EXCALIBUR
CZUB
CZUB

V boji nebyl prostor pro rasismus aneb černošští piloti z 332. stíhací skupiny USAF

 05. 09. 2019      kategorie: Vojenská historie      6 komentářů

Americká 332. stíhací skupina byla podle označení svých letounů nazývána „Red Tails“ (Červené ocasy) a představovala mezi ostatními útvary USAAF skutečnou výjimku. Byla totiž jedinou stíhací skupinou s personálem tvořeným výhradně piloty černé pleti.

Americké armádní letectvo během 2. světové války představovalo elitní organizaci. Zejména letový personál sám sebe vnímal jako skutečnou špičku v rámci ozbrojených sil a stíhači pak za elitu mezi elitou. USAAF bylo téměř homogenní silou, zbraní bílého muže, který v té době určoval směřování Spojených států. Do boje se ovšem dostala také početně omezená skupina letců tmavé pleti. Podle místa, kde v USA procházeli leteckým výcvikem, se jim přezdívalo letci z Tuskegee. Organizovaní v sestavě 99. stíhací perutě a později 332. stíhací skupiny dokázali uspět na dvou zcela odlišných frontách. Nejenže obstáli v těžkých bojích s německou Luftwaffe, ale zvítězili také v neméně úporném zápase s lidskou hloupostí. Pomohli zbořit rasistický předsudek o tom, že černošští letci za svými bílými spolubojovníky zaostávají.

( Major James Ellison během své inspekční cesty u první třídy letců z Tuskegee provádějící výcvik )
Foto: Major James Ellison během své inspekční cesty u první třídy letců z Tuskegee provádějící výcvik

Psali jsme: Armádní výprodej, aneb malé bunkry i velké pěchotní sruby na prodej

V době 2. světové války prosakovaly rasové předsudky všemi úrovněmi americké společnosti, a tedy i všemi patry amerických ozbrojených sil. Na konci konfliktu však bylo možné nalézt Afroameričany na každém bojišti. V zámoří jich za války sloužilo zhruba 500 000. Nicméně stále platila pravidla segregace. Černošští vojáci byli izolováni, měli své vlastní útvary, kasárna, jídelny i bary. Bílá většina jimi většinou pohrdala, svěřovali jim převážně podřadné úkoly a do boje tak zasáhla poměrně malá část vojáků tmavé pleti.

Počátky černošských leteckých jednotek sahají do července 1941, kdy na letišti Tuskegee zahájilo pilotní výcvik prvních 12 kadetů. Velitel armádního letectva generál Henry Hap Arnold to zprvu vnímal jako pouhý experiment. Prvním černým pilotem, který v Tuskegee vykonal samostatný let, se stal Benjamin O. Davis Jr., budoucí velitel 99. stíhací perutě i 332. stíhací skupiny. 5 úspěšných žáků tohoto prvního kurzu získalo pilotní křidélka 6. března 1942. Cesta černošských branců k letectvu ale byla podstatně obtížnější než u většiny jejich rasou privilegovaných spolubojovníků. I když nakonec dosáhli svého cíle v podobě zařazení do stíhací jednotky amerického armádního letectva, stále zůstávala vedle oprávněné hrdosti jistá pachuť trpkosti, neboť velení se jen postupně zbavovalo nedůvěry a podjatosti vůči černošským pilotům. Zprvu byla 332. stíhací skupina nasazována do méně akcí než zbývající skupiny americké 12. a 15. letecké armády, a dostávala tudíž méně příležitostí ke vzdušným střetnutím.

( Nejvíce úspěchů si afroameričtí letci připsali na stojích P - 51 Mustang )
Foto: Nejvíce úspěchů si afroameričtí letci připsali na stojích P - 51 Mustang

Psali jsme: Poslední velká bitva 2. světové války v Evropě se odehrála u nás

První černošskou stíhací jednotkou USAAF se stala 99. stíhací peruť, formálně vzniklá 22. března 1941. Zprvu ji tvořil pouze pozemní personál. Na letišti Tuskegee se peruť objevila 10. listopadu téhož roku, aby tam prošli výcvikem její první piloti. Když byla peruť prohlášena za schopnou operačního nasazení, vyrazila v dubnu 1943 pod velením podplukovníka Davise Jr. do zámoří, konkrétně do severní Afriky. Jejím působištěm se stala základna Oued Nja, ležící u marockého města Fés. Peruť působila ve svazku 12. letecké armády a do výzbroje obdržela 27 Curtissů P – 40L Warhawk. Její příslušníci pak pokračovali ve výcviku a od několika veteránů, kteří prošli boji na africkém válčišti, dostali lekce z taktiky i informace o nepřátelských strojích.

Bojovým křtem prošli piloti 99. stíhací perutě během kampaně spojeneckého letectva proti středomořskému ostrovu Pantelleria. 2. června 1943 vzlétli čtyři z nich z tuniského letiště Fardjouna ke své první bojové akci, když letěli jako čísla zkušenějších pilotů 33. stíhací skupiny během ostřelování a bombardování nepřátelského letiště na ostrově. K úvodnímu střetnutí s nepřátelskými letouny došlo 9. června, kdy se šestice pilotů podílela na doprovodu Douglasů A – 20 Havoc nad Pantellerii. Stíhači zpozorovali čtyři neidentifikované letouny, které se v piké vrhly na americkou sestavu. Vypukl boj, ze kterého Američané vyšli beze ztrát. Velitel 33. stíhací skupiny, který nebyl přítomností černošských bojovníků ve své skupině nijak nadšen, ale jejich výkon v oficiální zprávě charakterizoval jako panický a nedisciplinovaný. V podobném duchu přicházela do Washingtonu i další hlášení o činnosti 99. stíhací perutě a nějakou dobu se jednotka pohybovala na hraně zrušení.

( P – 47 Thunderbolt a část pilotů 301. stíhací perutě 332. stíhací skupiny )
Foto: P – 47 Thunderbolt a část pilotů 301. stíhací perutě 332. stíhací skupiny

Pochyby se částečně podařilo vyvrátit až 2. července 1943, kdy černošští piloti vybojovali své první sestřely. Toho dne se zúčastnili doprovodu 16 středních bombardérů B – 25 Mitchell nad německé letiště Castelveltrano na Sicílii a po dobombardování se na jejich Warhawky z výškové převahy vrhly Messerschmitty Bf 109. Poručící White a McCullen byli sestřeleni a padli. Poté ale poručík Hall zpozoroval 2 Focke – Wulfy Fw 190, z nichž jeden sestřelil, a stal se tak prvním Afroameričanem, který v rámci amerického armádního letectva docílil tohoto úspěchu. O chvíli později poručík Lawson pravděpodobně sestřelil 1 Focke – Wulf Fw 190 a poškodil jednu stodevítku.

Další akcí 99. stíhací perutě se stala podpora vylodění na Sicílii 10. července 1943 ( operace Husky ), odkud posléze peruť také vzlétala, než se 17. října 1943 přemístila na italské letiště Foggia. Plných šest měsíců od střetnutí z 2. července ale nedošlo k žádnému bojovému kontaktu s nepřítelem, pokud nejsou počítány útoky na pozemní cíle. Peruť se do vzdušných soubojů zapojila až po spojeneckém vylodění u italského Anzia. Ráno 27. ledna 1944 zpozorovali piloti 16 Warhawků nad Anziem formaci 15 Focke – Wulfů Fw 190, střemhlav bombardujících spojenecké lodě. Po návratu na základnu letci 99. stíhací perutě nárokovali sestřelení 6 Fw 190, jedno pravděpodobné vítězství a jedno poškození. Při odpolední akci ve stejné oblasti přidali další 3 jisté a 1 pravděpodobný sestřel. Tentokrát však za úspěch museli zaplatit ztrátou 2 stojů a jedním padlým pilotem.

Do 4. června 1944, kdy americké jednotky vstoupily do Říma, absolvovala 99. stíhací peruť na 500 bojových operací o 3 277 vzletech a přitom dokázala, že je plně srovnatelná s ostatními perutěmi působícími na středomořském bojišti. 6. července se pak přesunula do italského Ramitelli, kde se připojila ke zbývajícím perutím 332. stíhací skupiny, jejíž organizační součást tvořila již od 1. května. Piloti ale nebyli začleněním do nezkušené celočernošské stíhací skupiny nijak nadšeni, sloučení považovali za posílení segregace a chtěli dále působit v sestavě „bílých“ skupin.

Pro skupinu se začalo blýskat na lepší časy 25. dubna 1944, kdy začalo její přezbrojování na stíhací P – 47D Thunderbolt a posléze i nové P – 47D – 30 s kapkovitým překrytem kabiny. Koncem května se předsunutý sled 332. stíhací skupiny přesunul do Ramitelli a toto letiště pak zůstalo domovem jednotky až do konce války. O čtyři dny později byla skupina podřízena strategické 15. letecké armádě, díky čemuž Afroameričtí piloti konečně přešli od hlídkování nad pobřežím ke skutečné letecké válce. Prvního doprovodného letu se zúčastnili 8. června, když 32 Thunderboltů doprovodilo Létající pevnosti B – 17 nad italské město Pola ( dnes chorvatská Pula ).

Největší úspěch za celou válku vybojovala 332. stíhací skupina 31. března 1945, když 47 Mustangů provedlo stíhací sweep do prostoru Mnichova. Vedle celé řady pozemních cílů si černošští piloti připsali sestřely 13 německých stíhaček. Z akce se ale nevrátily 2 Mustangy, přičemž jeden pilot skončil v zajetí a poručík Reeves padl. Následujícího dne eskortovalo 45 Mustangů bombardéry během náletu na seřaďovací nádraží v rakouském St. Pöltenu. 8 pilotů 332. stíhací skupiny letělo před hlavním svazem skrze cílovou oblast a pak zatočilo na západ, aby provedlo stíhací sweep mezi Welsem a Linzem. V divokém boji se utkali s nepřítelem a připsali si 10 sestřelů. Největší úspěch si v podobě 3 zničených Focke – Wulfů Fw 190 připsal nadporučík Stewart. Nevrátily se ovšem ale také 3 Mustangy, přičemž poručík Manning a praporčík Armstrong padli, třetí pilot dokázal dotáhnout poškozený stroj nad Jugoslávii, kde se zachránil na padáku.

( Velitel 99. stíhací perutě a později celé 332. stíhací skupiny Benjamin Davis Jr. )
Foto: Velitel 99. stíhací perutě a později celé 332. stíhací skupiny Benjamin Davis Jr.

Poslední sestřely získali černošští piloti nad územím Protektorátu Čechy a Morava 26. dubna 1945, když 6 Mustangů P – 51D eskortovalo fotoprůzkumný Lockheed F – 5 Lightning. Ve 12:05 došlo nedaleko od Prahy k boji s 5 Messerschmitty Bf 109, v němž američtí piloti nárokovali 4 jisté a 1 pravděpodobný sestřel. Pak již 332. stíhací skupinu čekal jen návrat domů do Spojených států a deaktivace, ke které došlo 19. října 1945.

K tématu černošských druhoválečných letců nabízíme také tip na film s názvem Red Tails, který jistě ocení fanoušci druhoválečných stíhacích letounů a válečné historie obecně.

Film pojednává právě o amerických pilotech zvaných Tuskegee Airmen. Nešlo o jen tak ledajakou jednotku, ale útvar složený z Afroameričanů, což v tehdejší době bylo pro většinu lidí pohoršující. Prvního kurzu se v červenci 1941 účastnilo třináct kadetů. V příštích čtyřech letech byli letci vysláni na více než patnáct tisíc bojových misí po Evropě a severní Africe.

Video: Oficiální trailer k filmu Red Tails / YouTube

 

 Autor: Hanz

CENOVÉ BOMBY (926)

Komentáře

Občan

08. 09. 2019

No, ale černí bratři si ve Vietnamu to válčení dohnali.....

Zdeněk

06. 09. 2019

Filmy nemusí odpovídat a většinou neodpovídají realitě.To jsou filmy a né dokumenty.

MildaS

05. 09. 2019

Vše bylo jen dílem náhody. Amerika vyrobila letadla a Británie k nim dodala motory. Ve finále na tom nechtěli létat ani Britové ani amíci. A tak se dala šance černochům, kteří doma přes protesty jižanských senátorů prošli leteckým výcvikem a čekali na zařazení. Mustang byl pro ně ideální letadlo. Ani americké ani britské. Když po velkých úspěších se je senátoři snažili stáhnout, protože podle nich neměli na řízení takového stroje buňky, tak se jich zastaly posádky bombardérů. Prakticky nebyl znám jediný sestřel německou stíhačkou při doprovodu letců z Tuskegee

Oleg

05. 09. 2019

Rasismus vznikal postupně, pomalu,ale někde rychle- Otrokářství v USA: temná stránka historie
8. července 1777 byla přijata Ústava nově vzniklého státu Vermont, který je dnes součástí USA. Už tenkrát se tam otroctví "nenosilo“, bohužel šlo o výjimku...
Všechny slavné listiny historie Spojených států, ať už Deklarace Spojených států, Články Konfederace nebo Listina práv, na které jsou Američané tak pyšní, měly v době vzniku, tedy na konci 18. století, jednu podstatnou chybu. Všechna práva z nich vyplývající se vztahovala pouze na bílé muže. Ženy volební právo v USA získaly až v roce 1920, ještě hůře na tom byli černí otroci, kterým byla na celém území Spojených států dána svoboda až 13. dodatkem Ústavy v roce 1865.
V roce 1808 byl zakázán dovoz otroků z Afriky, proto se zvedla cena těch otroků, kteří už v Severní Americe byli. Prvotřídního dělníka pro práci na poli si otrokář v té době mohl zakoupit za 300 až 400 dolarů.
Otroci nesměli prakticky nic - nesměli mít žádný společenský život. Proto jediné, co jim zůstávalo, bylo náboženství a zpěv na plantážích. Bílí kněží v otrocích utvrzovali nevyhnutelnost jejich osudu a zpěv jim dodával útěchu i rozptýlení. Jejich zpěvy dnes muzikologové počítají mezi přímé kořeny moderní hudby.
Auction: Negroes for Sale (Clip) https://www.youtube.com/watch?v=QKKqNtgVs4o

05. 09. 2019

Čte se to dobře, ale on nám to někdo z US milců vysvětlí lépe a proč tak pozdě. V Plzni nebyl žádný osvoboditel černé pleti? Škoda, měl by krásný památnik, který by se nechal natírat "vixlem" na boty.:flag_um:

Oleg

05. 09. 2019

Hezky se článek četl.
Americké hnutí za rasovou rovnoprávnost
Zásadním milníkem byla 2. světová válka. Černošští vůdci měli ještě v živé paměti segregaci bělošských a černošských jednotek během 1. světové války, kdy černošským oddílům byly přidělovány ty nejpodřadnější úkoly. V roce 1919 se pak v důsledku tíživé poválečné sociální situace prohnaly mnoha americkými městy rasové nepokoje spojené s útoky na černochy včetně lynčování, tzv. Červené léto (Red Summer). Před 2. světovou válkou byly aktuální dva problémy. Stále platila rasová segregace vojenských jednotek a černošským dělníkům byl omezen vstup do výdělečného válečného průmyslu. Taková situace byla těžko udržitelná ve světle americké propagandy, která zdůrazňovala rozdíl mezi svobodným americkým režimem a totalitním nacistickým Německem.
V roce 1941 pohrozil černošský vůdce Philip Randolph protestním pochodem na Washington, jehož cílem mělo být zajistit vstup černošských dělníků do zbrojařského průmyslu. Prezident Roosevelt v důsledku pohrůžky zrušil tuto formu diskriminace. Na zrušení rasové segregace ve vojenských jednotkách si ale černoši museli počkat až do roku 1948.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací