Samopal PPŠ (Pistolet pulemjot Špagina) zkonstruoval Georgij Semjonovič Špagin a do výzbroje Rudé Armády byl zaveden 21. 12. 1940. Primárně byl konstruován pro použití bubnového zásobníku s kapacitou 71 nábojů, ale vzhledem k problémům s jeho spolehlivou funkcí byl již v únoru 1942 zaveden segmentový zásobník na 35 nábojů. Samopal tedy mohl (obdobně jako Suomi) používat dva typy zásobníků. Z hlediska technologie výroby se jednalo o jednodušší zbraň, než byl samopal PPD vz. 40. 

Foto: Ruský voják se samopalem PPŠ-41 vede do zajetí příslušníka Wehrmachtu, 1943 | Bundesarchiv

PPŠ-41 byl pokračovatelem již zmíněných starších typů PPD-1934/38 a PPD-1940. Tento nový typ byl navržen konstruktérem G. S. Špaginem, kterému se podařilo odstranit neduhy předchozích typů. V porovnání se starším samopalem PPD byl tento samopal přesnější, jednodušší a méně nákladný a náročný na výrobu. Do výzbroje byl Rudou armádou přijat v roce 1941, ovšem rozsáhlejší výroba započala až v roce 1942. Celkem bylo do roku 1947 vyrobeno přes 5 miliónů kusů, z toho drtivá většina v sovětských zbrojních závodech. Malá část samopalů válečné produkce (asi 10 000 ks) však vyšla z íránské kulometky v Teheránu.

Psali jsme:Americká armáda začala dostávat pušky a kulomety nové generace

Vzhledově se podobal svým předchůdcům PPD, šlo ale o zcela jinou konstrukci. Jeho výroba probíhala nejen ve zbrojovkách, ale i v mnoha dříve civilních závodech. Měl pouzdro závěru spojené s pláštěm hlavně, masivní neuzamčený závěr s pojistkou na napínací páce, přepínač způsobu střelby před jazýčkem spouště. Původní varianta měla stavitelné klapkové hledí s maximální hlední dálkou 1000 metrů, což byl ze strany konstruktéra optimismus hraničící s nedostatkem soudnosti (uvedená hodnota je cca 5× větší, než činí reálný dosah mířené palby ze samopalu na pistolový náboj). Jiná tvrzení praví, že první stavitelná mířidla této zbraně nemohla skutečně být funkční v souvislosti s reálným dostřelem zbraně. Většina zbraní však obdržela jednoduché překlápěcí hledí, určené pro střelbu do 200 m.

Foto: Samopal PPŠ-41 Špagin | Wikimedia Commons

Samopal PPŠ-41 používá pistolový náboj 7,62x25 Tokarev, což je střelivo vyznačující se značným výkonem co do průraznosti či délky dráhy střely. Původní vojenské střelivo používající ocelovou střelu má fatální průraznost. Je možné uvést, že tento druh náboje má dopadovou energii nejméně 750 Joule. Bez větších problémů prorazí ocelový plech o síle až 4 mm. Reálný dostřel PPŠ-41 je nejméně 1000 metrů, pro porovnání lze použít výkon vojenské pistole TT-33, která používá stejný náboj. Uvedená pistole vykazovala při střelbě dostřel více jak 900 m. Samozřejmě přesnost střelby je na takovou vzdálenost již velmi špatná. Nicméně je potřeba si uvědomit, že po celé dráze střely je střela smrtelná. Pistole má hlaveň s délkou 116 mm.

Foto: Vojáci Rudé armády se samopalem PPŠ-41 v bitvě o Stalingrad | Flickr se souhlasem autora

Psali jsme:LWMMG - kulomet pro střelbu na dlouhou vzdálenost

Délka hlavně uvedeného samopalu je 265 mm a velmi dobrá přesnost střelby jednotlivými ranami je určitě 100 metrů. Pokud však střelec střílel v boji na velký či objemný cíl, např. stojící letadla či nákladní auta atd., mohl určitě tento cíl bez větších problémů zasáhnout, protože střela vzdálenost 1 000 m jistě dosáhla. Lze tedy tvrdit, že stavitelná mířidla prvních PPŠ-41 měla jistě svůj význam. Pozdější změna mířidel samopalu, kde jen překlapnutím na vzdálenost 100 a 200 metrů se pouze omezila volba vzdálenosti střelby na cíl. Tato technická změna byla způsobena především snahou o zjednodušení a zrychlení výroby zbraně.

Foto: Samopal PPŠ-41 (2. zespoda) s dalšími druhoválečnými zbraněmi. Zcela dole je německá útočná puška Stg-44, nad PPŠ je americká puška M1 Garand a v pravém horním rohu je německý samopal MP-40 | Wikimedia Commons

Samopal byl oblíbenou kořistí vojáků Wehrmachtu, kteří ho oceňovali zejména v boji zblízka. Proto byl zaveden i v německé armádě jako MP 717(r) – „r“ v označení znamená russisch („ruský“) – případně překomorován na náboj 9 mm Luger, upraven na používání zásobníku z MP 40 a označen jako MP 41. Samopal PPŠ-41 sloužil po válce v celé řadě armád, československou nevyjímaje.

Foto: Voják Wehrmachtu s ukořistěným PPŠ-41 v bitvě u Stalingradu | Bundesarchiv

Poslední kusy byly z ČSLA pravděpodobně vyřazeny až na přelomu 50. a 60. let s nástupem nové kategorie vojenských zbraní – útočných pušek na náboj středního balistického výkonu, u nás reprezentovaných typem Sa. vz. 58. Licenčně se vyráběl v Číně, ve Vietnamu na jeho konstrukčním základě vznikl samopal K-50. Se svým typickým designem se pepeška stala jakousi ochrannou známkou a charakteristickým znakem vojáků Rudé armády, a dodnes je k vidění na mnoha obrazech, sochách a pomnících v zemích bývalého východního bloku.

Video: Samopal PPŠ-41 Špagin v akci / YouTube