Ve druhé světové válce neexistovalo torpédo, které by se mu vyrovnalo. Japonské námořnictvo vyvinulo zbraň, která byla rychlejší, měla větší dosah i ničivější hlavici než cokoli, čím disponovali Spojenci. Torpédo typu 93, přezdívané „Dlouhé kopí“, dalo císařským křižníkům a torpédoborcům výhodu, která na čas změnila rovnováhu sil na moři.

Foto: Japonské torpédo typu 93„Dlouhé kopí“, vystavené před velitelstvím amerického námořnictva ve Washingtonu, D.C. během druhé světové války. Toto torpédo bylo nalezeno u Point Cruz na Guadalcanalu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Erich Hartmann: Nejúspěšnější stíhací eso všech dob „sabotovalo sovětské válečné úsilí“

V meziválečném období žilo japonské námořnictvo představou jedné velké bitvy – střetu s americkou flotilou, který měl rozhodnout o osudu Pacifiku. Proto hledalo zbraň, která by dokázala zasáhnout nepřítele na extrémní vzdálenost a s devastujícím účinkem. Klasická torpéda měla krátký dosah a zanechávala za sebou stopu bublinek, které cíl snadno odhalily. Japonci šli jinou cestou. V konstrukční kanceláři námořního arzenálu v Kure začali experimentovat s pohonem na stlačený kyslík, nikoli na stlačený vzduch. Výsledek byl revoluční: torpédo typ 93 mělo dosah až 40 kilometrů, plulo rychlostí přes 90 km/h a neslo hlavici o hmotnosti 490 kilogramů trhaviny. Pro srovnání – americké torpédo Mark 15 mělo v té době dosah zhruba 9 kilometrů a hlavici lehčí o téměř polovinu.

Klíčem k úspěchu byl pohon na čistý kyslík. Ten umožňoval vyšší výkon motoru, menší množství výfukových plynů a tím i neviditelný běh pod hladinou. Torpédo nevydávalo typickou stopu bublinek, takže cíle často netušily, že se blíží smrt. Konstrukce ale byla mimořádně riskantní. Manipulace s kyslíkem vyžadovala absolutní přesnost – jediná jiskra mohla způsobit výbuch už při plnění. Japonští torpédisté proto prošli náročným výcvikem a práce s kyslíkovým torpédem byla považována za elitní disciplínu.

Nové japonské torpédo se poprvé dostalo do akce v prosinci 1941 a okamžitě se projevilo jako smrtící zbraň. Japonská doktrína nočního boje, založená na rychlých torpédových útocích, slavila úspěchy v bitvách u Jávského moře, Savo Islandu a během kampaně u Guadalcanalu. V bitvě u Savo Islandu v srpnu 1942 zasáhla japonská torpéda během jediné noci čtyři spojenecké křižníky Canberra, Quincy, Vincennes a Astoria. Všechny šly ke dnu. Američané dlouho netušili, jak Japonci dosahují tak devastujících zásahů na vzdálenost, která se zdála nemožná. Teprve později zjistili, že za tím stojí torpédo s parametry, které daleko přesahovaly jejich vlastní výzbroj.

Dlouhé kopí mělo i své slabiny. Bylo velké, obtížně skladovatelné a při zásahu nebo poškození mohlo explodovat i na palubě vlastního plavidla. Několik japonských lodí, například křižník Mikuma, bylo zničeno sekundárními výbuchy právě kvůli přepravovaným torpédům. Navíc šlo o zbraň koncipovanou pro otevřené moře, nikoli pro obranné boje, které Japonsko vedlo po roce 1943. S rostoucí americkou převahou ve vzduchu i na radarech se výhoda neviditelného torpéda začala vytrácet.

Psali jsme:Centrum leteckého výcviku LOM PRAHA převzalo první nové letouny Zlín

Psali jsme:Clear Sky 2025: Nejnáročnější je zpravodajská podpora a zabezpečení, bez které nejsou přijata odpovídající a správná rozhodnutí

Psali jsme:Generální ředitel Tatra Trucks: Česká armáda je pro Tatru prioritní a také referenční zákazník

I přes svá rizika zůstává typ 93 technologickým mistrovským dílem. Bylo to torpédo, které svou dobu předběhlo o celé generace, rychlejší, přesnější a ničivější než cokoli, co tehdy plulo v oceánu. Spojenci po válce detailně studovali jeho konstrukci a mnohé principy pohonu na kyslík převzali do vlastních projektů. Dlouhé kopí tak nezmizelo s porážkou Japonska, ale stalo se tichým základem vývoje moderních torpéd druhé poloviny 20. století.

Zdroj: combinedfleet.com