Poté, co německý Wehrmacht a vojska jeho spojenců 22. června 1941 napadla v rámci operace Barbarossa Sovětský svaz, došlo ke katastrofálním ztrátám v řadách Rudé armády, a to nejen živé síly, ale i výzbroje a techniky. Projevily se mnohé palčivé problémy sovětských útvarů. Jedním z nich byla absence mobilních protitankových zbraní, které by mohly čelit německým tankovým kolonám opětovně prorážejících sovětskou obranu a vnikajících do týlu sovětských armád, kde rozpoutávaly zmatek vedoucí k obklíčení celých obrovských skupin vojsk Rudé armády v pověstných kotlích zejména léta 41. roku.

Foto: ZiS-41 | Wikimedia Commons / Public domain

Již 1. července 1941, tedy ve druhém týdnu německo-sovětské války, vydalo sovětské vedení příkaz zbrojním továrnám a konstrukčním kancelářím, aby rychle vyvinuly improvizované protitankové stroje a to na bázi dostupných nákladních vozidel. Výzbroj měly tvořit osvědčené kanony ráží 37, 57 a 85 mm. Termín pro dokončení a předložení návrhů byl přímo šibeniční ( do 15. července ). Zúčastnily se ho zbrojní závody č. 4, 8 a 92, přičemž vítězem soutěže, pokud se tak dá říci, byla posledně zmíněná továrna J. V. Stalina v Gorkém. I když vítěz je v tomto případě trošku zavádějící termín, protože na rozdíl od prototypu, který v Gorkém následně vznikl pouze v jednom kuse a nesl označení ZIS-41, improvizovaných stíhačů tanků ZIS-30, tedy protitankovým kanonem ráže 57 mm vyzbrojených původně dělostřeleckých tahačů Komsomolec T-20, bylo vyrobeno více než 100 vozidel. Hlavní důvod vzniku nového improvizovaného lovce tanků byl fakt, že již skončila výroba tahače T-20, který se pro své rozměry nehodil k instalaci výkonné protitankové zbraně, navíc obsluze kanonu neposkytoval prakticky žádnou ochranu, což Sověti na podzim 1941 sami zjistili.

Psali jsme:Byl nalezen téměř netknutý vrak německého druhoválečného letadla Junkers Ju 52

Za základ výtvoru závodu č. 92 v Gorkém, s jehož prací bylo započato 21. srpna 1941, byl vybrán polopásový nákladní automobil ZIS-42M, který se vyráběl v celé řadě podob, od skříňových po hasičská vozidla. Stroje se shodovaly dřevěnou hranatou kabinou. Ta byla u prototypu nového stíhače tanků zcela přepracována. Dostala pancéřování o max. síle 10 mm, které chránilo i protáhlou kapotu motorového prostoru a v něm ukrytou pohonnou jednotku ZIS-5 o výkonu 53,7 kW. Na korbu byl usazen účinný protitankový kanon ZIS-2 ráže 57 mm, chráněný pancéřovým štítem, přičemž pancéřové plechy kryly obsluhu i částečně ze stran. Kanon se mohl otáčet o plných 360°. V rozích korby se objevilo nízké zábradlí, které zabraňovalo obsluze děla a muničním bednám, aby během jízdy spadly z vozidla. Celková dotace munice pro dělo činila rovných 100 nábojů ráže 57 mm.

Do vozidla se nastupovalo dveřmi umístěnými po obou stranách kabiny. Pomocnou výzbroj měl představovat jeden kulomet DT ráže 7,62 mm lafetovaný v pravé přední části stroje, který by ovládal velitel vozu. Kromě něj a řidiče, tvořili osádku další dva muži. Je nutné poznamenat, že prototyp lafetu kulometu DT nenesl, ale v případě, že by se stroj dostal do sériové výroby, měla být vozidla lafetou a kulometem vybavena.

7,5 tuny těžký, více než 6 metrů dlouhý a téměř 3 metry vysoký improvizovaný stíhač tanků byl dokončen v listopadu 1941. Zdroje se liší co se týče započetí továrních testů, některé hovoří o prosinci 1941, další až o únoru 1942. Správný však bude spíše první údaj, vzhledem k naléhavosti celého projektu a jeho rychlému vzniku. I přes slušnou maximální rychlost 50 km/h a účinnou výzbroj, ale nakonec nebyl ZIS-41 přijat do sériové výroby. Důvodů bylo několik, předně nové vozidlo překročilo povolený váhový limit 6,5 tuny o jednu tunu. Podmínky velitele a řidiče v kabině, byly přímo nesnesitelné, když vzhledem k vytvořené pancéřové ochraně měli při jízdě kolena prakticky pod bradami, což zejména řidiči značně znesnadňovalo řízení. Objevily se i problémy s přehříváním motoru, protože design chladiče, použitý na limuzínách ZIS-101, nebyl právě nejlepší ( a to se přitom testovalo v pověstné ruské zimě ). Další problém představovalo vlastní nabíjení kanonu. Protože byla munice umístěna v bednách položených v rozích korby, nabíječ musel po každém výstřelu opustit zdánlivé bezpečí pancéřového štítu děla a v případě muničních beden na přídi k nim doběhnout po nechráněné korbě. Velkým problémem byla také nestabilita stíhače během palby. Vozidlo bylo rovněž testováno po sejmutí výzbroje jako tahač houfnice M-30 ráže 122 mm. Volná ložná plocha vozidla byla v tomto případě využita k přepravě střeliva.

Prototyp se po skončení testů vrátil zpět do továrny v Gorkém a projekt stíhače tanků ZIS-41 byl zrušen. Přesto vozidlo dostalo druhou šanci a po úpravách spočívající mj. i ve výměně primární výzbroje za protiletadlový kanon 61-K ráže 37 mm se proměnilo v prototyp protiletadlového stroje ZIS-43.

Psali jsme:Ural-375D - stvořen do nejbrutálnějších podmínek

Zdroj: Druhá světová válka