Ve 30. letech 20. století, s blížícím se dalším světovým konfliktem, nebyly ozbrojené síly Spojených států amerických na tankovou válku vůbec dobře vybaveny. A když už vláda konečně začala zemi a její průmysl na masovou výrobu středních tanků připravovat, činila tak na základě chybných úvah, které brzdily válečné úsilí a v důsledku stály zbytečné ztráty na životech.

Foto: Střední tank M2A1 v Aberdeen Proving Grounds | Fat yankey / CC BY-SA 2.5

Na konci 30. let 20. století nebyla úloha tanků ve válce většinou vojenských myslitelů správně pochopena. V té době dosud nedošlo k válce mezi dvěma plně průmyslově vyspělými státy, které by v boji nasadily velké množství tanků, a tak byly zkušenosti s tankovou válkou velmi omezené.

Ve Spojených státech vojenští teoretici očekávali, že tanky budou působit jako prostředky, které při průlomu nepřátelských linií využijí své vysoké pohyblivosti, avšak provádět tyto průlomy nebylo jejich úkolem. V praxi to znamenalo, že když se v nepřátelských liniích vytvoří mezera, tanky se do ní vrhnou a promění příležitost ve výhodu. Úkolem tanků by současně nebylo napadat a ničit jiné tanky. To by bylo úkolem stíhačů tanků, specializované třídy samohybných děl.

S ohledem na tuto doktrínu byl tehdy kladen důraz na relativně lehké tanky – naším tématem však nebudou lehké tanky jako takové, určené pro průzkum; zajímat nás bude jádro výzbroje tankového vojska – střední tanky. Pro předpokládané úkoly byla důležitější rychlost a manévrovatelnost než těžké zbraně a pancíř. Až v roce 1939, kdy v Evropě a Tichomoří již vzrůstalo napětí, začala výzbrojní správa (Ordnance Department) plánovat sériovou výrobu středních tanků v USA.

Nutno předeslat, že v počátcích nebyl americký záměr nikterak zásadně odlišný od německého přístupu. Vždyť většinu Panzerwaffe na konci 30. let tvořily také lehké tanky, ať již domácí Panzer I, Panzer II, nebo původně československé Panzer 35(t) či Panzer 38(t), a ty nesloužily k průzkumu. Střední tanky Panzer III pak válku začínaly s kanónem ráže 37 mm.

Výroba tanků vyžadovala dovednosti v oblasti montáží velkých strojů a těžkých odlitků. Americká vláda se proto celkem logicky obrátila na výrobce vlaků. Mezi ně patřily společnosti American Locomotive Company, Baldwin Locomotive Company a Lima Locomotive Company. Vlakové společnosti pracovaly dobře a zpočátku plnily své výrobní cíle, avšak nebyly zvyklé vyrábět stroje v obrovském množství a vláda potřebovala čím dál více tanků, více než dokázaly vyrobit. Prezident General Motors William S. Knudsen pak poukázal na fakt, že výrobci automobilů mají větší zkušenosti s masovou výrobou, a tak mohou plnit armádní výrobní cíle efektivněji než výrobci vlaků.

Národní muniční program, představený v červnu 1940, požadoval výrobu 1741 středních tanků během 18 měsíců, a to podle nedávno dokončeného projektu středního tanku M2A1. Ke splnění tohoto ambiciózního cíle bylo zapotřebí nového přístupu. Knudsen se tak obrátil na K. T. Kellera, prezidenta konkurenční společnosti Chrysler Corporation, s nabídkou zřízení továrny na výrobu tanků. Chrysler si prohlédl schémata M2A1 a naplánoval nový arzenál, který měl být postaven v Detroitu v rámci kontraktu za 21 milionů dolarů. Chrysler zahájil práce na stavbě v září 1940. O sedm měsíců později sjely z linky první tanky. Tanky, které poprvé vyjely z detroitského arzenálu, ovšem nebyly tanky M2A1, pro které bylo zařízení původně navrženo. Během doby, která byla potřebná k dokončení stavby, armáda změnila názor. Důvodem byl kanón tanku M2A1. Boje v Polsku a Francii americké armádě ukázaly efekticitu tanků v boji, což vedlo ke znepokojivému závěru, že hlavní zbraň středního tanku M2A1 je značně poddimenzovaná. Aby byl tank účinný, potřeboval dělo, které by dokázalo prorazit pancíř ostatních bojových vozidel a válka v Evropě ukázala, že 37mm kanon, jaký měl M2A1, by nebyl dostatečně výkonný.

Výzbrojní správa pak souhlasila s požadavkem armády na 75mm kanon na tancích. Tím však vznikl problém. Američtí konstruktéři tanků nikdy neuvažovali o tak těžkém děle a věž tanku M2A1 pro něj byla příliš malá. Musel by být postaven zcela nový tank. Mezitím bylo potřeba dostat něco do výroby. Spěšná přestavba tanku M2A1 tak vedla ke vzniku středního tanku M3, který přesunul stávající věž a přidal 75mm kanon do přední části korby. Nebyl to optimální návrh, umožnil však Chrysleru začít pracovat na zakázce na 1000 tanků. Konstruktéři svou továrnu rychle přizpůsobili nové výrobě a tři týdny po obdržení konečných návrhů dokončil Chrysler svůj první tank M3.

Mezitím byl konstruován další nový tank. Ačkoli se stále jednalo pouze o střední tank, byl lépe vyzbrojen než jeho předchůdci, ve věži měl 75mm kanon. Šlo o tank M4 Sherman. Při konstrukci Shermanu se Američané poučili z příkladu sovětského tanku T-34, kdy zvolili konstrukci, kterou mohli snadno vyrábět v obrovských počtech. Sherman se následně stal základním tankem amerických a britských obrněných jednotek. Jeho masová výroba znamenala, že západní spojenci měli k dispozici bohaté zásoby obrněné techniky.

M4 Sherman však nebyl tak úspěšný jako T-34. Jeho tendence vzplanout při zásahu se stala mezi tankisty nechvalně známou. Přezdívali mu "Ronson" podle zapalovače cigaret, ač byl tento problém daný tzv. suchým uložením munice záhy vyřešen a statisticky byl spíše zanedbatelný.

Po celou dobu války pak bojovaly tanky proti jiným tankům. Těžké tanky měly v tomto ohledu zásadní výhodu. Pancíř byl stále silnější a děla stále výkonnější. Sherman, ačkoli byl dokonale použitelný, se tak nemohl rovnat německým Tigerům a Pantherům. Překonával je však počty, pohyblivostí, spolehlivostí, byl levný na výrobu a nenáročný na údržbu, a v době, kdy byl M4 Sherman proti německým těžkým tankům nasazen, již Američané a jejich spojenci disponovali účinným bitevním letectvem.

S překvapivou prozíravostí a navzdory přijaté doktríně přitom americká výzbrojní správa pracovala na těžkém tanku již od roku 1940. Byla tak vyvinuta konstrukce M6, v mnoha ohledech vynikající tank, i když první modely měly problémy s hmotností, podmínkami pro posádku a řízením palby. Armáda, která konzervativně trvala na své doktríně pohyblivých středních tanků, těchto nedostatků využila k pozdržení výroby. Ministerstvo výzbroje a obrněné síly spolu následně bojovaly o osud M6 až do konce války. Nakonec, když už nebylo možné popřít význam těžkých tanků, se M6 začal vyrábět, ale do boje se již nezapojil; jeho koncepce byla zastaralá, Shermany stále vyhovovaly, a perspektivnějším byl typ M26 Pershing.

Po celou dobu druhé světové války americké tanky brzdila chybná prvotní koncepce nasazení tankové zbraně. Zaměření na lehčí tanky opakovaně způsobovalo problémy, zatímco původní rozhodnutí zahájit výrobu tanků u lokomotivních, a nikoli automobilových společností zpomalilo jejich masovou výrobu. Armáda se z těchto incidentů sice vždy poučila, avšak americkým tankistům používajícím proti nepříteli v důsledku těchto rozhodnutí horší výzbroj, to příliš nepomohlo. Tank M3 Lee a starší varianty Shermanů tak zřejmě mohly mít lepší parametry. Na druhou stranu těžko předpokládat, že by s těžkými tanky M6 či podobnými dokázal generál Patton na konci roku 1944 vyprostit americké vojáky z německého obklíčení u města Bastogne v Ardenách stejně rychle, jako to dokázal s pohyblivými a spolehlivými Shermany.

Zdroj: warhistoryonline