Málo připomínaná skutečnost začátku druhé světové války, jejíž výročí jsme si nedávno připomněli, je i to, že na Polsko nezaútočilo jen Německo a Sovětský svaz, ale také Slovensko.

Foto: Alexander Mach gratuluje slovenským vojákům kteří obdrželi vyznamenání za invazi do Polska. V druhé řadě Ferdinand Čatloš uděluje vojákům Medaile Za hrdinstvo | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Navrhl Hitlera na vyznamenání. Židovskému veteránovi německé císařské armády epizoda zachránila život

Připomeňme si zrychleně historii. Roku 1372 se těšínský kníže stal vazalem Českého království. V roce 1653, po smrti posledního majitele, knížectví připadlo jako území bez vládce českému králi. České království se dostalo pod nadvládu Habsburků a až do roku 1918 bylo Těšínské Slezsko (jak se tento region nazýval) součástí Českého království v rámci Rakouska-Uherska.

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie podepsaly Československo a Polsko 2. listopadu 1918 dohodu o dočasném rozdělení Těšínského Slezska. Polsko se ovšem snažilo urvat, co se dalo, a požadovalo další území, včetně území náležejícího Litvě, Československu a Německu. 23. ledna 1919 vypukl polsko-československý ozbrojený konflikt, zvaný též Válka o Těšínsko, když Poláci začali odvádět místní obyvatelstvo do své armády. Během tzv. sedmidenní války (příměří bylo podepsáno 1. února) československá armáda Poláky porazila a obsadila většinu sporného území; její postup zastavila až na žádost Dohody. Pod tlakem velmocí Praha souhlasila s uspořádáním plebiscitu v Těšíně, ačkoliv historická náležitost Těšínska k Česku byla nesporná. Polští sabotéři se snažili referendum narušit různými teroristickými útoky, protože věděli, že obyčejný lid raději zvolí připojení k vyspělejšímu a bohatšímu Československu.

Po prvních porážkách Polska v sovětsko-polské válce v roce 1920 se Varšava dohodla s Prahou ohledně těšínského problému, ovšem po zázraku na Visle a absolutním rozdrcení Rudé armády se polská nálada ohledně Těšína opět změnila. 28. července 1920 rozdělila Dohodová arbitrážní komise Těšínské Slezsko mezi Polsko a Československo podél řeky Olše. Poláci obdrželi 1 012 kilometrů čtverečních s populací 139 630 obyvatel, Československo 1 270 kilometrů čtverečních s populací 295 000 obyvatel (56 % sporné oblasti a 68 % její populace). Praha s tímto rozhodnutím nesouhlasila, ale pod tlakem Dohody ho přijala. 29. dubna 1924 podepsali zástupci Československa a Polska v Těšíně polsko-československý protokol o vymezení hranice.

Situace se znovu vyhrotila po roce 1934, kdy polský ministr zahraničí plukovník J. Beck volal nejen po obsazení Těšínska, ale i po rozbití Československa. Během sudetské krize v září a říjnu 1938 se Polsko zúčastnilo rozdělení Československa a obsadilo sporné Těšínské Slezsko. Československo bylo pod tlakem Německa a Polska nuceno sporná území postoupit.

Psali jsme:Privatizace války a její dopady na bezpečnost

Psali jsme:Zpravodajství, drony a umělá inteligence: Armáda ČR vstupuje do nové éry informací

Psali jsme:Vrchní praporčík AČR: Armáda s pamětí, tradicí a uctíváním svých hrdinů, má pevný základ a morální kvalitu

V březnu 1939 vyhlásilo Slovensko nezávislost a vznikl tak klerofašistický Slovenský štát. Během tajných jednání s Němci v červenci 1939 slovenská vláda souhlasila s účastí na plánovaném útoku Německa na Polsko. Během příprav na invazi do Polska se vytvořila Polní armáda „Bernolák“, která se skládala ze tří divizí (1. divize „Jánošík“ – velitel plukovník Anton Pulanich, 2. divize „Škultéty“ – velitel generál Alexander Čunderlík a 3. divize „Rázus“ – velitel podplukovník Augustín Malár); armádu tvořilo přes 51 000 mužů ve zbrani. Velení převzal ministr obrany Slovenské republiky generál Ferdinand Čatloš a hlavní štáb byl zřízen ve Spišské Nové Vsi.

Slovenský sektor se nacházel v operační zóně německé skupiny armád Jih. Úkolem slovenských sil bylo krýt levý bok německé 14. armády generála Lista. 1. divize se nacházela v prostoru Spišská Nová Ves–Prešov, 2. divize na čáře Brezno nad Hronom–Poprad a 3. divize východně od Vysokých Tater. Polákům přípravy neunikly a v prostoru slovenské armády postavili armádní skupinu „Karpaty“, která se skládala z 11. a 24. pěší divize a částí polského 5. a 10. sboru. Skládala se z drtivé většiny z pěších oddílů, nedisponovala žádnými tanky a jen základním, nepočetným dělostřelectvem. Velením byl pověřen divizní generál Kazimierz Fabrycy.

1. září 1939 současně s německou armádou zahájilo invazi i Slovensko. Jednotky 1. slovenské divize pod velením generála Antona Pulanicha postoupily do 7. září o 30 km do Polska. 3. divize zpočátku odrážela polské izolované útoky a poté přešla do útoku společně s německým 18. horským sborem a v prostoru Jaslo–Krosno–Sanok postoupila až o 90 kilometrů na polské území. Jezdecké eskadře se za podpory čtyř obrněných automobilů podařilo probojovat až na hlavní náměstí v Tyliczi, odkud se ovšem kvůli silnému polskému odporu musela stáhnout. 5. září byla vytvořena Pohyblivá motorizovaná jednotka „Kalinčiak“, jejímž úkolem měl být rychlý přesun na místa potřeby. Jednotka se skládala z jezdecké eskadry, roty cyklistů, roty útočné vozby (13 tanků LT-35), roty obrněných automobilů (6 obrněných automobilů OA vz.30) a roty protitankových kanónů (6 protitankových kanónů KPÚV vz.37); velení si ujal podplukovník Ján Imro. 7. září se přesunula do Brezova, kde se spojila s kombinovanou rotou útočné vozby 2. divize a počet tanků tak vzrostl na 19. Tato skupina ovšem do bojů nezasáhla.

Bojů se ovšem účastnilo slovenské letectvo, které vytvořilo Leteckou skupinu „Ľalia“. 16. pozorovací letka, vyzbrojená letouny Letov Š-328, prováděla průzkumné přelety i bombardování silnic v polském týlu. Krýt je měly stíhací letouny Avia B-534, ovšem aktivita polského letectva byla nulová, a tak Letovy nepotřebovaly ochranu. Až 6. září se slovenským stíhačům podařilo dosáhnout leteckého vítězství, kdy byl sestřelen polský pozorovací letoun Lublin R-XIII. Od 7. září převzali slovenští stíhači ze 39. a 45. stíhací letky ochranu německých střemhlavých bombardérů Stuka; při plnění jednoho z úkolů byla polskou protivzdušnou obranou sestřelena jedna Avia B-534, pilot přežil. Další Avia B-534 byla zničena během nouzového přistání.

Slovenské jednotky se nesetkaly s žádným vážnějším odporem a boje probíhaly prakticky jen první týden. Celkové slovenské ztráty během kampaně byly 37 mrtvých, 114 zraněných a 11 pohřešovaných; polské ztráty nejsou známy. 1. září 1939 byl zřízen Slovenský válečný vítězný kříž a pamětní medaile „Javorina–Orava“, jimiž byli vojáci dekorováni. Generál Ferdinand Čatloš byl Adolfem Hitlerem dekorován německým Železným křížem, stejně jako další dva důstojníci. Adolf Hitler také odeslal děkovný telegram Jozefu Tisovi za účast na útoku na Polsko.

Slovenští vojáci proti českým vojákům?

Během slovenské invaze do Polska se málem udála paradoxní věc, a sice boj českých proti slovenským vojákům. 17. září slovenské Avie B-534 doprovázely německé bombardéry, které útočily na letiště Hluboczek Wielki u Tarnopolu. Právě protiletadlovou ochranou byli pověřeni čeští dobrovolníci z Československé legie pod velením generála Lva Prchaly. V ten den po boku nacistického Německa ovšem provedl invazi do Polska i Sovětský svaz a slovenští letci byli odkloněni zpět, aby nedošlo ke kontaktu s Rusy. Německý bombardovací útok ovšem proběhl dál a během něj byl zabit četař aspirant Vítězslav Grünbaum, který velel české protiletadlové kulometné obraně. Během náletu byl zasažen do břicha pumovým šrapnelem a ještě téhož večera zemřel. Jedná se tak o prvního padlého příslušníka pozemních sil československých vojenských jednotek v druhé světové válce. Ještě téhož dne, 17. září, do obce vstoupila Rudá armáda.

Zdroj: Top War, valka.cz