Na začátku studené války se vláda Spojených států amerických zabývala vývojem atomové zbraně schopné v případě eskalace napětí odradit nebo drtivě zasáhnout Sovětský svaz. V této době bylo mimo jiné vyvinuto atomové dělo M65, dělostřelecká zbraň schopná vystřelit jadernou hlavici.

Atomové dělo M65 navrhl Robert Schwartz v Picatinny Arsenal, americkém vojenském výzkumném a výrobním zařízení v New Jersey. Schwartz při vývoji své konstrukce vycházel z velikosti německého železničního děla Krupp K5 (Leopold). Prototyp měl ráži 240 mm, sériové kusy pak měly ráži 280 mm. Projekt byl následně schválen Pentagonem díky intervenci Samuela Feltmana, šéfa balistické sekce oddělení výzkumu a vývoje ministerstva obrany.

Foto: Test z 25. května 1953, který dostal kódové označení „Grable“, vedl k úspěšné detonaci hlavice W9 pouhých 19 sekund po odpálení. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:.700 Nitro Express - nejsilnější lovecký náboj na světě

Po schválení projektu M65 následovalo tříleté vývojové úsilí, během něhož projekt pokročil natolik, že se prototyp mohl 20. ledna 1953 zúčastnit inauguračního průvodu prezidenta Dwighta D. Eisenhowera.

Atomové dělo M65 bylo obrovské. Dělostřelecká zbraň o délce 26 m a hmotnosti 76 tun musela být přepravována dvěma tahači/návěsovými nosiči (Kenworth M249 vpředu a M250 vzadu), které byly navrženy tak, aby fungovaly stejně jako nákladní vagóny Schnabel. To je specializovaný typ železničního nákladního vozu určený k přepravě těžkých a nadrozměrných nákladů tak, že náklad přímo tvoří část vozu. Je zavěšen mezi oběma konci vozu pomocí zvedacích ramen; zvedací ramena jsou spojena se soustavou vzpěr, které rozkládají hmotnost nákladu a zvedacího ramene na podvozek.

Vzhledem k jeho velikosti obsluhovalo dělo poměrně velmi málo vojáků: pět až sedm osob. Aby mohla obsluha kanón M65 nasadit, musela jej spustit z obou tahačů na zem, což byla operace, která trvala patnáct minut. Atomové dělo ráže 280 mm s úsťovou rychlostí 762 m za sekundu bylo určeno k vystřelení fúzní jaderné hlavice typu W9 (později W19), která vážila 364 kg. Dostřel činil 32 km.

Jeden z vyrobených atomových kanónů M65, přezdívaný „Atomová Anča“ (Atomic Annie), byl testován v rámci jaderných testů americké armády v operaci Upshot-Knothole. Dělostřelecká zbraň byla tehdy převezena z Fort Sill v Oklahomě do oblasti 5 nevadského testovacího areálu, dnes známého jako Nevada National Security Site, kde byl před velkým množstvím vojenských a vládních představitelů vypálen jaderný náboj W9.

Psali jsme:Dánsko spustilo jedenáctiměsíční vojenskou službu. Branci míří i do Grónska

Psali jsme:Čtyři typy pro jednu frontu: Polsko dál posiluje své pestré tankové vojsko

Psali jsme:Armáda připravená na válku potřebuje také legislativu připravenou na válku

Test z 25. května 1953, který dostal kódové označení „Grable“, vedl k úspěšné detonaci hlavice W9 pouhých 19 sekund po odpálení. Střela explodovala asi jedenáct kilometrů od místa, kde se nacházel dav lidí, a její síla se tehdy podle odhadu rovnala síle atomové bomby Little Boy svržené na Hirošimu za 2. světové války.

Neobvyklým rysem výbuchu bylo vytvoření tlakové fronty před vlastní tlakovou vlnou výbuchu. Tento „prekurzor“ vznikl, když se rázová vlna odrazila od země a díky ohřáté přízemní vrstvě vzduchu a nízké výšce výbuchu překonala rychlost tlakové vlny, což mělo za následek nižší přetlak, ale vyšší celkový dynamický tlak, který způsobil mnohem větší škody na cílech citlivých na odpor, jako jsou džípy a obrněné transportéry. To následně vedlo stratégy k přehodnocení významu nízkých vzdušných výbuchů v taktické jaderné válce.

Po úspěšném testu bylo ve zbrojovkách Watervliet a Watertown v New Yorku a Massachusetts vyrobeno celkem 20 děl za jednotkovou cenu 800 tisíc dolarů. Ale jediným kanónem, který kdy vystřelil jaderný náboj, dodnes zůstává  „Atomová Anča“. Děla byla nasazena v zámoří, v Evropě a Koreji, a často byla přesunována, aby se vyhnula odhalení. Vzhledem k velikosti zbraní, jejich omezenému dostřelu, vývoji jaderných nábojů kompatibilních se stávajícími dělostřeleckými kusy (W48 pro 155 mm a W33 pro 203 mm) a vývoji raketového a raketového jaderného dělostřelectva se děla M65 staly brzy po svém nasazení fakticky zastaralá. Oficiálně pak byly vyřazeny v roce 1963.

Sovětskou odpovědí na děla M65 byla samohybná houfnice 2A3 Kondensator 2P, která vznikla v roce 1955 a byla vyřazena ze stejných důvodů jako M65 v polovině 60. let. Šlo o zbraň ráže 406 mm s dostřelem 26 km. Pokud je známo, ostrý jaderný náboj sovětská houfnice nikdy nevystřelila.

Z již zmíných 20 vyrobených amerických děl M65 se jich dodnes dochovalo pouze sedm až osm kusů, které jsou vystaveny po celých Spojených státech. Současným domovem „Atomové Anči“ je Muzeum polního dělostřelectva americké armády ve Fort Sill, zatímco další děla se nacházejí například ve Freedom Parku v Junction City v Kansasu, či v Národním muzeu jaderné vědy a historie v Albuquerque v Novém Mexiku.

Zdroj: warhistoryonline