K útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 došlo bez varování a měl za následek velké ztráty na straně Američanů, jak na vybavení, tak na životech. Méně známé je, že Japonci plánovali a provedli méně úspěšnou následnou misi, která měla zmařit záchranné operace a dále narušit činnost amerického námořnictva v Tichomoří. Byla nazvána Operace Kē-Sakusen – Operace K.

Foto: Čtyřmotorový létající člun japonského císařského námořnictva, Kawaniši H8K2 Emily v roce 1944 | US Navy / Public domain

Psali jsme:Dnes je to přesně 25 let od krvavé bitvy v Mogadišu, kterou znáte z filmu Black Hawk Down

Operace K byla naplánována na noc 4. března 1942 a měla být provedena pěti obrovskými dálkovými létajícími čluny Kawaniši H8K1, ve spojeneckém kódu Emily. Z důvodu operačních problémů však byly nakonec k dispozici pouze dva. Původním záměrem bylo bombardování cílů na západním pobřeží Spojených států, ale Japonci nejprve potřebovali zjistit, jak probíhají opravy na Havaji, a lépe vyhodnotit škody, o nichž již tušili, že navzdory překvapivosti útoku nebyly pro americké Tichomořské loďstvo zdaleka nenapravitelné. Letouny H8K1 byly pro průzkum ideální a díky tomu, že každý z nich mohl nést čtyři 250kg pumy, mohly narušit činnost amerického námořnictva – jakkoli si nebylo možné slibovat zásadní výsledky.

Z logistického hlediska šlo o výjimečnou operaci a nálet se zapsal do dějin letectví, protože dva letouny při něm urazily dosud nejdelší vzdálenost v bombardovací operaci, a byl to také jeden z nejdelších bombardovacích letů bez doprovodu stíhaček. Let z Marshallových ostrovů do Pearl Harboru a zpět měřil přes 3 200 km. Aby byla mise proveditelná, bylo naplánováno doplnění paliva z ponorky ve Francouzských Fregatních Mělčinách, asi 800 km od Havajských ostrovů.

První úder na Pearl Harbor byl japonským císařským námořnictvem považován zpočátku a oficiálně za obrovský úspěch, ale následné průzkumné mise potvrdily, že záchranné práce amerického námořnictva postupují rychlým tempem. Od první chvíle bylo také nejvyššímu velení jasné, že se nepodařilo splnit nejdůležitější úkol – při útoku nebyly v zátoce přítomny americké letadlové lodě. Americké námořní varovné systémy byly po překvapivém útoku posíleny, opakovat útok by bylo bez dalšího oslabení amerických kapacit poblíž hlavní tichomořské základny příliš riskantní. Přiblížit se k Havaji po moři bylo prakticky nemožné – převaha ve vzduchu by byla jednoznačně na straně Američanů. Japonská armáda vložila své naděje do dálkových bombardérů. Primárním cílem byl suchý dok „Ten-Ten“, protože zásah lodí v opravě by zpozdil obnovu tichomořské flotily a zvýšil by šance japonského námořnictva.

Přitom již tento úkol v sobě nese známky určité skepse, kterou admirál Jamamoto vyjádřil ve výroku, že může slíbit nejvýš půl roku až rok úspěšných ofenzívních akcí, po nichž musí následovat jednání o míru, má-li Japonsko uspět. Ze strategického hlediska případné úspěšné zdržení oprav starších bitevních lodí náletem nemohlo mít na průběh války žádný vliv. Přesto byla operace schválena. Datum bylo stanoveno tak, aby se shodovalo s úplňkem, aby byla zajištěna maximální viditelnost pro průzkumnou část operace, která byla důležitější než jen symbolické svržení osmi pum.

Psali jsme:Písek a Krev: Život na sovětských předsunutých základnách během sovětsko-afghánské války

V dnech před operací K zpravodajští pozorovatelé zaznamenali nasazení letadel H8K1 a varovali námořní úřady na Oahu, ale tato varování byla z velké části ignorována. Velitelem mise byl poručík Hisao Hašizume, který pilotoval první létající člun, zatímco druhý pilotoval praporčík Šosuke Sasao. Ponorka I-23 měla poskytovat zprávy o počasí, ale několik dní před útokem se přestala hlásit a byla pravděpodobně zničena nepřítelem. Na Kwajaleinu byly kromě ní vybrány čtyři další ponorky, které se měly operace zúčastnit. Ponorka I-9 byla vyslána na pozici mezi Wotje a Mělčiny a měla sloužit jako rádiový maják k navigaci letounů. Ponorky I-19, I-15 a I-26 měly létající čluny doplnit palivem.

Jakmile se létající čluny přiblížily k Oahu, radarové stanice na Kauai je zaznamenaly, což vedlo k vyslání letadel Consolidated PBY Catalina – ty pátraly po japonských letadlových lodích, protože Američany nenapadlo, že by Japonci disponovali letouny s tak extrémním doletem – a stíhaček Curtiss P-40 Warhawk, které měly zachytit případný útok. Husté mraky poskytly Japoncům krytí, ale také zhoršily viditelnost a omezily jak přesnost bombardování, tak vlastní průzkumnou misi. Letouny H8K1 měly útočit ve dvojici, ale posádka druhého letounu neslyšela rozkazy vedoucího letounu. Rozdělili se a bomby byly svrženy bez koordinace a správného zaměření.

První bomby dopadly na úbočí hory poblíž školy v Honolulu. Nedošlo k žádným obětem, rozbilo se jen několik oken. Bomby z druhého letounu dopadly dokonce neškodně do oceánu. Létající čluny se vrátily na Marshallovy ostrovy. Jediným skutečným výsledkem operace K bylo, že Spojené státy zjistily, že Japonci mohou stále pronikat do jejich vzdušného prostoru a odletět, aniž by byli zachyceni. Americká armáda a námořnictvo se poté navzájem obviňovaly z odpovědnosti za noční exploze poblíž školy. Mise také vyvolala obavy z dalších japonských útoků na USA.

Ačkoli bylo plánováno pokračování o několik měsíců později, operace byla později zrušena, protože Američané si uvědomili, že Japonci používají Francouzské Fregatní Mělčiny jako základnu pro doplňování paliva, vyslali tam hlídky a operace tohoto charakteru tímto jednoduchým opatřením znemožnili. Operace K byla poslední svého druhu a po zbytek války Japonci přišli o jakoukoli možnost sledovat dění v Pearl Harboru.

Zdroj: warhistoryonline.com