Na konci 50. let a ještě první polovinou let 60. se německý Bundeswehr musel spoléhat na protiletadlové prostředky dodávané především Spojenými státy, avšak Západní německo potřebovalo výkonnější protiletadlové systémy, jelikož v příští možné válečné konfrontaci mezi Bundeswehrem a Národní lidovou armádou (NDR) potažmo Sovětskou armádou měly být stále šířeji zaváděné, rychlé letouny MiG-15.

Foto: Německý samohybný protiletadlový systém Flakpanzer Gepard | Wikimedia Commons / Public domain

Bundeswehr byl zásoben subverzemi polopásových automobilů M3 vybavenými sice hrozivými, avšak již nevyhovujícími čtyřčaty kulometů M2. Posléze západoněmecká armáda obdržela množství modernějších samohybných protiletadlových děl M42 „Duster“ se dvěma 40mm kanóny systému Bofors, avšak vozidlo neposkytovalo dostatečnou ochranu posádce a za ostatní bojovou technikou brzy zaostalo. Bylo nutné vyvinout „něco“ mnohem přesněji reflektující potřeby soudobé PVO v mnohem modernějším a daleko mobilnějším a rychlejším boji na očekávaných bitevních polí. Jenže…co by to mělo být?

Požadavky rozhodně nebyly mírné. Po novém protiletadlovém prostředku se vyžadovala naprostá samostatnost, vysoká úroveň elektronické výstroje, zejména nutný byl systém rozlišování cíle na bázi „friend or foe“. Od toho se pak odvíjela podmínka nasazení systému ve kterékoli denní či noční době a za jakéhokoli počasí. Především ochrana proti rušení elektronických prvků byla nutností. Nový komplet musel také držet krok s vysoce mobilní útočnou technikou.

Na začátku 70. let byly založeny hned dva souběžné ideové návrhy příštích podobných prostředků. Jeden nesl název Matador a byl čistě německým. Druhý projekt, nazvaný poněkud nicneříkajícím označením 5PFZ (později dostal název Gepard), pak vznikal s mezinárodní asistencí Holandska, Švýcarska a Lichtenštejnska, avšak s významným podílem 5 dalších německých společností. Od začátku byl druhý z projektů lepší a bylo stále zřetelnější, že příštím protiletadlovým prostředkem se stane právě 5PFZ. Kolem roku 1970 pak byly testovány první 4 pokusné vzorky tohoto stroje.

Pro favorizaci projektu 5PFZ oproti konkurenčnímu Matadoru se vyslovilo i zásadní použití podvozku dosud velmi rozšířeného a snadno dostupného německého tanku Leopard 1 vstoupivšího do služeb Bundeswehru v roce1965. Korbu tanku Leopard 1 bylo tehdy nutné upravit jen drobně, aby do ní bylo možné instalovat otočnou věž nesoucí hlavní výzbroj.

Hlavní zbraní nepřítelem obávaného kompletu byla dvojice 35mm kanónů společnosti Oerlikon s kadencí 550 ran/min. Pro každý kanón bylo neseno 330 nábojů, z toho 20 protipancéřových. Maximální dostřel byl 5 500 metrů. Cíl vyhledával přehledový radar MPDR-12 s dosahem 15 km a pozorovacím polem 360 stupňů, údaje předával digitálnímu řízení palby a zaměřovacímu radaru, které později četl střelec, který současně volil i finální cíl. Radarovou výstroj postupně dodávala společnost Siemens. Gepard obsluhovala tříčlenná osádka – řidič, střelec a velitel.

Vzhledem k využití podvozku tanku Leopard 1 je pohonný systém Gepardu velmi podobný jako u tohoto tanku. Pohon zajišťuje naftový, desetiválcový motor MTU MB 838 Ca M500 umožňující 47tunové vozidlo hnát až rychlostí 65 km/h. Samohybný protiletadlový systém se pak následně několikrát modernizoval.

Video: Flakpanzer Gepard: Historie divoké kočky / YouTube

Psali jsme:Srbové sestřelili v roce 1999 letoun F-117 – nevěděli totiž, že je neviditelný

Zdroj: VálCast