírá období, kdy ruská flotila působila jako protiváha alianční přítomnosti – a tak je dnes přítomnost NATO v regionu už prakticky neomezená.

Psali jsme:Polský program „Vždy připraveni“: vojenský výcvik, první pomoc, přežití a kybernetická hygiena

Psali jsme:Büffel, Kodiak a Keiler NG: podpůrná síla pro těžké jednotky založená na platformě Leopard 2

Psali jsme:Návrat raketometů do Armády ČR: Těžké dělostřelectvo si udržuje význam

Posílení a adaptace NATO ve Středozemí

Ústup ruské námořní přítomnosti vytvořil ve Středozemním moři strategickou příležitost, kterou by aliance měla rychle proměnit v hmatatelné operační výhody. NATO by už nemělo připouštět pouze symbolickou přítomnost — jeho aktivity v regionu by měly vykazovat jasnou systematičnost: častější hlídkování, intenzivnější cvičení, lepší sdílení zpravodajských informací a cílené investice do kapacit, které zvyšují jak situované odstrašující schopnosti, tak pružnost reakce. Taková adaptace by nebyla pouze kvantitativní, ale i kvalitativní: zejména důraz na interoperabilitu, protiponorkový boj a zabezpečení podmořské infrastruktury.

Klíčovým prvkem současných aliančních aktivit je soustavné rozšiřování a prohlubování cvičební praxe. Například cvičení Dynamic Manta 25, které vyslalo jasný signál: aliance zdokonaluje schopnosti v detekci, sledování a neutralizaci podmořských hrozeb prostřednictvím kombinovaných nasazení povrchových plavidel, ponorek, letectva a bezpilotních systémů. 

Nácvik protiponorkového boje posiluje schopnost chránit námořní trasy a kritickou podmořskou infrastrukturu — od kabelů po plynovody — a snižuje možnost, že by nepřátelská ponorka či nepřátelské akce by narušily klíčové logistické linky. Cvičení se zúčastnilo 9 hladinových lodí, 13 letadel a více než 1600 námořníků z 11 zemí NATO – Kanady, Francie, Německa, Řecka, Itálie, Nizozemska, Portugalska, Španělska, Turecka, Velké Británie a Spojených států.

Komplementárně k tomu Mediterranean Strike 25, konané od 5. do 11. května, demonstrovalo schopnost aliance provádět koordinované úderné operace a integraci více domén: námořnictvo, letectvo a síly rychlé reakce cvičily společné plánování, C2 (command and control) a interoperabilitu senzorů a zbraní. Toto cvičení zdůraznilo, že NATO je schopno vést složité mnohostranné operace v prostředí — a že aliance dokáže rychle škálovat síly podle potřeby.

Strategické přizpůsobení se neomezuje jen na „velké manévry“. Zmiňme sérii menších, ale významných kroků: posílení pravidelných hlídek, rozšíření sdílení zpravodajství mezi spojenci a zavádění nových technologií — zejména bezpilotních systémů (UAV a UUV), podmořských senzorů a sítí pro automatizované sledování. Tyto prostředky zvyšují perzistentní dohled nad širším prostorem a snižují potřebu trvalé přítomnosti velkých plavidel, což je efektivní způsob, jak zajistit kontrolu nad rozlehlou oblastí Středozemí.

Politicky a logisticky má adaptace NATO další výhody: posílení spolupráce jižních členů (Itálie, Španělsko, Řecko) zlepšilo místní logistiku a pohotovost, zatímco centra velení aliance lépe koordinují zdroje od Gibraltaru po východní Středomoří. To vytváří robustní síť, která dokáže rychle reagovat na hybridní hrozby — od kybernetických útoků na námořní infrastrukturu po náhlé přesuny sil.

Výsledkem je, že NATO nejen vyplnilo vakuum po ruské přítomnosti, ale udělalo to způsobem, který trvale zvyšuje svou operační schopnost v regionu. Systematická cvičení, modernizační investice a lepší sdílení informací společně znamenají, že aliance má dnes ve Středozemí vyšší připravenost a širší škálu nástrojů pro udržení stability a odstrašení.

Strategické dopady: nová dominance NATO

Současný vývoj potvrzuje, že Středozemní moře se v roce 2025 definitivně proměnilo ve „vnitřní moře NATO“. S postupným útlumem ruské námořní přítomnosti se geopolitické těžiště přesunulo na stranu aliance, která nyní disponuje nejen početní, ale i technologickou převahou. Síly NATO mají plnou kontrolu nad klíčovými námořními trasami od Gibraltaru po východní Středomoří.

Tato situace umožňuje alianci přenést pozornost na jiné regiony – zejména na Černé moře, kde Rusko stále představuje určitou výzvu, a na oblast Severní Afriky, odkud mohou pramenit nestátní bezpečnostní hrozby. Stabilizace Středozemí navíc dává NATO možnost konsolidovat síly a investovat do dlouhodobých modernizačních programů, včetně bezpilotních systémů a podmořských senzorů.

Zdroj: Defense News, ANSA, Marina Militare