EXCALIBUR
CZUB - 4M
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Cesta poděkování, úcty a pokory 2022

 08. 11. 2022      kategorie: Události      0 bez komentáře
Přidat na Seznam.cz

Rok se s rokem sešel a je tu další "Cesta poděkování, úcty a pokory". Již pošesté budeme na ARMYWEBU přinášet z této cesty reportáže, již po šesté se partička nadšenců z Military muzea generála Sergěje Jana Ingra z Vlkoše vydává navštívit všechny dostupné hroby našich padlých novodobých válečných veteránů a uctít jejich památku. Takových míst posledního odpočinku je 27, cesta trvá 6 dnů a vede křížem krážem celou naší krásnou vlastí. 11. 11. 2022 bude také věnována Lavička válečných veteránů panu generálovi Františku Moravcovi na letecké základně v Čáslavi.

20221105_150520Foto: Již pošesté budeme na ARMYWEBU přinášet z této cesty reportáže, již po šesté se partička nadšenců z Military muzea generála Sergěje Jana Ingra z Vlkoše vydává navštívit všechny dostupné hroby našich padlých novodobých válečných veteránů a uctít jejich památku. | Petr Něnička

Pátek 4. 11. 2022 a sobota 5. 11. 2022

Po několikaměsíčních přípravách cesta odstartovala v pátek 4. 11. 2022 z Ostravy přejezdem do Vlkoše u Kyjova, ještě ten den navštívili poutníci hroby na samém jihu České republiky, v Brně a v Hodoníně. V Hodoníně se nachází hrob Luďka Zemana, který v květnu 1995 odjel jako starší řidič 2. mechanizovaného družstva 3. mechanizované čety 1. mechanizované roty 2. praporu mírových sil OSN do mise UNCRO. Ještě téhož roku zemřel u chorvatské obce Ličky Oska na následky zranění utrpěného po výbuchu minometného granátu na pozorovacím stanovišti T - 23 „Repetitor“, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských. Bylo mu 37 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán medailí „Za hrdinství“.  Je to dvacet sedm let, byli spolu s Petrem Valešem jedni z prvních našich obětí, když v pátek, 4. srpna 1995, v poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků, doprovázená několika tanky. Srbové odpovídali intenzivní střelbou z minometů, rozpoutala se bitva. Naši, jako členové mise OSN, měli k dispozici pouze lehkou pěchotní výzbroj a mohli je použít pouze pro vlastní obranu. Stáhli se do bunkru a na pozorovatelně drželi hlídky. V sobotu 5. srpna brzy ráno nastupoval do služby Petr Valeš, střídal Luďka Zemana. Osudným se jim stal minometný granát, který v tu chvíli přiletěl. Rozsah jejich zranění byl prakticky neslučitelný se životem. Obrněný transportér s lékařem, který jim vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové, po dlouhých diskusích pustili dál pěšky jen lékaře. Ani sanitka, kterou vyslalo velitelství později, nedorazila na místo. Kamarádství všech zúčastněných oné nešťastné srpnové události zocelené společně prožitým utrpením v boji drží pevně dál. Pravidelně se setkávají u hrobu Petra Valeše v Rožmitále na Šumavě a Luďka Zemana v Hodoníně, kde navštěvují i Luďkovu maminku. I taková byla válka v bývalé Jugoslávii, je to „teprve“ 27 let a v zemi, kterou máme spojenou s mořem, odpočinkem a pohodovými zážitky. Nechce se ani věřit.

Z Hodonína se výprava vydala směrem k Brnu a to do Měnína navštívit hrob podporučíka in memoriam Luďka Severy, který v Kosovu působil jako nabíječ družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu KFOR. Luděk Severa tragicky zahynul v roce 2002 ve věku 25 let při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 u obce Šajkovac. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

Na brněnském Ústředním hřbitově u místa posledního odpočinku podporučíka in memoriam Pavla Mauera. Pavel Mauer byl v březnu 2003 vyslán do mise Enduring Freedom v Kuvajtu, kde působil jako velitel stanice 1. skupiny speciálního určení 3. odřadu speciálního určení. Ještě toho roku utrpěl při dopravní nehodě u osady Al Ad Kharba v Iráku těžká zranění, kterým po převozu do České republiky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze podlehl ve věku 25 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem MO ČR I. stupně.
Sobota 5. 11. začínala symbolicky v 11 hodin 11 minut odhalením pamětní desky paní Vlastě Macháčkové, čestné občance obce Vlkoš, a uložení jejích ostatků na hřbitově ve Vlkoši. Odhalení desky předcházela mše v kostele Nanebevzetí Panny Marie vedená vojenským kaplanem a ředitelem pastoračního centra v Lulči Jožkou Konečným. Mše i obřad na hřbitově pod vedením pana kaplana byly velmi citlivé, dojemné a plné poselství stejně jako život paní Vlastičky.

Vlasta Macháčková byla čestná občanka obce Vlkoš, vlastenka ryzího charakteru, která byla za svůj život pronásledována jak nacisty tak komunisty, autorka knihy Návraty domů o dětství prožitém v rodném Jihomoravském kraji a obci Vlkoš u Kyjova, sestra MUDr. Karla Antonína Macháčka – spoluzakladatele mezinárodního dne studentstva. Je dobře, že se podařilo splatit tento společenský dluh.

Celé ty roky se cestu dařilo organizovat i přes různé potíže, ty největší asi byly spojené s pandemií koronaviru, ale vždy její průběh i závěr byly velmi obohacující. Pro myšlenku úcty a poděkování padlým válečným veteránům, pro propagaci Dne válečných veteránů a nošení vlčích máků, pro poutníky samotné. V roce letošním se však objevila záležitost velice překvapivá a bolestná. Přibylo jedno místo posledního odpočinku, které nemohou poutníci vynechat. Nejedná se o válečného veterána, ale o jednoho člena výpravy, fotografa a navigátora, který jezdil tuto cestu od začátku. Jak říká nápis na poutním automobilu: „Nezapomeneme, Pavle.“ Návštěva hrobu Pavla Křižky v Kyjově byla první toho dne.

krizkova
Foto: U hrobu Pavla Křižky v Kyjově | Petr Něnička

Z Kyjova se výprava vydala z Vlkoše do Uherského Hradiště, kde je hrob praporčíka in memoriam Radima Vaculíka. Je jedním z těch, kteří zahynuli vlivem nastraženého výbušného zařízení, stalo se to před čtrnácti lety, čili v roce 2008. Byla to jeho první mise, kterou začal v únoru téhož roku jako řidič 1. mobilního pozorovacího týmu bojových jednotek 1. kontingentu Armády České republiky PRT ISAF v afghánském Logaru. Měli před sebou posledních 23 kilometrů. Pět členů provinčního rekonstrukčního týmu se po inspekci třetího největšího měděného dolu na světě u afghánské obce Aynak zrovna vracelo na základnu Shank v provincii Logar. Byl 30. duben 2008, krátce před čtvrtou hodinou odpolední, když se pod koly jejich Humvee ozvala exploze. Nástražný výbušný systém zranil celou osádku včetně řidiče Radima Vaculíka, jenž zemřel na následky zranění pár hodin po incidentu, Robert Chudý byl zraněn těžce. Zdravotník, který jel v obrněnci za skupinou, po nehodě přiznal, že když poskytoval první pomoc, své kamarády ze základny poznával jen podle jmenovek na spálených uniformách. Smrt Radima Vaculíka byla v krátké době již druhým úmrtím českého vojáka v Afghánistánu. Pár týdnů před tím, 17. března, totiž sebevražedný atentátník zabil v Gerešku příslušníka Útvaru speciálních operací Vojenské policie Milana Štěrbu, zvaného „Bosna“. „V misi stojí vojáci každou chvíli tváří v tvář smrti, o to více si uvědomují svůj život,“ pronesl během bohoslužby na pohřbu Radima Vaculíka vojenský kaplan Jaroslav Knichal. „A Radim to nejcennější, co měl, obětoval pro mír a pokoj tohoto světa.“ Byl pochován na hřbitově v Uherském Hradišti – Mařaticích. Posmrtně byl povýšen do hodnosti praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Členové výpravy mu položili na hrob věneček, svíčku ve tvaru vlčího máku a vlaječku. Jak na něho vzpomíná jeho kolega, Radim byl skromný a strašně příjemný člověk a bezkonfliktní voják. Radimu Vaculíkovi tehdy bylo 29 let.

Následoval přejezd na sever téměř k polským hranicím, do Albrechtic, kam výprava dorazila až za nastávajícího šera. Na místním hřbitově s krásným dřevěným kostelíkem je místo posledního odpočinku poručíka in memoriam Adriana Wernera.

Také letos se výprava u hřbitova v Albrechticích setkala s Adrianovou maminkou, tak jako každý rok to bylo velmi milé setkání. Adrian Werner byl v březnu 2011 vyslán jako velitel 5. výcvikového týmu 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. Za čtyři měsíce byl těžce raněn v provincii Wardak při útoku na předsunutou základnu koaličních sil. Vojenským speciálem byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a po dohodě s rodinou v srpnu 2011 do vojenské nemocnice v Olomouci, kde svým zraněním podlehl. Pochován byl s vojenskými poctami, posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu. "Česká republika přišla v osobě dvaatřicetiletého Adriana Wernera o vynikajícího vojáka. Rotmistr Werner nosil na rukávu uniformy českou vlajku a své vlasti přinesl oběť nejvyšší. Česká republika je součástí nejsilnější vojenské aliance na světě a v Afghánistánu plní své spojenecké závazky. Bohužel služba vlasti někdy přináší i ztráty a oběti. Na rozdíl od českých sportovců naše vojáky nevidíme tak často v mediích. Své životy však nasazují za naše bezpečí a za bezpečí budoucích generací. Rodině rotmistra Adriana Wernera a jeho přátelům vyslovuji svoji nejhlubší soustrast," uvedl tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra při posledním rozloučení.

Zdroj: Cesta poděkování, úcty a pokory 2022

Komentáře