Anglický dlouhý luk, v originále Longbow, je považován za jednu z nejdůležitějších zbraní středověkého bojiště. Anglická armáda se po dlouhou dobu spoléhala na zkušené lučištníky a bitvy stoleté války ukázaly správnost této taktiky. Nicméně anglický dlouhý luk není vůbec z Anglie.

Luk je jednou z nejstarších zbraní, které lidstvo vynalezlo. Luky byly využívány již před před tisíci let a postupem času se zdokonaloval. Středověký dlouhý luk, ovšem nebyl z Anglie, nýbrž ze Skotska. Luky se samozřejmě používaly všude po světě, dlouhý luk, který své jméno získal podle své velikosti, ovšem pochází ze Skotska, kdy první poznatky o něm máme z roku 600 našeho letopočtu. Luky dosahovaly délky 168-185 centimetrů, což bylo mnohdy více, než průměrný muž. Průměrná výška muže ve středověku totiž byla 173 centimetrů. 

Byť luk nepochází původně z Anglie, právě Angličané ho po Evropě proslavili. Angličané se rozhodli dlouhé luky zařadit do své výzbroje koncem 12. století, po několika prohraných válkách ve Skotsku a Walesu, kdy tyto luky rozhodly nejednu bitvu v neprospěch Angličanů.

Foto: Iluminace anglických lukostřelců | Wikimedia Commons / Public domain

Pojďme se podívat na konstrukci. Anglický dlouhý luk musí být vždy minimálně stejně dlouhý, jak vysoký je jeho lučištník, obvykle ale bývá ještě delší. Ramena luku byla standardně plochá, přičemž prostor, kde střelec luk držel byl vyřezán do tvaru písmene D. Skotové pro luky využívali nejčastěji jilmové dřevo, Angličané zase preferovali tisové dřevo, které bylo velice pevné a odolné. Bylo také více pružné, což bylo velice důležité. Tis je ovšem pro hospodářská zvířata jedovatý a tak byly v Anglii téměř všechny tisy vykáceny. Dospělo to do takového stádia, že Angličané byli nuceni tisové dřevo dovážet ze Španělska a Itálie. 

Na rozdíl od skotského předchůdce byly anglické luky ještě o něco větší, jejich délka dosahovala od 170 centimetrů až do dély 210 centimetrů. Anglické luky neměly žádné vybrání pro šíp a střelec do tak držel na svých prstech. Počínaje 14. stoletím se na koncích dlouhého anglického luku začaly objevovat speciální vložky se zářezy, vyrobené z rohoviny. Ty sloužily k zachycení tětivy, čímž se zvýšila celková životnost luku. Samotná tětiva byla vyráběna nejčastěji z konopného vlákna a v některých případech i z hedvábí. Ne výjimečně tedy tětiva dosahovala poloviny ceny luku. Průměr tětivy byl 3.2mm a proti vlhkosti byla natírána voskem. Výroba jednoho luku zabrala zkušenému řemeslníkovi celý den. 

Anglický luk nebyl stavěn přímo na přesnou střelbu, jeho síla byla ve vzdálenosti, na kterou mohl lukostřelec cíl zasáhnout. Lukostřelci tedy museli být dobře fyzicky stavění a silní. Aby mohl být lukostřelec přijat do armády, musel umět střílet na vzdálenost 400 yardů (365 metrů). Na tuto vzdálenost nemusel zasáhnout cíl, nicméně musel být natolik silný, aby byl na tuto vzdálenost schopný dostřelit. Ve skutečnosti ale bitvy probíhaly na kratší vzdálenost a angličtí lukostřelci stříleli na vzdálenost 200–300 yardů (zhruba 180-280 metrů).

Foto: Dlouhý luk pochází původně ze Skotska. Iluminace skotských horalů, rok 1603 | Wikimedia Commons / Public domain

Maximální dostřel po vodorovné dráze byl 30 metrů, na tuto vzdálenost se dalo střílet poměrně přesně. Na větší vzdálenost musel lukostřelec luk zvednout a střílet pod větším úhlem, což samozřejmě výrazně snížilo přesnost. Podle dobových záznamů víme, že zkušení lukostřelci dokázali přesně zasáhnout cíl na maximální vzdálenost 100 yardů, tedy zhruba 90 metrů. Dostřel ovšem závisel na mnoha faktorech, jako byla kvalita výroby luku, kvalita tětivy, úhlu výstřelu, rovinnosti šípu či hmotnosti hrotu šípu. Angličané pro své luky vyráběli hroty od hmotnosti 6 gramů až do 24 gramů, čím těžší hrot, tím větší dostřel. 

Samotné šípy byly v Anglii standardizované. Jejich délka byla 76 centimetrů a hmotnost od 60 do 80 gramů. Pro srovnání: moderní sportovní šípy váží pouhých 20 gramů. Šípy byly vyráběny buď z topolu, nebo jasanu a byly vyráběny ve velkém. Armáda o několika desítkách tisíc lučištníků s sebou nesla klidně 400 – 800 tisíc šípů. I když byly míry šípů standardizované, tehdejší technologie nedovolovala vyrábět ve velkém zcela identické šípy. Každý šíp tak byl mírně odlišný, což samozřejmě ovlivňovalo jeho výkon.

Jako první začal využívat dlouhé luky anglický král Eduard I. Longshanks. Právě jemu se podařilo nějak sjednotit luky a utvořit jednotky efektivních lučištníků, se kterými porazil Skoty a Velšany jejich vlastní zbraní. Lučištníci se stali velice důležitou součástí armád a byli velice ceněni, jejich žold jim byl vyplácen zprvu každých šest dní, poté každé tři dny. Angličtí králové vsadili svou minci na lučištníky a starali se, aby byli jejich lučištníci spokojení a trénovaní. Postarali se také o to, aby mohla země v případě potřeby naverbovat velké množství lučištníků. Lučištníkem se mol stát každý, kdo byl fyzicky schopný lukem dostřelit na dříve uvedenou vzdálenost. Výcvik byl ale zdlouhavý, začínal již v sedmi letech a pokračoval poté v podstatě celý život. To dokládají i zkoumané kostry anglických lukostřelců, které mají z neustálého natahování luku pokroucenou páteř. Pokud se tedy lučištník dožil vysokého věku, ve stáří trpěl závažnými zdravotními problémy s páteří. Kromě páteře utrpěly také prsty pravé ruky, levé předloktí a zápěstí.

Anglický král Edward III zavedl v zemi povinné lukostřelecké soutěže, které se konaly každou neděli po návštěvě kostela. Výjimku měli pouze duchovní a úředníci. To zajistilo, že země může v případě potřeby povolat velké množství již vycvičených lukostřelců.

Důležitost lučištníků dokládá i obléhání Calais v letech 1346–1347, kdy podle záznamů Angličané dokázali postavit svou největší středověkou armádu. Podle záznamů mělo anglické vojsko celkem 32 303 bojovníků, z toho bylo 5 340 jezdců 6 887 pěšáků a 20 076 lučištníků. Již z počtu je patrné, že lučištníci tvořili vždy drtivou většinu anglické armády. Epidemie dýmějového moru, která v Evropě na dlouhou dobu následovala, připravila velitele všech zemí o možnost přivést na bojiště velké masy vojáků. 

Foto: Vyobrazení souboje anglických lučištníků a francouzských kušníků během bitvy u Kresčaku. Zde sehrály anglické dlouhé luky stěžejní roli ve vítězství Angličanů. | Wikimedia Commons / Public domain

Samotný lučištník byl schopný vystřelit 10-12 šípů za minutu, zkušení lučištníci však zvládali vystřelit až 16 šípů za minutu. To bylo mnohem více než kuše, zkušení kušníci zvládali vystřelit maximálně čtyřikrát za minutu. Kuše byly samozřejmě výrazně přesnější, ovšem nepřesnost luku dalece převyšovala masivním počtem vystřelených šípů. Anglický lučištník s sebou do boje nesl i svazky se 72 šípy. To stačilo na 6-7 minut nepřetržité střelby. Ve 14. století angličtí lukostřelci nepoužívali toulce, jejich šípy byly uvázány ve svazky nejčastěji o 12 nebo 24 šípech. Šípy byly armádou přepravovány na speciálních kárách. V boji si lukostřelci šípy buď rozprostřeli před sebe, nebo je zapíchli do země, to bylo pohodlnější a rychlejší než je tahat z toulce. Nicméně tato praktika měla i druhotnou část, kdy byly šípy špinavé a pokud voják zasažený šípem nezemřel, velice často dostal následkem špinavého šípu infekci, což v porovnání se středověkou medicínou končilo po čase fatálně. 

Na počátku 100 leté války se ukázala velká výhoda v palbě na jezdce. Francouzští rytíři v té době koně nijak nechránili a střelba na ně tak byla velice účinná. Zasažený kůň shodil svého jezdce, kterého tím buď zabil, či vážně zranil. Zraněný kůň v panice utíkal po bojišti, čímž narážel do ostatních koní, které také shazovaly své jezdce. Mrtvý kůň na bojišti také představoval překážku, o kterou mohl zakopnout následující kůň.. Hromada mrtvých koní představovala překážku i pro nepřátelskou pěchotu, která se buď musela hromadou mrtvých koní proplétat, což snížilo morálku, případně nepřátelský vojevůdce musel svou pěchotu vést jiným směrem, než původně zamýšlel. 

Angličané tak dokázali masou dobře vycvičených lukostřelců postavit armádu, kterou bylo velice těžké porazit. Což natrvalo změnilo budoucí bojiště. I zde ovšem velkou zásluhu sehrál dlouholetý výcvik,protože i jako na moderním bojišti bitvy nevyhrávají zbraně, ale lidé, kteří je obsluhují.

Zdroj: Topwar.ru