Turecko se v posledním desetiletí proměnilo z „věčného čekatele na členství v EU“ v sebevědomého aktéra, který využívá svou geografickou polohu, vojenskou sílu i rostoucí domácí obranný průmysl k prosazování vlastních zájmů. Ankara dnes lavíruje mezi NATO, „kolektivním Východem“ a muslimským světem, přičemž jeho kroky ve východním Středomoří zásadně ovlivňují stabilitu celého regionu.

Foto: Turecko se v posledním desetiletí proměnilo z „věčného čekatele na členství v EU“ v sebevědomého aktéra | OR-6 Brett Dodge / Public domain

Charakterizovat novou tureckou „geopolitickou strategii“ můžeme dvěma slovy: nezávislost a suverenita. Ankara se už nespokojí s rolí periferního (kulturně odcizeného, avšak trpěného) spojence Západu, ale cíleně usiluje o pozici regionální velmoci – od Sýrie a Libye až po Kavkaz. Tento obrat je patrný nejen v agresivnější zahraniční politice, ale také v rozmachu tureckého zbrojního průmyslu a v projektech, které mají zemi učinit energeticky i vojensky soběstačnou. Dnes tím Turecko narušuje „status quo“, a jeho sebevědomá politika je testem toho, zda se dokáže stát skutečným hegemonem regionu. Tento vývoj vyvolává obavy nejen v Aténách či Nikósii, ale i v samotném NATO, které se musí vypořádat s paradoxem: jeho druhá největší armáda stále častěji jedná nezávisle na Alianci.

Psali jsme:Československé zbraně v Sýrii

Vojensko-geopolitické ambice Turecka

Turecko dlouhodobě usiluje o vojensko-technologickou soběstačnost. Jedná se především o projekty MBT Altaj a letouny 5. generace TAI TF Kaan. Vedle těchto projektů Turecko vyrábí širokou paletu zbraní – od ručních po obrněná vozidla, salvové raketomety a UAV. Kromě pozemní armády a letectva směřují turecké ambice také k rozvoji námořní síly. V rámci doktríny Mavi Vatan („Modrá vlast“), formulované v roce 2006, Turecko odmítá Úmluvu Organizace spojených národů o mořském právu. Rozvoj námořnictva se opírá o dva hlavní modernizační projekty: MILDEN a MILGEM. V případě prvního projektu se jedná o projektování a stavbu domácích konvenčních ponorek, které by nahradily dosud provozované diesel-elektrické ponorky německé provenience, přičemž stavba první jednotky byla zahájena 2. ledna letošního roku. 

Druhý projekt se soustředí na vývoj víceúčelových korvet Ada (4 kusy ve službě), fregat TF-100 (plánováno 8 kusů – 1 jednotka ve službě a dalších 5 ve stavbě) a torpédoborců TF-2000 (plánováno celkem 8 kusů – první jednotka je ve stavbě). A nakonec letadlové nosiče jako symbol moci a prestiže – i tak by se dala definovat turecká snaha provozovat letadlové lodě. První metou se stala stavba lehké letadlové (UAV) lodě TCG Anadolu. Původní plány počítaly s provozem amerických letounů F-35B. Z důvodu sankcí však došlo k přehodnocení konceptu na mateřskou loď pro UCAS. Stavba první plnohodnotné letadlové lodě byla zahájena na začátku letošního roku. Výsledné plavidlo bude mít výtlak 60 000 tun a pojme až 50 letounů.

Východní Středomoří jako epicentrum tureckých ambic

Právě zde se nejvíce projevuje střet tureckých ambicí s evropskými a regionálními zájmy. Ankara se stále častěji odklání od role „loajálního spojence“ NATO, a záměrně volí cestu konfrontace s Řeckem, Kyprem a Francií. Objev nových ložisek zemního plynu v oblasti východního Středomoří – například naleziště Calypso u Kypru – vytvořil podhoubí pro ostrou rivalitu. Zatímco státy jako Egypt, Izrael, Řecko a Kypr v roce 2019 založily EastMed Gas Forum bez účasti Turecka, Ankara tento krok interpretovala jako pokus o její izolaci. V reakci začala Turecká republika vysílat výzkumné a vrtné lodě, doprovázené válečnými plavidly do sporných oblastí, čímž stupňovala napětí s Aténami a Nikósií.

Významným zlomem byla dohoda Ankary s tripolskou vládou v prosinci 2019, která vedle vojenské podpory obsahovala i vymezení turecko-libyjské námořní ekonomické zóny. Tento krok zásadně změnil mapu nároků ve východním Středomoří a vyvolal ostrou reakci Řecka a Egypta.  Kypr, rozdělený od roku 1974, představuje trvalý zdroj napětí. Turecko považuje severní část ostrova za sféru své ochrany a odmítá uznat exkluzivní ekonomické zóny vyhlášené kyperskou vládou. K tomu se přidávají letité spory s Řeckem o kontrolu Egejského moře, což Ankara považuje za otázku národní bezpečnosti. 

Psali jsme:Speciální příprava pro krizové situace: Realistický výcvik, spolupráce i sdílené zkušenosti

Psali jsme:Lovci dronů z Hamburku: Nová éra ochrany evropského nebe

Psali jsme:Francouzský „dronový obrat“: jak Paříž staví na lekcích z Ukrajiny a co z toho plyne pro Česko

Turecká doktrína Mavi Vatan odráží přesvědčení, že námořní dominance je nezbytnou podmínkou regionální hegemonie. Situace je komplikovaná i tím, že všichni klíčoví aktéři – Řecko, Turecko, Francie i Itálie – jsou členy NATO. Spor o plyn a námořní hranice se tak přelévá přímo do Aliance a podkopává její jednotu. Dá se tedy říci, že budoucnost Turecka v NATO závisí na vývoji situace ve Středomoří a na Blízkém východě.

Turecko mezi Východem a Západem

Turecko je už více než sedmdesát let členem NATO, přičemž jeho členství vždy bylo pragmatickým kalkulem, nikoli důsledkem kulturní nebo politické příslušnosti k Západu. Krize se prohloubila zejména po nákupu ruského protivzdušného systému S-400, kvůli němuž byla Ankara vyloučena z programu stíhaček F-35. 

Další důležitou kapitolou je vztah Ankary k Bruselu a obráceně. Proces přistoupení Turecka k EU se prakticky zastavil. Zatímco v počátcích vlády AKP byla Ankara považována za reformní a proevropskou, dnes dominují protizápadní nálady a nacionalismus (který kulturně-politické „elity“ v Bruselu obecně nevidí rády). Turecko se tak posunulo od partnera směřujícího k integraci k sousedovi, jehož vztah k EU je spíše konfliktní než kooperativní. A co Rusko? Navzdory historické rivalitě se Turecko v posledních letech sblížilo s Moskvou. Vznik osy Ankara–Moskva je důkazem pragmatismu: oba státy usilují o oslabení západního vlivu v regionu. Přesto vztahy nejsou bezrozporné – v Sýrii či Libyi stojí Ankara a Moskva často na opačných stranách fronty. Blízkost Turecka a Ruska tak můžeme definovat jako „manželstvím z rozumu, nikoli z lásky“.

Ambice prezidenta Erdogana se neomezují jen na geopolitiku. Ankara se prezentuje jako ochránce muslimských komunit od Balkánu po Afriku. Podpora Muslimského bratrstva, angažmá v Libyi či aktivní role v otázce Palestiny posilují obraz Turecka jako „hlasitele islámské renesance“ a Erdogan tak staví Turecko do role kulturní i politické protiváhy arabských monarchií Perského zálivu.

Ankara jako příklad nastupujícího multipolárního světa

Turecko se během posledních dvou dekád proměnilo v aktéra, který dokáže využívat svou geografii, vojenskou sílu i politickou pružnost k prosazování vlastních zájmů. Východní Středomoří se stalo epicentrem tohoto posunu – od sporů o plyn a námořní hranice, až po vojenské angažmá v Libyi. Ankara se otevřeně hlásí k cíli stát se součástí „globální ligy velmocí“, která bude požadovat větší hlas i na půdě OSN. V praxi to znamená, že Turecko už nechce být jen „mostem mezi Západem a Východem“, ale samostatným pilířem multipolárního řádu. Tento vývoj má zásadní důsledky pro NATO i Evropskou unii. Aliance se musí vyrovnávat s faktem, že její druhá největší armáda jedná čím dál nezávisleji, zatímco EU čelí sousedovi, který kombinuje ekonomickou spolupráci s geopolitickou rivalitou. Turecko je dnes nepostradatelným, ale stále problematičtějším partnerem tradičních západních struktur.

Zdroj: Carnegie Endowment, Atlantic Council, TurDef.com