F-86 Sabre byl technicky možná horší než MiG-15, v Koreji ale šel k zemi jen jeden Američan na každých 10 MiGů
Proudový stíhací letoun F-86 Sabre měl řadu předchůdců, kteří byli představeni v letech 1944–1945, tedy v posledním roce druhé světové války. Němci jako první nasadili do bojů svůj Messerschmitt Me 262, Američané vyvinuli Lockheed F-80 Shooting Star a Britové Gloster Meteor. Jejich konstrukce a zkušenosti byly po válce vyhodnocovány. Do následujícího významného konfliktu, války v Koreji, nastupovalo americké letectvo s výkonným strojem Sabre, který se tehdy jako jediný mohl měřit se sovětským strojem MiG-15.
Ve válce v Koreji, která probíhala v letech 1950 až 1953, se měly proudové letouny stát základní zbraní stíhacích jednotek na obou stranách, a proti F-86 stál sovětský MiG-15. Jejich souboje probíhaly téměř dvojnásobnou rychlostí a ve značně větších výškách než souboje Spitfirů a Bf 109, které se střetávaly od prvních leteckých bitev druhé světové války, a legendárním způsobem v bitvě o Británii v roce 1940. Stíhačky F-86 a MiG-15 byly na papíře podobně vyrovnané jako jejich zmínění vrtuloví předchůdci. Ve výšce nad 10500 metrů měly lehčí MiGy výhodu, zatímco v nižších výškách manévrovaly svižněji F-86.
Foto: F-86 Sabre 51. pluku v Koreji na základně Suwon | USAF / Wikimedia Commons / Public Domain
MiG s 37mm kanónem a dvěma 20mm kanóny měl mohutnější palebnou sílu než Sabre, který nesl šest kulometů ráže 12,7 mm, a MiGy tak byly současně smrtelným nebezpečím pro spojenecké strategické bombardéry. Sabre však byl vybaven radarovým zaměřovačem APG-30, a to ve srovnání s méně vyspělým optickým zaměřovačem MiGu dávalo americkým stíhačům velkou výhodu.
Nejdůležitější výhodou F-86 vůbec však byla kvalita a zkušenosti jeho pilotů, kteří byli mnohem lepší než Číňané a Severokorejci, kteří létali na většině MiGů. Tento faktor ukázal důležitou zásadu, že úspěch ve válce může záviset více na člověku než na stroji. Právě to umožnilo americkým vzdušným silám a vzdušným silám OSN v Koreji získat nejdůležitější výhodu v každém moderním konfliktu: převahu na obloze. Toho bylo dosaženo navzdory vážným praktickým nedostatkům. Z hlediska moderní války byla Korea primitivním územím. V polovině 20. století disponovala pouze jedním stálým letištěm, a to v Soulu, který během korejské války několikrát změnil majitele.
Proudová letadla s dlouhými vzletovými a přistávacími drahami potřebovala řádně zpevněné dráhy o délce 1800 m a více. V Koreji se jim dostalo jen asi 1500 m provizorních drah z ocelových plátů položených na drsném, kamenitém podkladu s množstvím hrbolů, nerovností a výmolů, které zajistily, že letadlům při vzletu praskaly pneumatiky nebo se jim stalo něco horšího.
I přes tyto a další neméně zatěžující problémy však stíhačky OSN dokázaly nebe nad Koreou ovládnout. Působily především jako podpora pozemních sil a ochromily přesuny komunistických vojsk a zásobování tak důkladně, že se mnoho plánovaných nepřátelských ofenziv nerozvinulo, protože pro ně jednoduše nebyly prostředky. Souboje mezi Sabry a MiGy byly velmi jednostranné. Celkové ztráty MiGů v korejské válce činily 792, zatímco Američané ve vzdušných soubojích přišly o pouhých 78 Sabrů.
První z těchto soubojů se odehrál 17. prosince 1950, ve stejném měsíci, kdy Sabry dorazily do Koreje. Americké letouny byly F-86A ze čtvrtého stíhacího křídla a při svém debutu sestřelily čtyři MiGy. Pro svého nepřítele představovaly mnohem hrozivějšího protivníka než F-51 Mustang a F-80 Shooting Star, které se jim v předchozích sedmi týdnech stavěly jen velmi obtížně.
Letouny F-86A se mohly objevit na korejské scéně mnohem dříve, kdyby se jejich výrobci, společnost North American Aviation, nerozhodli přijmout roční zpoždění dodávek kvůli vybavení letounu šípovými křídly. Bylo to však správné rozhodnutí.
Prototyp XF-86 z roku 1944 měl konvenční rovná křídla a přímý proudový motor. Letoun XF-86 poháněný trubkovým proudovým motorem Alliance TG180 (J35) měl dosahovat rychlosti 936 km/h, doletu 1200 km a dostupu 14000 m.
Když se však po skončení druhé světové války objevily podrobnosti o německém výzkumu křídel se šikmým náběhem, prošel XF-86 radikální úpravou – křídla byla stočena dozadu pod úhlem 35 stupňů. Současně byl prodloužen trup a letoun byl vybaven křidélky s posilovačem.
Výsledkem byl nadzvukový letoun, který, ačkoli byl původně klasifikován jako podzvukový, na jaře 1948 poprvé překonal zvukovou bariéru. V následujících verzích sériového modelu si F-86 prakticky zvykl překonávat světové rychlostní rekordy.
Úspěch F-86 vedl k rozšíření výroby na více než 7800 letadel v letech 1949-1956 ve Spojených státech, Japonsku a Itálii. Kromě toho 738 letounů upravených pro letadlové lodě zakoupilo americké námořnictvo. Varianty se vyráběly i v Kanadě a Austrálii. Canadair Sabre přidal dalších 1815 letadel a výrazně přepracovaný CAC Sabre měl výrobní sérii 112 kusů. Sabre je zdaleka nejvyráběnějším západním proudovým stíhacím letounem, celková produkce všech variant činí 9860 kusů. Jen ve Spojených státech jich dodnes létá s civilní registrací na pět desítek.
Zdroj: warhistoryonline