Válka v Bosně a Hercegovině, obecně známá také jako Bosenská válka za nezávislost, byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Do tohoto konfliktu bylo zapojeno několik stran a jejich armád, které spolu v důsledku nestability a mocenských nároků v této oblasti bojovaly po více jak tři a půl roku a válka byla označována za nejkrvavější z konfliktů té doby v Jugoslávii.

Foto: Vedran Smailovič, violoncellista, hrající mj. bezplatně na pohřbech obětí obležení. Jeho příběh obletěl svět. Fotografie pořízena v budově zdemolované Bosenské národní knihovny (1992).

Obléhání Sarajeva bylo klíčovou součástí války v Bosně a Hercegovině. Vojska Republiky srbské obléhala město, které držely bosenské síly. S délkou trvání 1429 dní (od noci na 5. dubna 1992 do 29. února 1996) se ve své době jednalo o nejdelší obléhání v dějinách moderního válečnictví.

Psali jsme:1944: bez paliva ani ránu – operace Pluto, aneb potrubní přeprava nafty pod vodou

Obléhající síly měly díky geografickým podmínkám vynikající šanci. Město Sarajevo, jehož centrum se rozkládá v údolí řeky Miljacky, a je obklopené vysokými horami, jako např. Trebević, se ukázalo být snadný cíl. Jugoslávská lidová armáda (JNA), později Vojska Republiky srbské (VRS) vytvořila okolo města linii o délce 55 km, na které byla zastoupena především těžká vojenská technika. Jakmile republika Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, došlo k prvním střetům a eskalaci konfliktu. Na město dopadalo denně kolem tří set granátů, nejvíce 22. července 1993 – to bylo dokonce 3 777. Vznikly ohromné materiální škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov. Ještě deset let po válce byly stopy obléhání patrné, a rekonstrukce města v následujících letech stála BiH i mezinárodní společenství nemalé prostředky. Boje si vyžádaly cca 11 000 lidských životů (mezi nimi bylo 1601 dětí), dalších 50 000 lidí bylo raněno.

Foto: Příběh Boška Brkiče a Admiry Ismičové (na snímku) obletěl celý svět

Dále se však historickým událostem tohoto válečného konfliktu nebudeme věnovat tak podrobně a podíváme se na tragický příběh jedné lásky, kterou tato válka ukončila. Životů vyhaslo tisíce a tisíce, ale jak pravil Stalin: „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika", většina obětí této války tak zůstala jen smutným číslem. Příběh Boška Brkiče a Admiry Ismičové ovšem obletěl celý svět a lidé o něm slyšeli jako o Romeovi a Julii ze Sarajeva.

Těla obou obětí zůstala na mostě ještě celý týden, bojující strany se totiž nemohly dohodnout, kdo by se měl o mrtvé postarat - a jednotky OSN se do věci odmítaly míchat. Až osmou noc po smrti je muslimští zajatci Srbů přenesli na srbskou stranu, kde obě těla dočasně pochovali. V té době se už po celém světě šířil příběh o lásce „sarajevského Romea a Julie“, který napsal americký zpravodaj agentury Reuters Kurt Schork.

Psali jsme:Skutečný druhoválečný Rambo - s jednou rukou na volantu a druhou na zbrani za sebou zanechal 200 mrtvých nepřátel

Dnes je to téměř přesně 25 let, co se 19. května roku 1993 Boško Brkič a Admira Ismič rozhodli pro útěk ze Srby obléhaného Sarajeva.

Tito dva milenci, on Srb, ona muslimka, spolu chodili už devátým rokem, už od střední školy. Při přebíhání linie mezi bosensko- muslimskou a srbskou armádou kontrovanou částí města, byli na mostě Vrbanja zasaženi snajperem. Boško zemřel okamžitě, Admira se ještě stačila k němu doplazit, obejmout ho a zemřela v zápětí. Těla obou milenců v objetí zůstala na konci mostu takto celých šest dní, prostor byl neustále ostřelován.

Po válce byli oba uloženi do společného hrobu na sarajevském hřbitově Lev, kde leží mnoho set dalších obětí nesmyslné války.