Sovětský letecký konstruktér P.O. Suchoj, který začínal svoji kariéru v konstrukční kanceláři (OKB) Tupoleva, dostal možnost vytvořit vlastní OKB v létě roku 1941. Pod jeho vedením vytvořila konstrukční kancelář v době války několik typů letadel, ale žádný z nich se nedočkal výraznějšího úspěchu. Po skončení 2. světové války vytvořil Suchoj kopii německého stroje Me-262 s označením Su-9 a mírně vylepšený typ Su-11, ale ani tyto letouny potencionálního zákazníka, tedy sovětské letectvo nezaujaly. Následoval hektický vývoj stroje, který dostal označení Su-15. Jednalo se o dvoumotorový letoun s motory umístěnými v trupu stroje, který přinášel některé zajímavé konstrukční novinky, ale současně byl označován titulem „nejošklivější letadlo“. Konstrukční kancelář P.O. Suchoje neměla u tehdejšího sovětského vedení „na růžích ustláno“, takže když došlo 3.června 1949 k havárii prototypu Su-15, následovalo pro „totální neúspěšnost“ její rozpuštění. Suchoj se však nevzdal a v roce 1953, po smrti Stalina, kdy došlo ke změnám ve vedení SSSR, se mu podařilo svoji konstrukční kancelář obnovit.

Foto: Suchoj Su-9 "Fishpot B" | Wikimedia Commons / Public domain

Prvním obdrženým úkolem bylo vytvoření dvojice nových stíhacích letounů, taktického a přepadového stíhače s novým motorem s přídavným spalováním AL-7F, který byl dílem „motoráře“ A. Ljulky. Suchoj přišel se sérií návrhů, které si byly dosti podobné svým doutníkovitým tvarem trupu a sacím otvorem v přídi. Jedinou větší odlišností byla konfigurace použitých křídel. Pro taktické úkoly byly navrženy modely S-1 a T-1. Model S-1 se vyznačoval šípovými křídly a T-1 křídly trojúhelníkovými. Jako vítězný byl vybrán model S-1 a ten se stal základem pro budoucí rodinu úspěšných letadel řady Su-7, jejíž úkoly se však od taktického stíhání posunuly k taktickému bombardování. Model T-1 byl zavržen. Konfigurace s trojúhelníkovými křídly našla však své uplatnění u druhé kategorie požadovaných letadel, tedy u mírně většího modelu určeného k přepadovému stíhání, který dostal označení T-3.

Psali jsme:Nová ochranná munice pro ruské tanky a další obrněná vozidla

Model T-3 byl schválen ke stavbě, která následně proběhla v druhé polovině roku 1955. První let stroje se uskutečnil dne 26. května 1956 a o měsíc později, přesněji 24. června 1956 byl představen na velké letecké přehlídce v Tušinu u Moskvy. Letoun neušel pozornosti západních pozorovatelů (což bylo účelem jeho veřejného předvedení) a dostal kódové označení NATO - "Fishpot".

Letoun T-3 lze považovat za první prototyp budoucího přepadového stíhače. Letoun se vyznačoval kuželem umístěným v horní části sání vzduchu k motoru, který byl určen pro radiolokátor NIIP Almaz-3. Zkoušky T-3 ukázaly na vynikající výkony, ale i na nespolehlivost některých použitých systémů a vyvíjeného motoru AL-7F.

Druhý prototyp nového letounu se dostal do vzduchu v červnu 1957. Tento stroj nesl označení PT-7. Hlavní odlišností bylo použití nové varianty motoru AL-7F-1 a použití radarového systému NIIP Almaz-7. Letoun měl velmi dravý vzhled, protože použitý radarový systém vyžadoval použití dvou kuželů, velkého v horní části sání a malého v dolní části. Letoun měl představovat výrobní konfiguraci, a proto byla objednána výroba dalších tří strojů pod označením PT-8. Pouze jeden se však dostal v této konfiguraci do vzduchu a následně byly všechny přebudovány do podoby s delší přídí kruhového průřezu a centrálně umístněným kuželem. V srpnu 1956 došel totiž pokyn nejvyššího vedení ke zdokonalení letounů a zajištění většího dostupu. Tento pokyn byl vyvolán lety amerických špionážních letadel U-2 nad územím Sovětského svazu. Byly zahájeny práce na přebudovaní letadla do podoby, které dostalo označení T-43. Byla zachována celková použitá konfigurace stroje i s motorem AL-7F-1, ale letoun měl být vybaven pomocným raketovým motorem na kapalné palivo, který měl zajistit schopnost dosažení velkých výšek.

Prototyp T-43 vykonal svůj první let 10. října 1957. Vzhledem k faktu, že vývoj přídavného raketového motoru neprobíhal vůbec dobře, zahájil stroj zkoušky bez něho. Letoun T-43 se vyznačoval opět překonstruovanou přídí, s novým  velkým centrálně umístěným kuželem, který sloužil k optimalizaci proudění vzduchu k motoru a k umístění radaru. V rámci testů prokázal prototyp T-43 dostup 21500 m, což mělo za následek zrušení vývojového programu komplikovaného pomocného raketového motoru, s jehož použitím se již dále nepočítalo.

Psali jsme:Experimentální jaderný bombardér Convair NB-36H „Crusader“

Zkušební program T-43 probíhal celkem úspěšně. Bylo postaveno asi dalších šest prototypů s drobnými odlišnostmi a v říjnu 1960 byla schválena sériová výroba. Nový stíhač byl přijat do služby pod znovu použitým označením Su-9. V NATO obdržely sériové stroje kódové označení "Fishpot B". Začátek služby provázela celá řada technických problémů způsobená malými zkušenostmi s provozem tak výkonných strojů a větší nehodovost. Konstrukční kancelář s tím počítala a již v průběhu roku 1960 připravila dvoumístnou verzi stroje určenou k výcviku - Su-9U (v NATO "Maiden").

Letoun Su-9 byl ve své základní sériové verzi jednomístný jednomotorový přepadový stíhací letoun. O jeho pohon se staral proudový motor s přídavným spalováním Ljulka AL-7F-1-100U s maximálním tahem 90,2 kN. Během výroby pak byly postupně montovány novější varianty tohoto motoru s delší životností. Vstup vzduchu k motoru byl regulován pomocí pohyblivého kuželu, který byl řízen automatickým elektrohydraulickým systémem. Uvnitř tohoto kuželu byl uložen vyhledávací a střelecký radiolokátor typu RP-9U (RP-9UK).

Kokpit pilota byl kryt kapkovitým, dozadu odsouvatelným překrytem. Byl přetlakovaný a klimatizovaný. Pilot seděl na vystřelovacím sedadle typu KS-1, které bylo během výroby nahrazeno typem KS-2 a KS-2A. Později byly všechny sedadla vyměněny za typ KS-3, který byl použitelný do rychlosti 1100 km/h a od minimální výšky letu 30 m.

Do základního vybavení Su-9 patřil mimo jiné automatický zaměřovač, radiokompas ARK-5, přijímač navigačního systému, radiovýškoměr, radiostanice RSIU-4B a přijímač pozemních řídících signálů. Su-9 byl typickým představitelem stíhacího letounu systému PVO, kdy letoun představoval „prodlouženou ruku“ pozemního stanoviště - nosič řízených střel a pilot na palubě letounu byl pouze spolupracovníkem systému.

Výzbroj letounu na začátku výroby obsahovala dva rychlopalné kanóny NR-30 ráže 30 mm umístněné v kořenech křídel, ale ty byly záhy zrušeny a uvolněný prostor byl využit pro palivo. Hlavní výzbroj letounu byla raketová. Byla tvořena čtveřicí leteckých protiletadlových řízených střel, které byly umístěny na závěsnících pod křídly. Rakety byly typu RS-2U/US s radiolokačním naváděním, později používané v kombinaci s raketami R-55 (K-55) s infračerveným systémem samonavedení. Letoun mohl nosit pod trupem dvojici vedle sebe umístěných přídavných palivových nádrží o obsahu po 600 litrů paliva. Na pozice těchto nádrží bylo možno na později modifikované letouny údajně zavěsit dvojici kanónových kontejnerů. Start letounu bylo možno zkrátit pomocí dvojice odhazovatelných raketových motorů, přistání pak pomocí stuhového padáku.

Letouny Su-9 se po překonání počátečních provozních problémů staly u pilotů velmi oblíbenými. Disponovaly na svou dobu vysokými výkony, v letu se chovaly velmi stabilně a nezáludně. Určitou nevýhodou a nebezpečím pro méně vycvičené piloty byla vysoká přistávací rychlost. Ta si též vynucovala potřebu dlouhých přistávacích drah.

Celkem bylo vyrobeno více jak tisíc letounů Su-9 a asi padesát cvičných Su-9U. Letouny vytvořily několik výškových a rychlostních rekordů. Vyřazování Su-9 od jednotek začalo koncem šedesátých let 20. století.

Technická data:

Typ: přepadový stíhací letoun systému PVO
Pohon: proudový motor Ljulka AL-7F-1-100U (nebo 150U, 200U) s tahem 90,2 kN
Max. rychlost: 2 230 km/h
Dostup: 20 000 m
Dolet: 1 260 km (s přídavnými nádržemi 1710 km)
Výzbroj: 4 x PLŘS RS-2US nebo 2 x PLŘS RS-2US a 2 x PLŘS R-55
Hmotnost: max. vzletová 12515 kg
Rozměry: délka 18,06 m, výška 4,82 m, rozpětí 8,54 m, plocha křídel 34 m2

Zdroj: Aviation Geek Club, Ruslet