EXCALIBUR - 3.8.
Nejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cystNejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cyst
Opravdu profesionální batohy bez kompromisůOpravdu profesionální batohy bez kompromisů
KERBEROS - 2.2.

Posttraumatická stresová porucha – další příběh, tentokrát bez happy endu

 29. 12. 2013      kategorie: Spolek VLČÍ MÁKY      1 komentářů

Po zveřejnění příběhu podpraporčíka Mojmíra Dubjáka se nám ozvala paní Strnadová. Jejího muže, policistu, vyšetřovatele bosenských masakrů, sžírala po řadu let rovněž PTSD, aniž by se v klíčových počátcích dočkal účinné pomoci. Zemřel 9. října. Co předcházelo, se můžete dočíst v následujícím autentickém textu paní Strnadové.

pribeh00
Foto: Maturitní a svatební foto novomanželů Strnadových

Je ráno, sobota, neděle? Už nevím, venku je plno sněhu a nám se nechce vůbec vstávat, lenošíme. Holky už jsou vzhůru, chystají si snídani a nás neruší. Manžel je jaksi nesvůj, poznám, že mi chce něco říct a zrovna moc se mu do toho nechce. "Co je"?, ptám se: „něco v práci nebo jsi něco vyvedl?"

No a je to tady. "Dostal jsem nabídku letět do Bosny jako vyšetřovatel, na 3 roky, pořád o tom přemýšlím, chtěl bych tam být."

V tu chvíli jsem zůstala jako opařená, jako by mu nestačilo, že mám o něj strach i tady v Česku. Pracuje, stýká se služebně s lidmi mnohdy nejhrubšího zrna, lidmi, pro které lidský život nemá moc velkou cenu, většinou žádnou. Potkává se s lidmi strašně nešťastnými, kterým "někdo" ublížil tak, že se to nedá vrátit.

pribeh01
Foto: Na misi V Bosně

Pracuje vlastně v čase minulém. Už je na něm trošku vidět, v jakém prostředí se pohybuje, jakou práci vlastně dělá. Začíná být citově chladnější, ale pořád je to chlap, se kterým se nenudím, na kterého se můžu spolehnout, který dělá strašně moc pro rodinu a kterej je velkej fešák. No a chce letět do války, copak ten "adrenalin" mu tady nestačí?

 Asi ne, chce něco víc, chce být užitečný i jinde. Čas, kdy se musí rozhodnout, se blíží, hádáme se, nechci aby jel pryč, co já sama tady se dvěma holkama. Copak mě nechápe? Chápe,ale... Tak na něj křičím, prosím ho, brečím, ať se na to vykašle. Je jak beran, vím, že nás má rád, rozhodl se a je to neměnné. Řekneme to holkám, berou to jako sdělení, ještě jim nic nedochází, jsou mladé a malé, "nemají z toho rozum."

Vezu ho autem na místo, kde pro něj přijedou "Pražáci", odvezou mi ho a z Prahy poletí do Bosny. Jako by mu docházelo, pro co se rozhodl, vidím to na něm, chceme se rozloučit, ale není moc času. Dali jsme si nádhernou pusu a řekl mi nádhernou větu... Už vidím jen zadní světla od auta, zpátky domů k dětem jedu tramvají, brečím a nedokážu řídit auto. To mi přivezou druhej den jeho kolegové-policajti.

pribeh02
Foto: Na misi v Bosně

Po celé 3 roky se vidíme málo, domů přilétá jen na chvilku a hned zase zpátky. Občas mi z Bosny volá přes satelitní telefon, pro mě je to trochu složitější. Všechno je najednou složitější. Ale všechno jednou skončí a manžel se vrací, je rád, že je doma, ale jako by mu něco chybělo, je jinej, ale pořád je to on. Dobrej, spolehlivej chlap.

pribeh03_1
Foto: Pan Strnad  vyšetřoval i vraždu pana J.P.

Po čase, jak si teď vše dávám dohromady, mu začínají v práci problémy a nejen jemu. Na jeho místo je dosazen nějaký pan V., vyučený traktorista! Během chvilky dostává hodnost plukovníka (?!) a začínají na oddělení čistky.

Ten traktorista začíná v rámci své moci vyhazovat "staré" a zkušené policajty-kriminalisty a na jejich místa jsou dosazováni mladí, nezkušení lidé, kteří svou práci pojímají po vzoru špatných amerických filmů. Jsou to velcí frajeři. Manžel s traktoristou bojuje, ten se ho bojí jako válečného veterána vyhodit, nic na něj nemá.

Po čase manžel už nesnese traktoristovo ponižování, nechce už pracovat pod tímto vedením-nevedením. Vidí, jak to s jeho oddělením jde do kytek. Strašně zklamaný odchází do civilu, dostává směšné odstupné.

Chvilku je doma, odpočívá a začíná se měnit, ne moc, ale už to není on. Hledá si práci a další klacek pod nohy - nikdo ho nechce, dokonce když se někdo dozví, že je válečný veterán, zabouchne dveře. "Co by jste pane inženýre, podplukovníku, chtěl, ve válce jste si nahrabal dost, ne? To je tak charakteristická věta, se kterou se manžel setkával. Najednou na něj společnost kašle a on se cítí nepotřebný, zbytečný, pořád se ale snaží držet.

pribeh04
Foto: Pan Strnad se svojí mladší dcerou

Už to prostě nebyl ten kluk, studentík, kterého jsem si brala, náš život se začal rapidně měnit. Já v práci, holky pomalu opouštěly "hnízdo", no a on sám v malém bytě, do kterého jsme se přestěhovali, když jsme zůstali spolu sami.

Pomalu, plíživě, začínalo peklo, manžel se začal toulat, mnohdy nebyl doma přes noc, nebral mi mobil, já ho po nocích hledala, nespala jsem, hodně jsem začala kouřit a naopak málo jíst. Byl to začátek konce. Začal pít a to dost, chvíle, kdy byl střízlivý, byly vzácnější a vzácnější.

Ale pak se mu podařilo najít práci - bývalý veterán pracoval jako hlídač, kde bylo potřeba. Jak se musel cítit, mi dochází až teď. Dokonce se po mnoha našich strašných hádkách, mých prosbách, začal léčit, bylo to nutné.

Přiznal se mi, když jsem ho našla ležet nečinně na posteli a plačícího(!), že se mu začínají vracet myšlenky na válku, začal se mi otvírat, začal mi říkat, co ve válce viděl, co zažil, byť jako vyšetřovatel. Vytáhl na světlo i videa, které tam tajně natočil, nemohla jsem je najednou vidět, to nešlo.

Musela a vlastně to byla hrůza. Balkán, válka i tak národově krutá, bratrovražedná, doslova. Válka, která začala tak nevinně, na jedné svatbě, z hádky jedné rodiny, vesnice, městečka atd. No a chybělo už jen málo, aby tohle dostalo politický rozměr a během ani ne týdne nastala hrůza, o které se překvapivě u nás vědělo hodně málo.

A u manžela propukl válečný syndrom v plné síle, nesměl vidět vánoční rozsvícený stromek, tam byly rakety, v noci mně budil, řval na mě, kde má náboje... Nechci, ani nebudu z etických důvodů víc popisovat chvíle, okamžiky, které jsem s ním prožívala. Je ale pravda, že i já jsem to málem odnesla zdravím. A aby toho nebylo málo, dostavila se paranoia, další šílenost.

pribeh05
Foto: Zdánlivě vše v pořádku, ale nemoc se hlásí a já nechápu

Manžel bojoval, věděl, chodil k psychiatrovi, bral antidepresiva. Jeho stav se jaksi lepšil. Ovšem další šok pro mě - zjistila jsem, že někam (?) zmizely naše celoživotní úspory, doslova. Sesypala jsem se, chtěli jsme si koupit domeček na naší milované Pálavě. Vše bylo pryč. A manželovo vysvětlení? Peníze nejsou pro něj důležité, chce žít bohémsky...

Rozum mi to nebral a já pochopila, že nic není v pořádku. Začala jsem od začátku, pořád měl práci, důchod, a já jsem pracovala. Peníze jsem se snažila alespoň trochu našetřit a pomalu se mi to dařilo,

věděla jsem pochopitelně, že ty "ztracené" peníze už nenašetřím, to prostě není možné. Pomalu jsme se hrabali ze dna a já jsem z ničeho nic začala psát a byla z toho kniha, která má relativně úspěch. Všichni jsme měli radost, všichni mi úspěch přáli, manžel si knihu ještě stačil přečíst.

Pak nastal totální propad, obě nemoci udeřily plnou silou, ten můj chlap to totálně vzdával, rezignoval na vše. Nedocházelo mu, v čem mě nechá. Ale to mi v tu chvíli taky nedocházelo, manželovi jsem opět pomáhala ze všech sil. Marně.

Vše vzalo rychlý konec, manžel šel dobrovolně do nemocnice, ale tam mu nemohli pomoci, nerozmýšlela jsem se ani vteřinu a manžela s pomocí mladší dcery jsem si vzala domů. Zemřel doma v klidu za čtyři dny, pořád jsme se drželi za ruce, už se nedalo nic dělat.

Pořád vyhlížel starší dceru, nepřijela, jen poslala mejl, kdy zemře a jak je to aktuální. Já jsem mu lhala, že jede, že je na dálnici zácpa... Jak mi při tom bylo, se nedá popsat. Přes to všechno, byl to můj okamžik, který patří mezi ty krásné, i když je v něm obsažena smrt. Ohromný pocit smíření, odpuštění a strašné lásky...

Prolog:

A tohoto člověka úplně zlomeného, kdysi chlapa, který fakt něco pro republiku udělal, nemluvím o rodině, odnášeli z bytu pohřebáci v papírové ušmudlané rakvi, vyložené igelitem, a přestože už byl manžel "jako pírko", POLOŽILI HO NA PANELÁKOVÉ SCHODY A DODRKALI HO AŽ DO PŘÍZEMÍ, ty řeči, které u toho vedli, raději nepíšu.

Takhle dopadl válečný veterán a takhle já, vdova po něm.

Proto chci všem říct, co mohou válečný syndrom a všelijaké nespravedlnosti udělat z normálního člověka. Udělám vše proto, aby už žádná ženská, žádní blízcí vojáka, kterej někde bojuje za opravdu mrzký peníz, tohle nepotkalo. Nejsem vlivný člověk, chci jen obyčejně pomoci.

To je vše.

Magdalena Strnadová

Poznámka redakce:

Paní Strnadová se z životních výher i proher vypsala v literární kritikou vysoce hodnocené prvotině „Její strašně krásný život". Zda se tímto způsobem popere i s nedávným úmrtím manžela, není zatím zřejmé. Nadační fond REGI Base I. věří, že spolu s dalšími manželkami, sestrami, matkami... mužů, kteří službu vlasti ukončují pod tragickou tíhou PTSD, se podaří připravit sborník, jehož prodejem by následně mohla být financována pomoc. Momentálně můžete paní Strnadové pomoci koupí její zmíněné knižní prvotiny (např. zde).

Komentáře

Radek Gelnar

06. 01. 2014

Smutný příběh! Je to vizitka celého národa jak se umí postarat o své bojovníky! Všude, ve všech kulturách jsou bojovníci - vojáci - vážení lidé a užívají si respektu a uznání! Jak hluboko jsme klesli, když už pro mnohé tito lidé nic neznamenají, snad jen přítěž?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

AFG