Představte si, že žijete v království bez krále, v jehož čele stojí admirál bez moře a loďstva. Píše se rok 1944 a ze všech stran se na vás hrnou tanky nepřítele – co uděláte? Požádáte svého spojence o pomoc. Ten vás ale vypoklonkuje, a tak vám nezbude než si pomoci sám. Tak nějak asi vznikla nejpodivnější maďarská zbraň druhé světové války – „vrhač palcátů“ 44M Buzogányvető.

                                                    Foto: Buzogányvető | Flick

Psali jsme:Maxim Silencer: První tlumiče hluku výstřelu

V roce 1942 se maďarská královská armáda ocitla na východní frontě v obtížné situaci. Její obrněné síly, postavené na tancích domácí výroby, jako byl lehký tank 38M Toldi a střední tank 40M Turán, byly proti novějším a výkonnějším sovětským tankům bezmocné. Objevení se těžce pancéřovaných tanků, jako byly T-34 a řada KV, vyvolalo naléhavou potřebu nové protitankové zbraně, která by je dokázala spolehlivě likvidovat z bezpečné vzdálenosti.

Maďarsko se logicky obrátilo na Německo s žádostí o pomoc. Konkrétně žádali o licenční výrobu raketometů Panzerschreck nebo tanků Panther. Německo se však o své nejpokročilejší technologie odmítlo podělit. Toto odmítnutí postavilo Maďarsko do obtížné situace; neschopno získat potřebné nástroje od svého spojence, bylo nuceno spoléhat na vlastní vynalézavost, aby přežilo.

Nelehkého úkolu se chopil Maďarský institut vojenské vědy (HTI), který zahájil vývoj mohutného reaktivního náboje. Hlaveň odpalovacího zařízení měla průměr 100 mm, samotná hlavice až 215 mm. V hlavici se nacházela trhavina kumulativního tvaru o hmotnosti až 4 kg. Takový náboj dokázal prorazit až 300 mm pancíře nebo betonu. To znamenalo, že mohl vyřadit jakýkoli tank na vzdálenost 500–1200 metrů. Existovala dvojice reaktivních nábojů – protitankový s názvem „Buzogány“ (palcát) a tříštivý určený pro ničení živé síly, nesoucí pojmenování „Zápor“ (liják). Maďaři vyvinuli třínohý podstavec, na kterém bylo namontováno dvojnásobné odpalovací zařízení pro dvojici raket. Obsluhu chránil ocelový štít. Toto řešení však bylo poněkud těžkopádné. Pro nedostatek výrobních kapacit nevyvinuli mobilní odpalovací zařízení, ale pomohli si kolovými lafetami z ukořistěných sovětských kulometů Maxim vz. 1910 a Gorjunov SG-43. Obsluhu tvořili tři vojáci. Kromě toho byla tato zbraň lafetována na nákladních vozidlech (Krupp Protze, Opel Blitz či Rába Botond) a je známá i fotografie montáže na lehkém tanku Toldi II. Existuje také skica lafetace na stíhači tanků a protiletadlovém vozidle Nimród.

Buzogányvető byl schválen k výrobě v létě 1944 a produkce následně probíhala v budapešťské továrně Weiss-Manfréd. Zajímavostí je, že zařízení vzbudilo zájem i v Německu, kde ředitel Waffenamtu, generál Emil Leeb, požádal o několik vzorků. Netřeba připomínat, že tak bylo neprodleně učiněno. Výroba zbraně pokračovala i ve chvíli, kdy začala sovětská invaze do Maďarska. Když Sověti obklíčili hlavní město a propukly boje o Budapešť, byla výroba dne 20. prosince 1944 zastavena a nikdy nebyla obnovena. Celkem bylo do té doby vyrobeno 600 až 700 kusů této obávané zbraně.

Psali jsme:Barrett MRAD: Nástupce legendární odstřelovací a protimateriálové pušky Barrett M82

Zdroj: warhistoryonline.com