Banderovci v poválečném Polsku
Po 2. světové válce nastaly pro polskou komunistickou vládu dva velké problémy. Silné protikomunistické hnutí a oddíly banderovců, kteří dál pokračovali v boji za nezávislou Ukrajinu. Komunisté považovali antikomunistické hnutí za větší problém a zaměřili se tak primárně proti vlasteneckým povstalcům. Komunisté současně zahájili přesun ukrajinského obyvatelstva do západních částí země, které po porážce Německa připadly Polsku a po odsunu Němců zůstaly neobydleny. Poláci tak chtěli zbavit UPA (Ukrajinskou povstaleckou armádu) její přirozené podpory a odříznout jí od potravin. Díky tomu byla polská armáda zaměstnána jinde a banderovci tak dostali čas a prostor, aby zahájili útočné operace proti polské moci.
Foto: Stepan Andrijovyč Bandera (1. ledna 1909 - 15. října 1959) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině v letech 1941–1959 a předseda Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a později i Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která během druhé světové války i po jejím skončení bojovala za vytvoření ukrajinského státu. Bandera je kontroverzní osobnost, některými je považován za národního hrdinu, jinými za válečného zločince a dokonce masového vraha (sám ovšem nebojoval, byl za války uvězněn v koncentračním táboře). Po rozpadu SSSR se jeho jméno stalo pro mnoho Ukrajinců symbolem boje za nezávislost Ukrajiny. Mnoho obyvatel Polska a Ruska jej naopak obviňují z fašismu, terorismu, radikálního nacionalismu. Označení banderovci, odvozené od jeho příjmení, se postupně začalo používat pro všechny ukrajinské nacionalisty bez ohledu na jejich postoj k Banderovi a jeho pojetí samostatného státu. | Wikimedia Commons / Public domain
Je nutno podotknout, že kurině (prapory) UPA se už v té době nacházely v dost špatném stavu a nebyly schopné velkých akcí. Banderovci se spíše snažili zastavit přesun ukrajinského obyvatelstva, který je měl připravit o zázemí a byly schopny útočit pouze ze zálohy, dělat sabotáže a hlavně působit teror proti Polákům a v jejich očích loajálním Ukrajincům, kteří plnili příkazy polské moci, nebo se stali katolíky. To se také později stalo jejich hlavní náplní.
V zimě se pak podařilo kurini Ren u Smolniku rozbít jednu polskou rotu, jejíž zbytek (cca 30 mužů) uvázl v závějích bez střeliva a musel se nakonec vzdát. Banderovci následně všechny polské vojáky postínali sekerou. Jedné Ukrajince ve vsi Wolková pak banderovci údajně nařídili, aby vlastnoručně zabila vlastního muže, protože byl Polák, v opačném případě vyhrožovali smrtí jejich dětí. Když tato odmítla, vyvraždili celou rodinu. Ve stejné vsi pak uspořádali pogrom proti všem „neposlušným“ Ukrajincům. Všechny muže přivázali k lavicím a zaživa je přeřezali dřevařskou pilou. V osadě Huczwice u Baligródu se polské obyvatelstvo provinilo, protože polskému státu odevzdalo předepsané zemědělské dávky. Banderovci tehdy všechny muže, děti a staré ženy upálili v chalupách, ženy dostaly byly hromadně znásilněny a následně zastřeleny. Poláci na to reagovali podobným násilím a likvidace banderovců tak byla velmi krvavou záležitostí, kterou platilo krví hlavně ukrajinské a částečně polské obyvatelstvo.
Foto: Banderovci | warhistoryonline
V létě roku 1947 bylo polské protikomunistické podzemní hnutí rozdrceno a Poláci se mohli plně zaměřit na UPA na jihovýchodně Polska. Ukrajinské obyvatelstvo bylo násilně přesídleno na západ, takže banderovci přišli o možnost zásobovat své prapory. Většina kuriní byla rozbita a malé skupiny či jednotlivci UPA se pak potulovali krajinou, kde ve vzteku vraždili. Koncem roku 1947 UPA v Polsku prakticky přestala existovat. Zbytek banderovců v roztrhaných hadrech, bez mýdla, cigaret, jídla a munice měl prakticky jen dvě možnosti. Vzdát se a riskovat popravu, nebo se pokusit přes ČSR probít do Rakouska, kde jak doufali, vstoupí do protikomunistické armády.
Zdroj: warhistoryonline
