Nebylo výjimečné, aby se tankové programy restartovaly a začaly úplně od znovu. A to se stalo i v Sovětském svazu v druhé polovině 20. let 20. století. V druhé polovině 20. let byl vydán požadavek na moderní tank sovětské konstrukce a program vyústil v lehký podpůrný tank T-18 (MS-1), který byl přijat do výzbroje 6. července 1927. Byl to velký úspěch sovětského průmyslu, jen pár zemí na světě dokázalo dotáhnout vývoj tanků do zdárného konce. Na polovinu 20. let byl tento tank také velice moderní ale hlavně, vyráběl se sériově ve velkých počtech. Problémem však bylo, že se sériová výroba rozjela až v roce 1930, kdy už tank výrazně zastaral. Rudá armáda si to uvědomovala a vyvstala tak otázka modernizace tanků T-18, či nákupu jiných strojů ze zahraničí.

Vedení UMM (Ředitelství mechanizace a motorizace, zformované v listopadu 1929) nakonec rozhodlo o nákupu zahraničního tanku. V roce 1930 byla tedy do zahraničí vyslána komise vedená inženýrem I.A. Chalepským. Ta nakonec zakoupila britský dvouvěžový tank Vickers Mk. E, který ovšem plně neodpovídal požadavkům Rudé armády. Nicméně Sověti v něm viděli slibný modernizační potenciál do budoucna. Sovětský svaz nakoupil licenci a začal s výrobou dvou verzí. První verze měla jen kulometnou výzbroj, tedy v každé věžičce jeden kulomet. Druhá verze měla být vybavena kanónem, který byl umístěn v pravé věžičce, levá si ponechala svou kulometnou výzbroj. Tank Vickers byl přijat do výzbroje jako T-26 13. února 1931. V prvním roce výroby bylo dodáno pouze 17 kusů, ale v roce 1932 již sovětské továrny dokázaly 1032 kusů. To bylo více než celková výrobní série T- 18 (zhruba 900 kusů). 

Foto: Zničené sovětské dvouvěžové tanky T-26 během bojů u Tolvajärvi během sovětské invaze do Finska. Pravá věžička je vyzbrojena 37mm kanónem Puteaux SA 18. Nevýhodou dvouvěžového tanku bylo, že palba kanónem nemohla být vedena vlevo od tanku. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Kterak Čechoslováci a Baťovci bránili Filipíny před Japonci v roce 1941

Lehký podpůrný tank T-26 se stal nejpočetnějším tankem Rudé armády a stal se i jejím symbolem. Bojový prostor se ukázal brzy jako problém. Prostor ve věžičkách byl velice stísněný a ten se ještě zmenšil instalací 37mm tankového kanónu. Bylo tedy rozhodnuto o vývoji jednotné věže pro tank T-26. Práce na nové věži začaly na podzim roku 1931 a výsledkem se stala věž podobná německému prototypu Leichttractor. Sovětský svaz a nacistické Německo byli dlouhá léta spojenci a vznikal i společný vývoj tanků a u věže tanku T-26. Výzbroj zpočátku tvořilo 37mm dělo B-3 s koaxiálním kulometem DT, nicméně věž se nedostala do sériové výroby. Do sériové výroby se dostala  vylepšená a moderní věž Ižora, která měla již odlišené propozice a i výzbroj byla silnější. 37mm dělo B-3 bylo nahrazeno 45mm dělem 20-K, což bylo do budoucna prozíravé. Nicméně v té době se nepočítalo, že tanky budou bojovat s jinými tanky, ale že budou palbou podporovat pěchotu a proto bylo zvoleno silnější dělo. Ředitelství dělostřelectva Rudé armády uvedlo, že 45 mm HE granát byl mnohem silnější (119 gramů výbušnin ve srovnání s pouhými 22 v 37 mm granátu). Účinek tohoto granátu se blížil účinku granátu RGD-33, což z něj činilo účinnou podpůrnou zbraň pěchoty. 

Vývoj byl poté přesunut do Leningradu, kde se věž upravila instalací nákladového prostoru na zadní části věže. Vývoj věže byl nakonec dokončen v roce 1934, kdy byly například změněny poklopy pro nastupování z tanku, místo jednoho velkého byly nyní umístěny dva menší, změnila se pozice ventilátoru i periskopů, což byly nově periskopy PT-1 model 1932. V roce 1936 měla být sériová výroba tanku T-26 ukončena a měla být rozjeta sériová výroba vylepšené verze pod názvem T-46, který byl zařazen do výzbroje 29. února 1936. Nicméně tento tank začal vykazovat velké množství problémů, zejména s motorem a koly. Tank T.26 tedy musel zůstat ve výzbroji i nadále a tak byl vylepšován. Byl například vymyšlen nový mechanizmus napínání pásů, pojezdová kola měla výměnnou pryžovou obrubu, na tank byly přidělány reflektory a protiletadlová kulometná lafeta P-40. V roce 1937 byl modernizován motor, na tank byly přidělány bedny na nářadí, přídavná palivová nádrž. Posádka se mohla nyní spolehnout na vnitřní interkom TPU-3 a zabudovaný kompas. 

T-26 byl svým způsobem výkladní skříní úspěchů sovětského obranného průmyslu. Když tanky T-26 dorazily do Číny v roce 1938, ukázalo se, že jejich britský bratranec Vickers Mk.E Type B je technologicky značně pozadu, to se týkalo jak kvality pancéřování, výzbroje, mobility, spolehlivosti i pozorovacích zařízení. Celkem bylo v letech 1933 až 1937 armádě dodáno 4735 tanků s válcovou věží, z toho 2568 s rádiem. 

Tank T-26, byť se dnes nepovažuje za nijak dobrý tank, byl ve skutečnosti na svou dobu skvělým tankem. Tank měl svařovanou konstrukci, což bylo na svou dobu velice vyspělé, drtivá většina ostatních tanků byla nýtovaná. Na svou dobu byla adekvátní i pancíř, jelikož se neplánovalo, že tank bude zasazen primárně do bojů s tanky, ale s pěchotou, byl pancíř silný 15mm dostatečný, k ochraně před palbou z pušek na vzdálenost minimálně 100 metrů. Za zmínku také stojí, že řidič měl v průzoru instalované neprůstřelné sklo, což bylo a svou dobu také nezvyklé. Za zmínku také jistě stojí noční bojové reflektory, které byly instalovány v páru nad hlaveň a sloužily k osvětlení cíle v noci.

Psali jsme:Rafwaffe – britská letka, která testovala kořistní letouny

Foto: Tank T-26 | Wikimedia Commons / Public domain

Bojový prostor osádky byl také rozvržen velice dobře, členové osádky měli vše potřebné hned po ruce a samotný bojový prostor byl i na svou dobu a oproti ostatním lehkým tankům relativně prostorný. Všichni členové osádky také měli k dispozici vlastní sedačku, což se dnes může zdát úsměvné, ale ve 30. letech to standardem nebylo a například střelci, nebo nabíječi standardně v tanku stáli.

V polovině 30. let se jednalo o velice dobrý tank, který se stal základem pro mnoho modifikací, včetně velitelského tanku, tanku palebné podpory vyzbrojeného houfnicí, mostních tanků, plamenometných tanků, či dělostřeleckých tahačů a byl i hojně exportován do zahraničí, především do Číny, Španělska či Turecka, ve větších počtech kořistní tanky také provozovalo nacistické Německo, Maďarsko, Finsko, či Rumunsko. Ve výzbroji Rudé armády zůstaly až do úplného konce války a zúčastnily se také bojů s Japonci v Mandžusku v roce 1945. Ukořistěné tanky T-26 sloužily ve Finsku do roku 1960 a v Číně ještě déle.

Zdroj: Tank Archives