Dnes již legendární kanon Bofors ráže 40 mm je jednou z nejúspěšnějších zbraní svého druhu, které se kdy vyráběly. Během 2. světové války jej používaly prakticky všechny zúčastněné armády. O jeho účinnosti svědčí i skutečnost, že v aktivní výzbroji armád zůstal až do dnešních dnů. Historie 40mm kanonu Bofors začala v roce 1928, kdy švédské námořnictvo pověřilo společnost AB Bofors konstrukcí lehkého protiletadlového kanonu.

První zbraň vznikla v roce 1930. Kanon se vyráběl jako samostatný pro armádu nebo jako dvojkanon pro potřeby námořnictva. Zbraně určené pro armádu se montovaly na kolovou lafetu. Právě toto provedení se později velmi proslavilo. Ukázalo se, že se jedná o nejlepší kanon svého druhu, nabízený na světovém trhu. Měl vysokou úsťovou rychlost (díky ní byl ideální protiletadlovou zbraní). Rozměry jeho střel ráže 40 mm umožňovaly laboraci určitého množství výbušné náplně, díky čemuž mohl kanon sestřelit prakticky všechna letadla, která zasáhl.

Lafeta kanonu byla poměrně lehká, takže se se zbraní na bojišti velmi snadno manévrovalo. Během několika málo let získala společnost AB Bofors, sídlící ve městě Karlsroga, na svůj kanon řadu objednávek. Za největší úspěch lze považovat zájem mnoha vlád o podmínky licenční výroby zbraně a příslušného střeliva. Mezi licenční výrobce patřily Maďarsko, Polsko, Finsko, Řecko, Norsko a mnohé další státy. V roce 1939 se Bofors vyráběl prakticky po celé Evropě pro řadu armád a v ohromných počtech. Licenci na výrobu kanonu vlastnila i například Velká Británie, jejíž požadavky na počty zbraní však byly takové, že mnohé další kanony nakoupila v Polsku nebo v Maďarsku. O zřízení výroby uvažovala i Francie, která se nakonec spokojila s nákupem zbraní v Polsku.

Psali jsme:Karabina De Lisle – jedna z nejtišších zbraní, které kdy byly vytvořeny

Foto: Britští vojáci s 40mm kanonem Bofors | Wikimedia Commons / Public domain

Některé státy, například právě Polsko, na kanonu provedly své vlastní úpravy. Poláci používali lehčí lafetu (40-mm armata przewlotnitza wz. 36), kterou později převzali Britové. Postupně se do výroby zaváděla různá zdokonalení lafety a zaměřovače. Pro kanon se vyráběla také řada různých námořních lafet. Vlastní kanon se měnil jen málo. Automatika kanonu pracovala na principu dlouhého zákluzu. Závěr se uzamykal pomocí vertikálně posuvného závěrového klínu. Kanon používal robustní podávací mechanismus na pevné nábojové pásy se čtyřmi náboji. Sehraná obsluha dokázala za minutu střílet kadencí až 120 výstřelů, přičemž účinný dostup střely byl více než 5 000 metrů.

Po roce 1940 se hlavním centrem výroby Boforsů stala Velká Británie (Gun, AA Mk.I) a především Spojené státy, kde se původní švédské dělo vyrábělo prakticky v nezměněné podobě jako 40mm kanon M1. Němci pokračovali ve výrobě kanonu ve zbrojovce v Kongsbergu v Norsku. Kanon používal jak Wehrmacht, tak Luftwaffe pod označením 4-cm FlaK 28 (Bofors). Na dálném východě používali Japonci kanony ukořistěné v Nizozemské východní Indii. Sověti získali určitý počet kanonů na základě Smlouvy o půjčce a pronájmu. Boforsy a jejich obsluhy si tak skutečně zastřílely na všech frontách 2. světové války.

Zdroj: U.S. Naval Institute,  Druhá světová válka

Psali jsme:SU-14-2: Mamutí samohybné dělo z Východu