Britská SAS za druhé světové války: Síla, kterou nebylo radno podceňovat
Koncept SAS (Special Air Service) vytvořil plukovník David Stirling. Stirling sloužil v severní Africe v prvních dnech války a pozoroval, jak se Britové pokoušejí k plnění svých cílů nasazovat tisíce mužů najednou. Tento postup se však brzy ukázal jako problematický, jelikož nepřítel se o úderech mohl díky mohutnosti takovýchto operací dozvědět v dostatečném předstihu. Stirling místo toho prosazoval vytvoření menších jednotek o síle přibližně 200 mužů, kteří by mohli podnikat tajné útoky proti vysoce cenným cílům, jako jsou lodě, letiště apod. Tito muži by pak operovali v týmech po čtyřech nebo pěti mužích a mohli by tak pružně a skrytě dosáhnout toho, čeho by větší síly nebyly schopny.
Říká se, že Stirling se svým nápadem obešel velení tím, že se vloupal na britské velitelství v Káhiře, aby své nápady přednesl přímo generálu Ritchiemu, zástupci náčelníka generálního štábu britského velitelství na Blízkém východě. Ritchie a poté i jeho nadřízený generál Auchinleck návrh přijali s nadšením. Stirling tak dostal povolení k náboru své nové jednotky. Psal se červenec 1941.
Foto: Hlídka SAS v severní Africe během druhé světové války | IWM / Wikimedia Commons / Public domain
Stirlingova představa o nové jednotce byla, aby tato fungovala zcela jinak než pravidelná armáda. Muži by byli organizováni a motivováni spíše sebekázní než autoritou vnucenou zvenčí. Kromě toho by pracovali mimo pravidelný řetězec velení, aby bylo zajištěno utajení jejich misí, a nebyli by pověřování všedními služebními úkoly.
V rámci sestavení nové jednotky byla pečlivě vybrána první skupina sedmi důstojníků a 60 mužů. Každému, kdo by nezvládl náročný program fyzického výcviku nebo kdo by nesplňoval Stirlingovy vysoké nároky na disciplínu, hrozilo, že bude poslán zpět na své předchozí místo. Každý člen skupiny SAS byl pak vycvičen v různých dovednostech, od demolice, seskoku padákem, navigace až po používání různých zbraní. Každý z členů měl také své vlastní specializované dovednosti, které pak násobily hodnotu celého týmu.
Dne 16. listopadu 1941 zahájila SAS svou první samostatnou operaci. Sedm důstojníků a 57 mužů seskočilo padákem na pět letišť Osy v severní Africe. Jejich cílem bylo zničit či poškodit tamní letadla a zařízení a poskytnout tak Britům výhodu ve vzduchu. Tato první operace však skončila katastrofou. Silný vítr rozptýlil parašutisty po celé poušti a mnozí z nich se tak ztratili. Pouze jedna skupina dosáhla svého cíle, avšak všichni její členové zahynuli. Ze 64 mužů, kteří tehdy na misi odletěli, se jich živých vrátilo pouze 22.
Pro SAS to mohl být obrovský neúspěch, ale Stirlingovi nadřízení naštěstí jednotce věřili. SAS tak přežila svůj katastrofální začátek, a poté zaujala jiný přístup jak dosáhnout svých cílů. Místo padákových výsadků se velení zaměřilo na pozemní přesuny přes poušť. Pro svou další operaci se SAS nechala dopravit do Libye jinou skupinou, tzv. Long Range Desert Group. V rámci této operace pak SAS zasáhli tři letiště a zničili celkem 60 nepřátelských letadel, přičemž ztratili pouze dva muže.
S pokračující válkou se SAS rozšiřovala. Kromě britských dobrovolníků se do jednotky zapojili také Svobodní Francouzi, Řekové a později i Belgičané. Když byl pak Stirling v lednu 1943 zajat, převzal jeho funkci Paddy Mayne a ve své funkci si vedl velmi dobře. Později téhož roku byla jednotka rozdělena na Special Raiding Squadron a Special Boat Squadron, předchůdce Royal Navy's Special Boat Service.
Jak sílily boje o severní Afriku (a poté o Evropu), přibývaly i další jednotky SAS. SAS bojovala na Sicílii a v Itálii a podnikala nájezdy na nepřátelské základny na ostrovech ve Středozemním moři. Vylodila se také za nepřátelskými liniemi ve Francii, v Nizozemsku a v Německu, kde připravovala půdu pro postup Spojenců. Hitlerův následný rozkaz o Commandos z října 1942 jasně deklaroval, že příslušníkům SAS hrozí okamžitá poprava, pokud budou chyceni za německými liniemi. Tento osud pak do konce války postihl více než 60 členů SAS.
SAS byla nejúspěšnější v poušti, ale po celou dobu války se účastnila také konfliktů v nejrůznějších terénech. Poslední válečná mise SAS se uskutečnila v létě 1945 v Norsku - v krajině, která se od vyprahlých tuniských plání lišila jen minimálně. Tehdy se příslušníkům SAS podařilo odzbrojit německou posádku několik dní po oficiálním ukončení války.
Přestože SAS plně potvrdila Stirlingovu a Auchinleckovu důvěru, k záchraně jednotky to nestačilo. 2. světová válka byla u konce a v létě a na podzim roku 1945 došlo v britských ozbrojených silách k rozsáhlým škrtům. Ačkoli byla SAS relativně malá, nebyla tehdy považována za nezbytnou pro mírové operace a 8. října 1945 byla rozpuštěna.
Pro ty, kteří věděli, co SAS vše dokázala, to bylo hluboké zklamání. Brigádní generál Mike Calvert, nyní velitel pluku, shromáždil možnosti na budoucí využití SAS, což potvrdila i studie ministerstva války provedená v následujícím roce. Mělo se za to, že SAS má své místo jak v konvenčních misích, tak v nepravidelné válce.
Přestože existovala určitá touha po obnovení SAS, rozpočet na ni nebyl dostatečný. Ministerstvo války následně přeměnilo zbytky pluku na jednotku teritoriální armády, součást britských záloh. Trvalo pak ještě několik let, než byla skutečná hodnota této jednotky uznána a než se tato vrátila k plnému vojenskému nasazení. Dnes se SAS řadí mezi nejlepší speciální jednotky na světě. Na své druhoválečné tradice SAS mimochodem dodnes navazuje a je na ně právem hrdá.
Zdroj: warhistoryonline