Arditi byla speciální italská úderná jednotka, která byla nejaktivnější v posledních dvou letech první světové války. Jejich název pochází z italského slovesa ardire (odvážit se), a lze ho přeložit jako "Odvážlivci".

První zmínky o Arditi se objevily v roce 1916 z iniciativy mladých důstojníků, kteří sloužili na italské frontě a čelili rakousko-uherské armádě. Důstojníci, unavení zákopovou válkou, navrhli, aby byla vytvořena nová jednotka. Skládala by se výhradně z dobrovolníků a sloužila by jako předvoj při obsazování nepřátelských pozic.

Foto: Příslušníci jednotek Arditi na frontě. Hlavní zbraní těchto vojáků byla dýka | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Pierre Ortiz: francouzský legionář, americký mariňák, hollywoodský herec a noční můra nepřítele

Italské vrchní velení se do formování nové jednotky příliš nehrnulo. Zejména takovou, která by byla oddělena od pravidelného pěšího sboru, ale s obecnou myšlenkou souhlasilo. Byl tedy vytvořen odznak Arditi, který měl odvážné dobrovolníky odlišit od pravidelných jednotek. Mezitím Rakousko-Uhersko převzalo od Němců koncepci útočných jednotek (Jäger-Sturm-Bataillon, Sturmtruppen, Sturmpatrouillen, Stoßtrupp). Připravovali se na využití této taktiky na italské frontě.

Přestože se Arditi objevili v roce 1916, jejich počátky lze vysledovat již od počátku války. V roce 1914 organizovala italská armáda malé skupiny "průzkumníků", kteří absolvovali speciální výcvik v týlu nepřítele. Některé prameny spojují počátky Arditi s takzvanými rotami smrti. Tyto oddíly byly složeny z ženistů spolu s těžce obrněnými pěšáky, kteří připravovali léčky, kladli výbušniny a odpalovali překážky, například ostnaté dráty.

Ať už byl jejich skutečný původ jakýkoli, jakmile byli dobrovolníci shromážděni, rozpoutalo se peklo. Rekrutovali se z řad nejodvážnějších a službě nejoddanějších vojáků. Jednou z podmínek bylo, aby byli odolní vůči dělostřeleckému hluku a stresu, který způsoboval; ne každý si na to uměl zvyknout. Arditi měli totiž útočit na nepřátelské zákopy již během vlastní dělostřelecké přípravy.

To byla vskutku riskantní taktika. Umožnila by však Italům dostat se až do blízkosti zákopů, zatímco nepřátelští vojáci se stále krčili v úkrytu a rozhodně nemohli čekat, že se objeví nepřítel tak blízko. Muži byli vybráni většinou z existujících elitních jednotek, jako byli Bersaglieri nebo Alpini (horské jednotky), které byly známé svou silou, odvahou a vytrvalostí.

Psali jsme:Celková bilance stalingradské bitvy

Protože většina vojáků byla povolána z jiných jednotek, patřily k uniformám Arditi cyklistické kabáty Bersaglieri s černými plameny; nebo zelené plameny Alpini na klopových nášivkách. Také nosili zelený svetr a černou čepici Fez a k tomu kalhoty. Tyto distinkce naznačovaly, ze které jednotky byl arditi vybrán. Tak se zrodily tři větve Arditi: Červené plameny (původně Bersaglieri), černé plameny (původně od pěchoty) a zelené plameny (od horských jednotek Alpini).
Vojáci Arditi byli vyzváni, aby nenosili dlouhé karabiny. Místo toho byli vyzbrojeni výraznou dýkou a dvojicí ručních granátů. Dávali přednost ručnímu granátu Thevenot, protože poskytoval omezenou, slabší explozi, a také charakteristický zvuk, který vydával po odjištění. To způsobilo mezi zakopanými nepřátelskými vojáky, kteří byli omráčeni dělostřeleckou palbou, hrozný zmatek.

Pro útoky proti bunkrům a opevněním používali Arditi plamenomety a pěchotní děla malé ráže, která se dala snadno přenášet. Jejich hlavní zbraní, díky níž se stali mezi nepřátelskými vojáky nechvalně známými, však byla dýka. Italští commandos, vysoce zkušení v boji zblízka, se vrhali do nepřátelských zákopů a masakrovali všechny uvnitř. I když by se mohlo zdát, že tato taktika byla v době první světové války zastaralá, ukázala se jako nanejvýš účinná. Standardní pěchotní zbraně byly často dlouhé pušky, které nebyly v přímém boji ve stísněném prostoru zákopů příliš praktické, a voják s krátkou bodnou zbraní měl v této specifické situaci výhodu umocněnou momentem překvapení. Muži byli cvičeni podle příručky šermu a bojových umění nazvané Květ bitvy (Fior di Battaglia, Flos Duellatorum), kterou koncem 14. století sepsal rytíř jménem Fiore dei Liberi. To jim poskytlo výhodu v boji zblízka, která se ukázala jako rozhodující pro jejich úspěch.

Italští úderníci, vedeni heslem "Buď vyhrajeme, nebo všichni zemřeme", prováděli prakticky sebevražedné útoky. Jejich ztráty činily 25 až 30 % na každé misi. Při jednom útoku na Monte Osvaldo v dubnu 1916 byla celá jednotka Arditi čítající 13 důstojníků a 400 vojáků zcela zničena. Přestože jejich úspěšnost byla příznivá, jednalo se o neuvěřitelně nebezpečnou službu.

V roce 1917 čítaly jednotky Arditi 18 tisíc příslušníků. Ve Sdricca di Manzano v oblasti Friuli bylo zřízeno výcvikové středisko. Na konci války zde bylo 25 útočných jednotek, které tvořily divizi úderných oddílů. 
Jedna skupina vojáků Arditi nechvalně proslula používáním zákeřné taktiky proti nepříteli. Přezdívalo se jim "Kajmani z Piavy" a bojovali na italské řece Piavě. V noci tiše přeplouvali řeku s dýkami mezi zuby a ničili nepřátelské pozice. Jejich zbraní byla sardinská skládací čepel zvaná Resolza. Tito muži významně přispěli k průlomu na Piavě v listopadu 1918, který nakonec vedl k porážce rakousko-uherských armád.

Po válce, v roce 1920, byli Arditi oficiálně rozpuštěni. Nadále však působili jako činitel v politickém životě Itálie. Podíleli se na ilegální okupaci města Fiume (dnes Rijeka v Chorvatsku). Pod vedením Gabriele D'Annunzia provedli státní převrat a prohlásili ho za Duceho. Vzhledem Arditiů se inspiroval Mussolini pro své proslulé milice černých košil.
Ačkoli byli pováleční Arditi spojováni s nástupem fašismu, jedna z frakcí zaujala jasně antifašistický postoj. Arditi del Popolo byli většinou bývalí vojáci, kteří vytvořili polovojenskou skupinu, aby čelili rostoucí hrozbě Mussoliniho a fašismu. Jejich nejslavnější střet se odehrál v roce 1922 ve městě Parma, kdy se 350 Arditi zapojilo do otevřených pouličních bojů s více než 10 tisíci černých košil a jejich příznivců. V bitvě je porazili, ale poté, co se Mussolini později téhož roku dostal k moci, byli všichni zatčeni a většina z nich popravena. Odkaz jednotek Arditi zůstává v italských speciálních silách dodnes.

Zdroj: warhistoryonline