Je všeobecně známo, že ne všichni japonští vojáci na konci 2. světové války složili zbraně. Hrstky příslušníků armády i námořnictva i jednotlivci ještě dlouhá léta okupovala svěřené pozice na odlehlých ostrovech v Tichomoří, se slepou poslušností k vydaným rozkazům, možná v bláhové naději na zvrat v konfliktu, který mezitím bez jejich vědomí skončil, ale především v bezmezné oddanosti císaři Hirohitovi a vlasti. Pojďme si připomenout událost, kdy se v Tokiu hodiny před kapitulací řada japonských důstojníků spikla s cílem zvrátit císařovu připravenost přijmout spojenecké podmínky kapitulace, kdy tito fanatici byli připraveni jít až do krajnosti.

Foto: V pokusu o puč sehrály svou roli některé součásti císařské gardy | Wikimedia Commons / Public domain

V srpnu 1945 již bylo Japonsko po vojenské stránce de facto vyřízené. Po třech a půl letech totální války proti Spojeným státům, Velké Británii, Číně a dalším spojencům se kdysi mocná říše proměnila v trosky. Boje v Tichomoří stály Japonsko celkem 50 000 letadel, 3 000 tanků a více než 300 válečných lodí, včetně 19 letadlových lodí a osmi bitevních lodí. A co hůř, v divokých bojích zahynuly nejméně 2 miliony japonských vojáků. A v posledním roce války nebyla v bezpečí ani vlast. Strategické bombardování zničilo většinu velkých měst a průmyslových center, Hirošima a Nagasaki zmizely v hřibovitých mracích. Již téměř milion civilistů zahynulo a další miliony přišly o střechu nad hlavou. Okinawa a Iwodžima byly v amerických rukou a spojenecké lodě, vozidla a vojáci se připravovali na závěrečný obojživelný útok na Japonsko, nejnáročnější operaci všech dob.

Psali jsme:Vincent Okamoto - hrdina z Vietnamské války

Koncem července USA, Velká Británie a Čína v Postupimské deklaraci oznámily, že spojenci nepřijmou nic jiného než bezpodmínečnou kapitulaci Tokia. Počátkem srpna císař Hirohito vyzýval vedení země k jednání o podmínkách. Dokonce i japonský premiér Kantaró Suzuki a jeho jestřábí vojenský kabinet, známý jako "velká šestka", nakonec porážku přiznali. Bylo dohodnuto, že císař formálně oznámí rozhlasem kapitulaci Japonska přesně v poledne místního času 15. srpna. Překvapivé však je, že navzdory pádu Japonska nebyli všichni odhodláni nepřátelství ukončit. Ve skutečnosti se mnoho nacionalistů snažilo bojovat dál.

Právě tu noc, kdy Tokio plánovalo veřejně přistoupit na spojenecké ultimátum, se klika důstojníků na japonském ministerstvu války vedená dvaadvacetiletým majorem armády jménem Kendži Hatanaka pokusila svrhnout vládu. Cílem skupiny bylo zablokovat Hirohitovo plánované oznámení kapitulace a pokračovat ve válce až do hořkého konce. Skupina byla přesvědčena, že jakmile bude vládnoucí režim svržen, japonský lid se sjednotí a bude pokračovat v boji bez ohledu na výsledek. Poté, co marně prosil ministra války Korečiku Anamiho, aby zabránil Hirohitovu vysílání, zmobilizoval Hatanaka s hrstkou důstojníků část japonské elitní císařské gardy k akci.

Těsně po půlnoci 15. srpna napochodovali spiklenci do areálu Kjúdžó neboli císařského paláce. Poté, co v tichosti zabili velitele divize gardy, který odmítl podpořit jejich puč, Hatanaka a jeho druhové prohledali rezidenci a hledali Hirohitovu zvukovou zprávu, která měla být během několika hodin odvysílána. Protože se Hatanakovi nepodařilo nahrávku najít (pátrání zkomplikovaly až znemožnily výpadky proudu způsobené spojeneckým bombardováním), vyslal své důstojníky do nedaleké Jokohamy, aby našli a zabili premiéra. Atentátníkům se ale cíl nepodařilo najít. Tou dobou již měly jednotky pravidelné armády rozkaz povstání potřít a mířily do paláce.

Hatanaka se nenechal odradit a uprchl do sídla japonského rozhlasu v naději, že odtud získá podporu. Přestože se oháněl pistolí, stále zoufalejší major se do vysílání nemohl dostat. Naposledy byl spatřen za rozbřesku, jak projíždí ulicemi rozbombardovaného hlavního města na motocyklu a rozhazuje odbojové letáky válkou unaveným civilistům. Když se k němu blížily armádní jednotky, Hatanaka se střelil do hlavy. O hodinu později vyšla Hirohitova předem nahraná zpráva. Japonsko kapitulovalo. Ani toto oficiální oznámení o kapitulaci však nepokojům neučinilo přítrž. Nacionalističtí disidenti po celé zemi ještě několik dní po Hirohitově projevu vyzývali ke vzdoru. Davy lidí se shromažďovaly na protest proti příměří, zatímco některé složky letectva shazovaly po celé zemi letáky odsuzující kapitulaci. K největšímu z těchto incidentů došlo 24. srpna v odlehlé prefektuře Šimane.

Psali jsme:Bitva u Mogersdorfu: Nevyužité vítězství habsburské monarchie ve válkách s Turky

Povstání, které vešlo ve známost jako incident v Macue, vedl 25letý fanatik Isao Okazaki. Ultranacionalista Okazaki byl v roce 1943 na dva roky uvězněn za spiknutí proti japonské vládě – zdálo se mu, že vládnoucí diktatura nebyla dostatečně militaristická. Nyní, když se Tokio podřídilo Spojencům, mladý aktivista doufal, že se mu podaří režim svrhnout a jeho země bude pokračovat v boji. Jen několik dní předtím, než měly na japonské území dorazit americké okupační síly, se Okazaki se čtyřiceti ozbrojenými stoupenci vydal do města Macue a obsadil kanceláře civilních úřadů, elektrárnu a místní noviny. Při převzetí moci byl zabit jeden místní obyvatel. Vzpoura skončila o několik hodin později, když se Okazaki a jeho stoupenci pokusili obsadit místní rozhlasovou stanici, kterou mezitím obklíčila policie a oddíl vojáků. Skupina se vzdala bez dalších incidentů. Všichni byli zatčeni, souzeni a uvězněni. O týden později se zástupci japonského civilního a vojenského vedení shromáždili na palubě lodi USS Missouri v Tokijském zálivu a formálně podepsali kapitulační listinu.

Navzdory oficiálnímu konci války pokračovaly skupiny japonských vojáků rozmístěných po celém Tichomoří v boji ještě dlouho poté. Zatímco někteří o kapitulaci v Tokiu nevěděli, jiní jednoduše odmítli složit zbraně. Američtí a spojenečtí vojáci pokračovali ve střetech s těmito vojáky ještě několik měsíců a let po válce. Několik příkladů za všechny:

Skupina téměř 50 japonských pěšáků vedla partyzánskou válku proti americkým okupantům na ostrově Saipan, než se nakonec v prosinci 1945 vzdala námořní pěchotě. Více než 30 lidí se skrývalo v džungli na Peleliu až do března 1947, než se také vydali Američanům. Dva japonští vojáci zůstali na svých bojových stanovištích na Iwodžimě až do ledna 1949, a téměř 20 jich přežívalo na souostroví Mariany až do června 1951.

Dalších 20 let se v dřívějších místech bojů pod bílými vlajkami vynořovaly malé skupinky i osamělí vojáci. Nejznámější je poručík Hiroo Onada, který se vzdal na filipínském Lubangu nedlouho poté, co na jeho tábor narazil v roce 1974 japonský turista. Ještě bylo zapotřebí osobního rozkazu jeho tehdejšího velitele ve výslužbě, než Onada konečně souhlasil s tím, že sám kapituluje. Téhož roku byl vojín japonské armády narozený na Tchaj-wanu objeven a zadržen úřady v indonéské divočině.

Posledním předpokládaným vojákem, který odmítal kapitulaci, byl kapitán jménem Nakahara. Předpokládalo se, že se skrývá někde na ostrově Mindoro na Filipínách, a proto se v roce 1980 vydal záchranný tým vedený Japonci pohřešovaného důstojníka hledat. V dubnu téhož roku pátrači narazili na místo, o němž se předpokládalo, že je to jeho chata. Nakahara sám nebyl nikdy nalezen.

Zdroj: militaryhistorynow.com