Nová analýza trosek ruské balistické střely středního doletu Ořešnik, označované také jako Kedr, přináší mimořádně zajímavý pohled do konstrukce její bojové části. Zjištění ukazují, že v konvenční verzi střela nesází na sofistikované přesně naváděné penetrátory, ale na překvapivě jednoduché a hrubé řešení: zhruba padesátikilogramové litinové submunice, které lze v podstatě popsat jako „kusy kovu“.

Foto: Raketa Oreshnik rozmístěná v Bělorusku | Ruské Ministerstvo obrany

Psali jsme:Historický okamžik: Britská armáda přebírá první Boxer 8x8 Made in UK

Tyto informace poskytl odborník z ukrajinského ministerstva obrany, který zkoumal nalezené fragmenty střely. Podle jeho zjištění nejde o vysoce propracované průbojné elementy z oceli nebo wolframu, jaké se běžně používají u kinetické munice. Ruská konstrukce naopak využívá obyčejnou litinu a jednoduché odlévané kusy bez zvláštní technické rafinovanosti.

Na první pohled by se mohlo zdát, že při extrémní rychlosti návratu do atmosféry musí mít takové submunice devastující účinek. Praktické stopy po zásazích ale ukazují spíše omezený ničivý efekt. V jednom z útoků submunice prorazila střechu a stropní konstrukce pěti pater, než se zastavila v prvním podlaží. Otvory po zásahu měly přibližně půl metru na půl metru. V jiném případě prorazila pouze střechu a strop prvního podlaží, poté skončila ve sklepě.

Další svědectví přinesl vojenský novinář Serhij Misyura z Army TV, který zkoumal místo dopadu v Bílé Cerkvi. Jedna ze submunic tam dopadla vedle silnice a vytvořila kráter o průměru zhruba dva metry a hloubce asi 60 centimetrů. I to naznačuje, že účinek konvenční verze střely nemusí být tak drtivý, jak by mohly naznačovat samotné parametry nosiče.

Klíčovou roli však hraje výška, v níž se bojová část otevře a submunice rozptýlí. Právě ta rozhoduje o tom, zda střela zasáhne širší oblast, nebo koncentrovaný cíl. Odborníci odhadují, že u jaderné verze by standardní výška rozdělení mohla být kolem pěti kilometrů, což by umožnilo pokrýt maximální prostor. Podle popisu z jednoho útoku u Lvova se submunice otevřely ve výšce zhruba pěti až šesti kilometrů, a rozptyl byl proto velmi široký. Naopak v Bílé Cerkvi došlo k oddělení v relativně malé výšce, takže zásah byl mnohem koncentrovanější a dopadl přímo na konkrétní garáže. V tomto případě všech šest bloků, každý se šesti submunicemi, dopadlo právě na trojici garáží.

Psali jsme:Rusko směřuje k válce s námi, chybí nám pocit naléhavosti, varoval Řehka

Psali jsme:Materiální připravenost Armády ČR alias skutečný test obranyschopnosti státu

Psali jsme:M1E3 Abrams: Americká hybridní revoluce tankového boje v éře dronů

Právě zde se ale objevuje mnohem závažnější rozměr celé zbraně. Podle expertů by totiž konstrukce submunice mohla umožnit nesení jaderných náloží o síle až 10 kilotun na jeden element. Při celkovém počtu 36 submunic by tak šlo o ničivý potenciál, který by mohl prakticky vymazat město velikosti Kyjeva nebo Charkova. Jinými slovy: zatímco konvenční verze může vypadat technicky primitivně a její účinek je relativně omezený, skutečné nebezpečí Ořešniku spočívá v jeho možné jaderné konfiguraci.

Samotná střela je podle všeho odvozena od systému RS-26 Rubež, i když ukrajinská vojenská rozvědka uvádí, že správné označení není Ořešnik, ale Kedr. Konstrukce postrádá individuální navádění hlavic, které by umožnilo poslat každou z nich na samostatný cíl. Místo toho střela nese šest hlavic, z nichž každá funguje jako kontejner pro šest submuničních elementů. Celkem tedy nese 36 samostatných kusů.

Odhadovaná hmotnost bojového zatížení se pohybuje mezi 1 250 a 3 000 kilogramy. Předběžné výpočty naznačují, že při využití standardního prvního a druhého stupně mezikontinentální rakety by střela mohla dosáhnout doletu až 4 100 kilometrů. Analýza trosek navíc naznačuje, že nejde o úplně novou konstrukci, ale spíše o hlubokou modernizaci starších sovětských či ruských raketových systémů doplněnou o určité technologické úpravy.

Zajímavý je i další detail. Na rozdíl od ruských dronů, u nichž se často objevují moderní zahraniční komponenty vyrobené v letech 2024 a 2025, nebyly ve střele nalezeny žádné nové americké, čínské ani evropské součástky. Všechny desky plošných spojů i čipy objevené v procesorové jednotce pocházely z let 2014 až 2016.

Ořešnik tak působí jako zbraň dvou tváří. Na jedné straně jde v konvenčním provedení o systém, jehož submunice jsou překvapivě jednoduché a jejich účinek není tak devastující, jak by se dalo čekat. Na druhé straně ale tato jednoduchost nijak nesnižuje jeho strategickou hrozbu. Pokud by totiž stejná konstrukce nesla jaderné nálože, šlo by o zcela jinou úroveň nebezpečí — a právě v tom spočívá skutečná děsivost této střely.

Zdroj: Defense Blog