Současná válka na Ukrajině trvá již více než dva roky a mnohé, včetně současného zamrznutí fronty, naznačuje, že bude trvat i nadále. I proto se čím dál častěji objevují úvahy, jak dlouho vůbec mohou Rusko a Ukrajina tuto válku vést; jak dlouho mohou válčit, když válka samozřejmě – vedle nesčetných lidských obětí – má fatální vliv také na ekonomiku těchto zemí.

Foto: Současná válka na Ukrajině trvá již více než dva roky a mnohé, včetně současného zamrznutí fronty, naznačuje, že bude trvat i nadále. (ilustrační foto) | Shutterstock

Obvykle se média zabývají tím, jaký ekonomický dopad má tento konflikt na Ukrajinu, což je dáno i tím, že válka se odehrává jen na území Ukrajiny, zatímco území Ruska se válka prakticky nedotkla. Jenže i na Rusko má tato válka obrovský vliv, protože výdaje na válčení a s tím související zbrojení pohlcují obrovské částky ze státního rozpočtu. To do značné míry mění ruskou ekonomiku, její charakter a její strukturu.

Vše navíc dále umocňují ekonomické sankce, které na Rusko uvalila západní Evropa a jejichž cílem bylo hospodářské oslabení Ruska, a tím i oslabení jeho vojenského a mocenského potenciálu. Přestože tyto sankce nemají tak fatální dopad, jak někteří předpokládali, i přesto lze konstatovat, že ve smyslu omezení potenciálu Ruska zafungovaly.

Nicméně Rusku se zatím daří válku ustát, a to i po ekonomické stránce. Rusko dokonce zaznamenalo hospodářský růst, respektive růst HDP, jehož tahounem se staly právě výdaje na válku, na zbrojení.  Mnozí lidé si proto vzpomenou na někdejší nacistické Německo Adolfa Hitlera. Vždyť o Hitlerovi se často říká, že přinesl Německu ekonomickou prosperitu právě skrze zbrojení. Je však něco takového možné a dlouhodoběji udržitelné? Lze ekonomiku dlouhodobě budovat na zbrojení?

Historická zkušenost nacistického Německa

Srovnání dnešního Ruska a hitlerovského Německa může na první pohled působit absurdně. Ve skutečnosti však lze mezi oběma státy, oběma systémy, najít celou řadu paralel. Jak tehdejší nacistické Německo, tak dnešní Rusko Vladimira Putina představuje přímo ukázkový totalitní stát, vyznačující se potlačováním politické opozice, omezováním lidských práv atd. Pro oba systémy je příznačné i budování pyramidy moci, na jejímž vrcholu stojí osoba diktátora, který vládne téměř absolutisticky. Oba systémy si jsou podobné také ekonomicky, kdy je pro ně příznačné především posilování státu, a centralistické tendence. Ani v jednom případě ale nejde o skutečně plánované ekonomiky, jaké byly příznačné pro komunistické systémy, např. pro Sovětský svaz či někdejší Československo.

Německo se po první světové válce potýkalo s obrovskými ekonomickými problémy. Země se, stejně jako další účastníci první světové války, vyrovnávala s důsledky válečných let, avšak na rozdíl od těchto zemí situaci německého hospodářství ztěžovaly obrovské reparace, které muselo Německo platit coby náhradu válečných škod. I proto Německo nezažilo ekonomické oživení, které v evropských státech přišlo během dvacátých let, země se potýkala s obrovskou nezaměstnaností a především astronomickou inflací, která postihla široké vrstvy obyvatelstva, včetně relativně bohatých lidí. To vše přispělo ke zrodu politického extremismu, reprezentovaného osobností Adolfa Hitlera.

Celou německou problematiku dále umocnila světová ekonomická krize v roce 1929, která situaci v zemi ještě zhoršila, a zbavila ji i posledních ostrůvků prosperity. Právě to spolu s politickou nestabilitou v zemi přivedlo k moci Hitlera, který se roku 1933 stal říšským kancléřem.

Hitler po svém příchodu k moci pak radikálně změnil nejen politiku (faktická likvidace opozice), ale i ekonomiku země, kdy odmítl placení válečných reparací, které tolik zatěžovaly německou ekonomiku – a kupodivu mu to u vítězných velmocí prošlo. Hitler však začal především realizovat rozsáhlé zbrojení. Zatímco do té doby byla německá armáda v důsledku stanovení versailleského míru relativně malá a čítala pouze 100 000 vojáků, Hitler znovu zavedl brannou povinnost a díky tomu vytvořil armádu čítající 21 divizí. Adekvátně tomu rostly i počty zbraní a vojenské techniky. Pokud německá armáda po první světové válce disponovala pouze omezeným počtem určitého (opět omezeného) druhu techniky po nástupu Hitlera k moci se Německo pustilo do mohutného zbrojení. Do tohoto vyzbrojování se pustily právě německé firmy, které byly schopny vyrábět prakticky celé spektrum požadované techniky a tento proces se pochopitelně obrazil v ekonomice. Díky tomu, že německé zbrojovky musely v krátké době německé armádě poskytnout velké množství zbraní (včetně tanků, ale i těžkých válečných lodí), musely výrazně navýšit produkci a masivně nabírat dělníky. Tím se podařilo zlikvidovat nezaměstnanost, která tehdejší Německo tolik trápila. Firmy přitom ze svých zisků platily daně a další odvody a státu se tak nemalé prostředky vracely zpět do státního rozpočtu. A jelikož německé firmy povzbuzené státními zakázkami získaly vyšší stabilitu, mohly se pouštět i do dalších projektů, mohly dál ekonomicky růst, a tím přinášely do státního rozpočtu další prostředky. Stejně tak i noví zaměstnanci těchto firem platili daně a utráceli za své potřeby, což prostředky do rozpočtu Německa dále zvyšovalo a díky tomu dokázalo Německo v krátkém čase dosáhnout prosperity.

Právě tento příklad ozdravění státu a jeho ekonomiky skrze zbrojení dodnes mnohé fascinuje a často se lze setkat i s otázkou, proč úplně stejně nepostupovaly i další státy (které se také potýkaly s následky ekonomické krize). Jenže takoví lidé si zapomínají položit základní otázky: Kde na toto zbrojení Německo vzalo, kde získalo prostředky na onen nákup obrovského množství zbraní od německých zbrojovek? A nechyběly pak tyto peníze státu jinde?

Odpověď na první otázku je komplexnější. Určité prostředky Německo získalo tím, že odmítlo platit reparace dané versailleskou smlouvou. Nemalé prostředky Německo získalo také arizací židovského majetku – vzhledem k tomu, že tento majetek představovaly i banky, jednalo se o mnohamilionové částky. Avšak zřejmě nejvýznamnější byl fakt, že Německo na realizaci svých velkorysých plánů vynaložilo prakticky veškeré své finanční a devizové rezervy, a to i prostředky národní banky, což bylo tehdy podobné, jako kdyby dnes česká vláda měla k dispozici prostředky České národní banky.

Vnitřní prostředky Německa však byly rychle vyčerpány. Došlo k tomu již v roce 1938, po pouhých 5 letech nacistické vlády. Jedinou další cestou, jak mohlo Německo získat prostředky na další rozvíjení svého válečného arzenálu, na další nákupy zbraňových systémů od svého zbrojního průmyslu, bylo dobývání dalších států, a získávání jejich bohatství. I proto v roce 1938 došlo k anexi Rakouska, což bylo sice květnatě vydáváno za logické spojení dvou německy mluvících národů, avšak nacistickému Německu šlo i o získání hospodářského potenciálu Rakouska a jeho finančních rezerv. Ty přitom v té době mnohonásobně převyšovaly zlaté a finanční rezervy Německa, které již byly prakticky vyčerpány.

Avšak i prostředky získané anexí Rakouska vydržely jen krátce. Proto již brzy poté následovala agrese proti Československu – nejprve v podobě zabrání Sudet, a poté došlo i ke zmocnění se zbytku českého státu. Vznikl tak protektorát Čechy a Morava, který byl však ekonomicky zcela podřízen Německu. Důležité také je, že se Německo tehdy zmocnilo finančních prostředků české vlády i české národní banky.

I tyto prostředky získané obsazením českého státu a zmocněním se jeho finančních rezerv pak vydržely jen krátce. Proto se Německo muselo rychle zaměřit na další stát, na Polsko, což vedlo, jak víme, k vypuknutí 2. světové války. Vznikl tak zvláštní, hrůzný mechanismus, dobře popsaný např. Jamesem Poolem. Německo sice masivně zbrojilo, avšak prostředky na své zbrojení získávalo obsazením dalších států, čímž získalo jejich finance. Vzhledem k rozsahu německého zbrojení však tyto finance vydržely jen krátce, a bylo tak nutno dobývat stále nové státy. Bez dobývání dalšího území a kořistění majetku dobývaných států by tento systém nebyl životný, nemohl by fungovat.

Obdobně nedostatečně životný byl nacistický ekonomický model i z hlediska vnitřního, z hlediska vlastního fungování státu. Na první pohled sice vypadalo vše dobře. Díky výdajům na zbrojení měly firmy zakázky a díky tomu měli lidé práci. Tito lidé pak odváděli státu daně, a především pak utráceli a do státního rozpočtu tak plynuly značné prostředky. Jenže pod povrchem vše vypadalo poněkud jinak Předně, oné zaměstnanosti bylo dosaženo jen díky tomu, že v průmyslu byly udržovány nízké mzdy, které v nacistickém Německu byly svou kupní silou nižší než mzdy před vypuknutím ekonomické krize v roce 1929! Dalším prvkem byl fakt, že značné množství lidí, především mladých lidí sdružených v Říšské pracovní službě, pracovalo de facto zdarma. Touto vnitřní mobilizací se dá sice mnohého dosáhnout, lze pro ni lidi získat – avšak jen krátkodobě. Za války pak byly mnohé prostředky získány jen díky otrocké práci zajatců.

Je také třeba zmínit, že vysoké výdaje na zbrojení se projevovaly negativně v dalších odvětvích ekonomiky, kde peníze chyběly. Zcela nedostatečné tak byly prostředky na školství, ale také na zdravotnictví. A vzhledem k tomu, že ekonomika měla čím dál silnější etatistický charakter a měla prvky plánované ekonomiky, objevoval se prvek, který je znám i z komunistického Československa – chybělo zboží, resp. některé jeho druhy, což pochopitelně značně ztěžovalo lidem život. Tehdejší nespokojenost německých obyvatel pak byla do značné míry utlumena tradiční německou poslušností vůči vládě, vůči systému. Později pak hodně zapůsobila atmosféra války, válečná mentalita. Přesto tato nespokojenost v Německu byla přítomna a postupně rostla. Represivní orgány ji sice zvládaly, avšak čím dál obtížněji. Nespokojenost projevovali nejen běžní lidé, ale i ekonomické kruhy a je tak pravděpodobné, že pokud by nedošlo k vojenské porážce Německa ze strany Spojenců, došlo by pravděpodobně k pádu nacistického režimu z důvodu nespokojenosti a následného odporu vlastního obyvatelstva.

Ruská paralela

Putinovské Rusko pak v současnosti představuje obdobný model vládnutí jako někdejší nacistické Německo. Také v Rusku vládne diktátorský režim, symbolizovaný osobností Vladimira Putina. Byla také vytvořena pyramida moci, ve které na vrcholu stojí diktátor, který svými rozhodnutími ovlivňuje veškeré dění a vše tak do jisté stojí jen na jeho libovůli. V zemi a její ekonomice však hrají velkou roli také různé ekonomické skupiny, které jsou sice součástí Putinova systému, neznamená to však, že by je měl Putin stoprocentně pod kontrolou. Obdobně jako kdysi Adolf Hitler v Německu i Vladimir Putin začal poměrně pragmatickými kroky zasahovat do hospodaření ruského státu, otřeseného pádem Sovětského svazu. Putin dal sice státu potřebnou stabilitu, avšak z hlediska ekonomického šlo o klasický etatismus a posilování státu na úkor soukromého sektoru. Je pak příznačné, že brzy se Putinovy reformní kroky změnily v pouhé posilování armády, což podporoval i fakt, že v Rusku měla armáda vždy silnou pozici, a měla vysokou popularitu i mezi širšími vrstvami populace. Svou roli samozřejmě sehrál i ruský zbrojní průmysl, který od pádu Sovětského svazu trpěl nedostatkem zakázek od domácích ozbrojených sil. I proto ruský zbrojní průmysl, tvořený obřími společnostmi, Putina podpořil – obdobně jako kdysi němečtí průmyslníci podpořili Adolfa Hitlera.

A tento model, stejně jako v tehdejším nacistickém Německu, skutečně částečně fungoval. Zbrojní firmy získaly zakázky od státu, mohly tak nabírat nové zaměstnance. Ti odváděli státu daně, a především utráceli, čímž se roztáčela kola státní ekonomiky. Tento model byl do značné míry také umožněn díky exploataci ruského nerostného bohatství. Rusko totiž disponuje značným nerostným bohatstvím – nejen ropou a zemním plynem, ale i zlatem, diamanty atd. Těžbou a prodejem těchto surovin pak Rusko získávalo obrovské prostředky a státní hospodářství tak fungovalo po linii: zisky z ropy – investice do výroby zbraňových systémů – opětovné zisky státního rozpočtu.

Válka na Ukrajině pak tento model ještě umocnila a fakt, že se Rusko ocitlo ve válce, umožnil režimu i nadále soustředit velkou část státních výdajů na zbrojení, a to i na úkor jiných oblastí. Stouply tak i náklady na akvizice vojenské techniky. Paradoxně tomu přispěly i obrovské válečné ztráty na technice, kdy bylo nutno ztracenou techniku nahradit novými zbraněmi. Výdaje na tyto nové zbraně přinesly nejen další zisky zbrojním firmám, ale přinesly také nová pracovní místa pro zaměstnance, a to místa dobře placená. Tito zaměstnanci pak mohou utrácet, jejich spotřeba dál roztáčí ekonomiku, a přináší nové příjmy pro státní rozpočet.

Právě díky zvýšené zbrojní výrobě a s tím spojeným vyšším ziskům zbrojních firem a zvýšené spotřebě, mohlo Rusko zaznamenat ekonomický růst, či lépe řečeno růst HDP, a to oficiálně více než 3,6 % HDP. Růst HDP je však agregátem velmi ošidným, což ostatně ukázaly i povodně, které postihly Českou republiku v roce 2002, kdy tehdy paradoxně mimo jiné přispěly právě k růstu HDP. Důvod je jednoduchý – lidé postižení povodněmi si museli znovu postavit domy a koupit si různá zařízení. Stát navíc tehdy vynaložil nemalé prostředky na opravu infrastruktury atd, což přispělo k růstu HDP, avšak jak tehdy poznamenal jeden ekonom, stačilo by deset let takového růstu a republika by zkrachovala. Takový růst je zcela nezdravý a ekonomiku spíše poškozuje.

Současný ruský hospodářský růst, založený pouze na zbrojení, je tak nezdravý a nepřináší pro státní hospodářství nic pozitivního. Nepřináší ani žádný technologický růst, jak tomu někdy bývá, a jak tomu bylo v případě Německa za druhé světové války. Takovýto růst možná přináší krátkodobý zisk, avšak nemůže být zdrojem skutečné prosperity, a hlavně nemůže fungovat dlouhodobě a je zřejmé, že růst HDP není totéž co hospodářský resp. ekonomický růst.

Již dnes se navíc ukazuje, že tento model efektivně nefunguje ani krátkodobě, a to i přes zdánlivě pozitivní čísla v rámci HDP. Projevuje se to např. v oblasti výroby vojenské techniky, v otázce náhrady válečných ztrát, kdy je třeba brát v potaz často obrovské náklady spojené s výrobou určitých zbraňových systémů. Ruský státní rozpočet, a tedy i rozpočet vojenský, však není bezedný. Na dnešním ukrajinském bojišti se pak čím dál častěji objevují zcela zastaralé zbraňové systémy, což není jen důsledek toho, že nové systémy ruský zbrojní průmysl nestíhá vyrábět, ale je to i proto, že na akvizici velkého počtu nových systémů stát jednoduše nemá prostředky.

Navíc musíme brát v potaz fakt, že válka na Ukrajině trvá z hlediska Ruska nikoliv 2 roky, ale již 10 let, kdy i předchozí fáze války, ve kterých se Rusko na Ukrajině angažovalo jen nepřímo, znamenaly pro jeho ekonomiku obrovskou zátěž. Současný ostrý konflikt pak představuje zátěž mnohem vyšší.

V Rusku také podle všeho čím dál více roste celková nespokojenost, a to jednak mezi širšími vrstvami obyvatelstva, ale i mezi představiteli různých ekonomických skupin státu, kdy ne všechny tyto skupiny jsou spojeny se zbrojním průmyslem a mají z války zisky. Tento fakt může nakonec vyústit v otevřený odpor vůči putinovskému režimu, který bude mnohem účinnější než odpor nepočetných disidentů či širších vrstev obyvatelstva (který se dá relativně snadno silově potlačit).

Vše navíc umocňuje celková ztuhlost politického systému Vladimira Putina, jeho neschopnost efektivně přinášet reformní prvky a reagovat na dění ve světě i uvnitř státu. Přestože takovéto systémy působí zdánlivě stabilně, historická zkušenosti naopak říká, že pod oním „stabilním“ povrchem obvykle hoří oheň. Za takové situace pak může přijít nějaký banální nedostatek –ona pověstná poslední kapka – a následná reakce se pak přenese do celého politického systému, který se může zhroutit.

Zdroj: National Bureau of Economic Research, Reuters