Evropská protiraketová obrana působí navenek jako pevný štít. Jenže při bližším pohledu se ukazuje nepříjemná skutečnost: bez Spojených států by byla ochrana Evropy před íránskými balistickými raketami výrazně slabší, pomalejší a v některých scénářích závislá prakticky na jediném systému.

Foto: Protiraketový systém Arrow 3 (ilustrační foto) | Adobe Stock

Psali jsme:Praga V3S celá v bahně, ale zvládne to

Hrozba útoku íránskými střelami středního doletu na evropské cíle přitom není jen teoretická. Stejně reálné je i to, že by takový útok dnes narazil na rozsáhlou architekturu včasné výstrahy a protiraketové obrany. Klíčový problém ale spočívá v tom, že tato architektura je z velké části americká. Právě to z ní dělá zranitelné místo v okamžiku, kdy Washington opakovaně naznačuje omezení své vojenské přítomnosti v Evropě.

Pokud bychom připustili scénář, v němž by se USA z evropské protiraketové obrany stáhly nebo svou roli výrazně omezily, situace by se dramaticky změnila. Evropa totiž nemá vlastní jednotný a nepřetržitý systém, který by byl na Americe plně nezávislý. A to je zásadní problém už v úplně první fázi útoku: při samotné detekci odpalu.

Evropské státy nedisponují sítí družic, která by dokázala okamžitě odhalit start balistické rakety. První varování by tak pravděpodobně přišlo z Francie. Tamní radar Nostradamus, umístěný asi 90 kilometrů západně od Paříže, využívá odraz rádiových vln od ionosféry, díky čemuž „vidí“ i za horizont. Jeho udávaný dosah 4 000 kilometrů stačí na pokrytí severních oblastí Íránu.

To ale neznamená, že by Francie měla v ruce přesný obraz situace. Tento typ radaru je citlivý na stav ionosféry, trpí slepými zónami a neposkytuje vysokou přesnost. Jinými slovy: dokáže upozornit, že došlo ke startu a že raketa může směřovat do Evropy, ale nikoli spolehlivě řídit obranu v reálném čase.

Psali jsme:Německý Leopard 3: Původně dočasný, nyní strategický projekt

Psali jsme:Zbraňové stanice GLADIUS: Odpověď na pozemní i vzdušné hrozby

Psali jsme:Milan Zvirinský: VOP CZ má ambici zabezpečovat celý životní cyklus vozidel CV90

Právě tady se ukazuje největší slabina evropského uspořádání bez americké podpory. Ve chvíli, kdy íránská raketa stoupá a pokračuje přes Turecko, evropské země by neměly prostředky, jak její let průběžně sledovat. Až teprve při přiblížení k Rumunsku, kdy by střela vystoupala dostatečně vysoko, by se mohla dostat do zorného pole radaru AN/FPS-132 na britské základně Fylingdales, zhruba 40 kilometrů od Yorku.

Tento radar od společnosti Raytheon je součástí americké protiraketové architektury, i když je v britském vlastnictví. Britové by tak byli schopni raketu velmi přesně sledovat, nikoli ji ale sami zničit. V tom spočívá další nepříjemná realita: schopnost vidět hrozbu ještě neznamená schopnost ji zastavit.

Pokud by Spojené státy do obrany vůbec nezasáhly, jedinou evropskou zemí, která by se mohla pokusit střelu středního doletu zachytit, by bylo Německo. To nedávno zavedlo do výzbroje systém Arrow 3, rozmístěný na letecké základně Holzdorf jižně od Berlína. Právě tento systém se v daném scénáři jeví jako jediný skutečně relevantní evropský nástroj proti íránské balistické hrozbě.

Němci by cíl mohli zachytit pomocí radaru EL/M-2080, který je součástí komplexu Arrow 3. Jenže ani zde nejde o ideální podmínky. Radar má sektorové pokrytí, a pokud by nebyl zaměřen směrem na Írán, ale například na Rusko, mohl by být reakční čas ještě kratší. Podle uvedených údajů by navíc raketa vstoupila do jeho detekční zóny přibližně ve vzdálenosti 900 kilometrů — tedy ve chvíli, kdy by se už nacházela nad rumunsko-maďarskou hranicí.

To znamená jediné: bez americké vrstvy včasné výstrahy by Evropa získala přesný přehled o útoku až velmi pozdě. Obráncům by zůstával jen úzký časový prostor k rozhodnutí i samotnému odpalu protirakety.

Přesné parametry systému Arrow 3, zejména pokud jde o dosah ničení a reálnou plochu pokrytí, nejsou veřejně známé. Jisté ale je, že tento systém byl úspěšně použit proti íránským balistickým raketám. V evropském scénáři bez USA tak představuje prakticky poslední skutečně relevantní vrstvu obrany.

Pokud by však střela proletěla i za hranici schopností německého Arrow 3, zůstala by už jen improvizovaná národní obrana. Některé státy by se mohly pokusit zasáhnout cíl systémy Patriot PAC-3, ty však nejsou primárně určeny k ničení střel středního doletu. Úspěch by navíc závisel na tom, zda by byly právě v pohotovosti a rozmístěné přesně tam, kam by Írán mířil.

V Evropě mají kromě Ukrajiny systémy Patriot PAC-3 k dispozici Německo, Nizozemsko, Švédsko, Rumunsko a Polsko. Ani to ale neznamená vznik skutečného kontinentálního štítu. Jde spíše o bodovou obranu konkrétních objektů než o souvislou ochranu evropského prostoru.

Francie a Itálie sice disponují komplexy SAMP/T, jejich schopnosti jsou však podle uvedených faktů nedostatečné i pro efektivní zachycení moderních balistických cílů na úrovni taktických střel. Proti raketám středního doletu by tedy pravděpodobně nehrály rozhodující roli.

Celý obraz je proto mnohem méně uklidňující, než by se mohlo zdát. Evropa sice má určité prvky včasné výstrahy i protivzdušné obrany, ale bez Spojených států jí chybí to nejdůležitější: propojený, nepřetržitý a vícevrstvý systém odhalení, sledování a zničení balistické hrozby. V krajním případě by tak útok z Íránu nebyl po většinu své trasy nad evropským prostorem průběžně sledován a skutečně účinnou reakci by mohla nabídnout v zásadě jen německá baterie Arrow 3.

To neznamená, že by Evropa byla bezmocná. Znamená to ale, že její obrana proti balistickým raketám stojí mnohem více na Americe, než si je evropská veřejnost ochotná připustit. A pokud by Washington opravdu ustoupil do pozadí, ukázalo by se velmi rychle, že evropský protiraketový štít má mnohem více mezer, než se dosud zdálo.

Zdroj: Autorský text Šimona Koudelky