Je zcela logické, že každá země nahlížela na vývoj tanků zcela odlišně a šla na to svou vlastní cestou. Důvodem byly technologické či technické limitace, rozhodnutí vyššího velení, ale třeba i doktrína nasazení jednotlivých států. Tanky se neobjevují jen tak, jsou výsledkem implementace taktických a technických požadavků, a ty se někdy mohou dramaticky změnit. A to zejména během války, která často ruší předchozí koncept starý třeba i jen pár měsíců.

Foto: Prvním americkým těžkým tankem se stal  těžký tank M6. Ve své době se řadil k nejlepším těžkým tankům na světě | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Čínské exportní tanky VT4 pro Pákistán

Také konstrukce amerických tanků se vydala vlastní cestou. Do roku 1941 Američané urazili dlouhou cestu a vytvořili poměrně úspěšné lehké a střední tanky. U těžkých tanků však nastala paradoxní situace. V prosinci 1941 vyrobili první prototyp svého vlastního těžkého tanku a ukázalo se, že se jedná o ve skutečnosti dobré vozidlo. Proč ovšem Američané prakticky žádné těžké tanky v boji nikdy nepoužili, i když měly skvělý potenciál?

Až do vypuknutí druhé světové války neměly těžké tanky v amerických ozbrojených silách prakticky žádné zastoupení. A když už, tak se jednalo o relikty z první světové války. Ve 30. letech neměla americká armáda jak finanční prostředky, tak ani potřebu těžkých tanků, Američané totiž neměli v plánu se zapojit do konfliktu v Evropě. Teprve v září 1939 se vývoj těžkého průlomového tanku stal naléhavým problémem.

Práce na americkém těžkém tanku formálně začaly 27. září 1939, ovšem až do 20. května 1940 probíhaly převážně teoreticky. Do praktické fáze se práce dostaly až po schválení generálmajorem Georgem Lynchem, velitelem americké pěchoty. Existovaly dva technologické proudy: tank o hmotnosti 45,4 tuny, nebo 72,6 tuny. Schválen byl lehčí tank, který měl být osazen čtyřmi věžemi. I když se mělo jednat o těžký průlomový tank, tak byl koncipován jako poměrně pohyblivý, kdy rychlost měla dosahovat 35-40 km/h. Brigádní generál Gladeon Barnes model tanku upravil a čtyři věže nechal nahradit jednou věží, a tak vznikl Těžký tank T1 (Heavy Tank T1). Výzbroj se měla sestávat z hlavního kanónu ráže 76 mm a spřaženého kanónu ráže 37 mm. Tank měl také sdílet řadu komponentů se středními tanky, aby se zlevnila výroba a zjednodušila oprava v poli. Bylo rozhodnuto hned zpočátku vyvinout tři druhy převodovek: hydromechanickou, hydrodynamickou a elektromechanickou. Vývoj hydromechanické převodovky se protáhl, takže prioritou se stala varianta s manuální převodovkou Timken. Díky tomu nebyl vyroben žádný tank T1, ale rovnou T1E2.

Foto: Američané věřili, že lepší volba bude střední tank se silnějším pancéřováním a silnější výzbrojí, tak vznikl tank Pershing. Na fotografii během přehlídky v Plzni | Wikimedia Commons / Public domain

První prototyp amerického těžkého tanku zahájil tovární zkoušky 21. srpna 1941. Zdokonalování prototypu těžkého tanku T1E2 trvalo dalších 3,5 měsíce, ale rychlost vývoje byla impozantní. Od zahájení vývoje k prvním zkouškám uplynulo pouhých 15 měsíců, a to i přes skutečnost, že Američané neměli žádné zkušenosti se stavbou těžkých tanků. Velice důležitým faktem byla i skutečnost, že se Američané vydali správným směrem a na konci roku 1941 vypadal tank T1E1 velice moderně a svými parametry se řadil k těm nejlepším, ne-li jako nejlepší těžký tank své doby! Tank byl obrněný, pancéřování bylo adekvátní (až 101 mm, tedy stejné, jako měl německý tank Tiger) a výzbroj (76 mm a 37 mm kanón, 2 kulomety ráže 12,7 mm a 2 kulomety ráže 7,62 mm) převyšovala ostatní těžké tanky jiných států. Nevýhodou mohly být rozměry, kdy byl tank opravdu mohutný a vysoký, a také motor.

Psali jsme:Št. prap. Michal Baka: Adaptabilita na nové technologie musí být blesková

Psali jsme:Další stíhačky F-16 a pokračující tanková odysea. Slovenský resort obrany přiblížil aktuální stav modernizačních projektů

Psali jsme:ERA a Airbus: Česká technologie posiluje evropskou protivzdušnou obranu

14. února 1942 schválil výbor pro zbrojní techniku až pět variant tanků. Kromě T1, T1E1 a T1E2 byly přidány další dvě varianty. Těžký tank T1E3, což byl tank T1E2 se svařovaným trupem. A další verze, T1E4, se vyznačovala svařovaným trupem, čtyřmi vznětovými motory GM 6-71 a dvěma automatickými převodovkami Hydramatic. To samozřejmě zpozdilo vývoj, což mělo následně značný negativní dopad na program těžkých tanků T1. Do jara 1942 byla v konstrukci tanku provedena řada změn, zejména ve věži, a 14. dubna 1942 byl těžký tank T1E2 zaveden do výzbroje jako těžký tank M6. Tank to byl na svou dobu opravdu skvělý a všichni, kdo měli tu čest se s ním seznámit, na něj pěli jen samé chvály. Do výroby byly zařazeny tři verze tanku: M6, M6A1 (verze se svařovaným trupem) a T1E1. Byla vydána objednávka na 230 tanků, z nichž 115 mělo být určeno pro Velkou Británii v rámci programu Lend-Lease. Američané si nechali 60 tanků M6 a 65 tanků M6A1, zbylých 115 tanků bylo T1E1 pro Velkou Británii.

Hlavní rána pro program těžkých tanků T1 však přišla dříve, než kdokoli čekal. 7. prosince 1942 byl vydán rozkaz, v němž se uvádělo, že obrněné síly již těžké tanky nepotřebují. Tento unáhlený závěr se uskutečnil na základě výsledků prvního měsíce bojů v Africe, kdy Američané hodnotili střední tanky jako všeobecně lepší než méně obratné těžké tanky, což ovšem byla strategická chyba. Nakonec bylo vyrobeno pouze 40 tanků řady T1 a žádný z nich se nedostal do boje.

Těžké tanky byly upozaděny, ovšem malé práce na nich stále pokračovaly. Na jeden tank T1E1 byl instalován 90mm kanón, který se velice osvědčil, ovšem závěr kanónu byl moc velký na věž a prostor v ní byl pro posádku nedostatečný. Velení americké armády si nově představovalo těžký tank jako střední tank se silnějším pancéřováním a silnější výzbrojí, a tak vznikly programy Medium tank T25 a T26, které nakonec vyústily v tanky Pershing.

Foto: Američané zařadili do výzbroje těžké tanky až v druhé polovině 50. let. To bylo ale už pozdě | Wikimedia Commons / Public domain

Prozření přišlo v druhé polovině července 1944, kdy se Američané poprvé setkali s německými tanky Tiger II, proti kterým neměly americké tanky žádnou šanci. Velmi rychle proběhla snaha oživit program tanků T1E1, který už v té době byl považován za trochu zastaralý. Zároveň byly zahájeny práce na programech T29 a T30, což měly být „nafouknuté“ tanky Pershing se silnější výzbrojí a silnějším pancířem. Vydání se cestou programů T29 a T30 bylo relativně správné, byl to jednoduchý způsob, jak vyrobit těžké tanky. Na druhou stranu představa, že by se tyto tanky daly rychle vyrobit, byla poněkud naivní. O „nafouknuté“ Pershingy se jednalo jen z laického pohledu. Tanky potřebovaly nové silnější motory i převodovky, stejně tak i věž a výzbroj musely být postaveny od základu. Americké velení udělalo zásadní chybu, když nevěřilo těžkým tankům a vývoj se prakticky zastavil na více než rok; takto ztracený čas se již nedal dohnat včas. Do konce války bylo vyrobeno pouze pár prototypů, které do bojů nezasáhly. Překotný a rychlý vývoj měl za následek velké množství neduhů, které se nepodařilo odstranit. Nicméně zkušenosti z vývoje byly následně implementovány do čistě nově vytvořeného tanku T43, který byl následně zdokonalen do tanku M103, jenž byl ovšem do výzbroje zařazen v roce 1957. Jen o dva roky později vstoupil do výzbroje tank M60 a začínala éra hlavních bitevních tanků (MBT) a od těžkých tanků se začalo opouštět.

Američané dokázali vytvořit skvělé těžké tanky, které se mohly v poli spolehlivě postavit německým tankům Panther, Tiger i Tiger II. Bohužel směr neurčují inženýři, ale velení. Kdyby americké velení věřilo těžkým tankům, mohl se vývoj, jehož více než rok byl ztracen, posunout ještě dalším směrem a vyvinout ještě efektivnější platformy. Naštěstí Sověti se svými těžkými tanky řad KV a IS a Britové se svými tanky Churchill v roli těžkých tanků věřili a věděli, jak je v boji využít.

Zdroj: Dzen