V dnešním díle naší minisérie Písek a Krev, která se zabývá sovětskou invazí do Afghánistánu a následným životem vojáků, se podíváme na jednotku ruských speciálních sil Specnaz, která byla složena čistě z muslimů – 154. jednotka Specnaz. Takzvané muslimské prapory jsou fenoménem sovětské armády v Afghánistánu po dlouhá desetiletí, málo kdo ovšem ví, jaký je jejich účel. Dnes se tedy pokusíme přiblížit muslimskou jednotku Specnaz a její vliv na válku v Afghánistánu. 

Navzdory běžnému mýtu, že Sověti provedli invazi do Afghánistánu čistě na požádání afghánské vlády, plánoval Sovětský svaz invazi mnohem dříve. O invazi do Afghánistánu se v nejvyšších sovětských kruzích diskutovalo již dlouho, ovšem tyto rozhovory podléhaly přísnému utajení a když nakonec přišel čas akce, armáda neměla v podstatě žádný čas provést řádnou mobilizaci sil. Vedení Sovětského svazu určilo čas invaze na jaro roku 1979. Původně se plánovalo do Afghánistánu vyslat tajně jen několik jednotek.

Foto: Výcvik byl veden s důkladem na vedení boje ve městech, včetně boje muže proti muži | Vladyslav Besedovský

Psali jsme:Za katastrofou u Anzia byla umanutost generála a Churchillovy špatné rady

18. března 1979 Alexej Kosygin, předseda Rady ministrů SSSR, obdržel telefonát od Nurmohammeda Tarakiho, generálního tajemníka Marxistické strany Afghánistánu, který žádal o zásah sovětských sil složených výhradně z asijských republik Sovětského svazu. Jejich úkolem mělo být osvobození města Herát, které obsadily zhruba 4 000 iránských vojáků převlečených za civilisty. Primárním kritériem výběru pro vojáky bylo, jak moc vypadali jako původní obyvatelé Afghánistánu.

Kosygin si tím nebyl příliš jistý, ovšem směrnicí č. 314/2/0061 však bylo 26. dubna 1979 generálním štábem Ministerstva obrany SSSR vytvořeno speciální pracovní uskupení, které bylo později neoficiálně přejmenováno na Muslimský prapor, oficiálně se ovšem jednalo o samostatný oddíl zvláštního určení. Vytvořením jednotky byl určen důstojník GRU, Vasilij Kolesnikov. Ke vstupu do jednotky ovšem nestačilo být jen té správné národnosti, jednalo se o jednotku speciálních sil a tak Kolesnikov z celého Sovětského svazu vyčlenil ty nejlepší vojáky asijského vzezření. Jednotku tak tvořila směs výsadkářů, pohraničníků, motostřelců a tankistů.

A tak vznikl 154. oddíl zvláštního určení, jehož velitelem byl určen major Habib Tadžibajevič Chalbajev, přičemž na výcvik dohlížel generálporučík Krivošejev, náčelník štábu Turkestánského vojenského okruhu. Vojáci byli cvičeni hlavně v útoku na opevněné pozice a na vedení boj ve městech, přičemž byl brán zvláštní důraz na boj boje proti muži, na boj v budovách (podle dnešní doktríny CQB) a praktické využití granátometů v městském boji.  Navzdory Tarakiho požadavku, aby byli muslimové použiti k útoku na město Herát, byli ruští speciálové určeni k jeho osobní ochraně. Komunisté neměli v Afghánistánu většinového zastání a počet jejich nepřátel byl mnohem větší, než komunistických přívrženců.  Než ovšem mohli být sovětští vojáci tajně přepraveni do Afghánistánu, nastal zde puč a vládu v Afghánistánu díky puči převzal Hafizullah Amin. Politbyro Ústředního výboru komunistické strany nicméně po svržení afghánského prezidenta Nurmuhameda Tarakiho přijalo tajnou rezoluci, která zněla: „Považujeme za vhodné vyslat k politickým úkolům do Afghánistánu specializovanou jednotku GRU, čítající přibližně 500 mužů v uniformách, kteří tají svou příslušnost k sovětským ozbrojeným silám.“ 

Foto: Příslušníci 154. oddílu zvláštního určení během přehlídky v Afghánistánu | Vladyslav Besedovský

Psali jsme:Erich von Manstein byl jedním z nejlepších generálů 20. století

Za účelem provedení direktivy byli muslimští specialisté během noci z 9. na 10. prosince 1979 tajně přepraveni na letiště Bagrám. Na svůj první úkol nemuseli čekat dlouho, zúčastnili se i slavného útoku na palác Tajbeg. Původně na palác útočili jen operativci KGB, ovšem jejich síly nestačily k poražení afghánských obránců. V paláci se kromě 150 příslušníků elitní Prezidentské gardy, nacházelo více než 2000 ozbrojenců. Plukovník Bojarinov si tedy vyžádal asistenci muslimských vojáků, pro které byl tento úkol jako stvořený, přesně na tento typ boje byli vycvičení a podle toho vypadal i výsledek. 350 mrtvých Afghánců a 700 zajatých, zbytek utekl. Na sovětské straně bylo pouhých 14 mrtvých a několik raněných. Když byla potvrzena Aminova smrt, okamžitě z Moskvy odstartoval vládní speciál, ve kterém seděl Babrak Karmal, sověty určený nový prezident Afghánistánu v doprovodu operativců z KGB. 

Protože byl 154. oddíl zvláštního určení vytvořen jako dočasná jednotka, byla krátce po boji, 10. ledna 1980, z Afghánistánu stažena do svého posádkového města Čirčik v Uzbecké svazové republice. V dubnu 1980 byl podepsán výnos Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, kterým byly uděleny řády a medaile 370 vojenským vojákům, kteří se zúčastnili útoku na palác Tajbeg. Dočasný status jednotky byl změněn za trvalý a 154. oddíl se stal regulérní jednotkou Specnaz. Oddíl se podíval zpět do Afghánistánu ke konci roku 1981. Jednotka již nebyla čistě muslimská a byl povolen vstup i bělošským etnikům Sovětského svazu. 

Foto: Příslušníci 154. oddílu zvláštního určení před palácem Tajbeg po úspěšném útoku | Wikimedia Commons / Public domain

Po reorganizaci velení převzal major Stoderevskij, který se svou jednotkou překročil Afghánskou hranici v oblasti Termez v noci z 29. na 30. října 1981. Mezi 30. říjnem 1981 a 15. květnem 1988 sváděl  154. oddíl zvláštního určení intenzivní boje s afghánskými mudžahedíny, jejich úkol byl útok na opevněné pozice, kasárna, výcviková zařízení, sklady zbraní, ale i navádění leteckých úderů. Po útoku na palác Tajbeg, se 154. oddíl účastnil mnoha bojů, mezi nejvýznamější ovšem patří:

• Uvolnění blokády Sancharaku (provincie Jawzjan, duben 1982)
• Obsazení základen v Jar-Kuduk (prosinec 1981) a Darzab (leden 1982).
• Dobytí města v Kuli-Ishan (provincie Samangan, říjen 1982) 
• Dobytí základny Dushman v Marmol Gorge (provincie Balkh, březen 1983).

Definitivní stažení jednotky začalo 15. května 1988. Jednotka se pomocí kolony čítající 200 vojenských vozidel stahovala po trase Džalalabád – Kábul – Puli - Khumri – Hairaton. Překročení státní hranice proběhlo 18. května 1988 v oblasti Termez, tedy ve stejné oblasti, ve které byla hranice překročena při invazi.

Zdroj: safar-publishing.com, history.com, Vladyslav Besedovsky