Vojenská dráha Angličana Williama Millera, nejobecněji možná známějšího pod španělskou verzí svého křestního jména, Guillermo, byla spojena s dramatickými a převratnými událostmi na dvou kontinentech prvních dekád 19. století. V tom ostatně ani nevytvářel mezi svými britskými krajany a současníky nějakou výjimku. Narozen 2. (nebo 12.) prosince 1795 v obci Wingham v hrabství Kent na jihovýchodě Anglie, už doba jeho narození byla poznamenána atmosférou válek, v nichž Velká Británie stála vlastně v čele mezinárodních koalic proti Francii, jejíž revoluční, resp. porevoluční režim představoval jisté novum v dosavadním evropském politickém systému. S ohledem na další vnitřní vývoj ve Francii, směřující od republiky k císařství Napoléona Bonaparta, se pro další fázi těchto konfliktů ujal termín napoleonské války.

Millerova dráha se začala odehrávat na Pyrenejském poloostrově, kde od roku 1808 probíhala osvobozenecká válka proti francouzské okupaci ve Španělsku, a kde zároveň proti Francouzům intervenovaly britské síly, jimž se už v tomtéž roce podařilo vytvořit si pevnou základnu z území Portugalska. Po svém vstupu do řad britské armády se v Lisabonu v roce 1811 vylodil také mladý, tehdy ještě ani ne 16-letý William Miller. Pod vrchním velením Arthura Wellesleye (jemuž válka ve Španělsku vynesla titul vévody z Wellingtonu) se,  s trvalejším britským postupem na španělské území, zúčastnil například dobytí Francouzi drženého, dobře opevněného Badajozu britsko-portugalskými oddíly na jaře 1812. Je známa též účast tohoto mladého důstojníka v bitvě u baskické Vitorie z 21. června 1813, kde Wellingtonovy britsko-španělsko-portugalské jednotky dosáhly vítězství nad francouzským maršálem Jourdanem. V té době se již nejenže hroutila vláda Napoleonova bratra Josepha jako dosazeného krále ve Španělsku, a nastával předpoklad pro následný britsko-španělský vojenský postup přes Pyreneje až na jih Francie, ale vůbec, po krachu ruského tažení Grande Armée, schylovalo se i k rozhodujícímu střetu v německém prostoru, s nepříznivými vyhlídkami pro další hegemonii císařské Francie v Evropě.

Foto: Rytina znázorňující generála Williama (Guillerma) Millera v době tažení v peruánských Andách roku 1824 v tradičním jihoamerickém ponču přehozeném přes uniformu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Sovětské kolosy Kliment Vorošilov – těžké tanky KV-1 a KV-2 si u Němců vybudovaly respekt

Právě někdy v době prvního pádu napoleonské Francie se William Miller objevil v řadách britských sil ve válce, která mezitím, v roce 1812, začala mezi Velkou Británií a USA na opačné straně Atlantiku. V roce 1814 se účastnil akcí při pobřeží Mexického zálivu, kde zájem Britů směřoval k ovládnutí louisianského New Orleansu (ovšem nakonec, 8. ledna 1815, když už byl konflikt ukončen mírovou smlouvou v Gentu, aniž by ale o tom jeho účastníci za oceánem dosud věděli, věc vyvrcholila vítězstvím amerických oddílů pod velením budoucího prezidenta USA Andrewa Jacksona nad britským vojskem, jež na lodích dorazilo do oblasti delty Mississippi, a mezi padlými na britské straně skončil i velitel Edwin Pakenham). Nicméně v Millerově případě, jak je výstižně uváděno, ten se stihl vrátit do Evropy, aby se ještě mohl zúčastnit, a opět pod Wellingtonovým velením, bitvy u brabantského Waterloo 18. června 1815. Ta samozřejmě zasadila konečnou porážku Napoleonovi I., jenž předtím dočasně obnovil svou vládu ve Francii.

V Evropě se z rozhodnutí vítězných mocností prosazovaly nové (či do značné míry vlastně staronové) pořádky – a před asi dvacetiletým Millerem, již zkušeným kapitánem dělostřelectva, vyvstávala nová kariéra znovu za Atlantikem. Tam, a právě i pod vlivem předchozího vývoje na Pyrenejském poloostrově, se od svých koloniálních metropolí emancipovaly státy budoucí Latinské Ameriky. Důležitý v tom byl i případ portugalské královské rodiny Bragança, jež se před francouzským obsazením Lisabonu ke konci roku 1807 evakuovala s celým dvorem, za doprovodu britských válečných lodí, do Brazílie (a což ve všech svých konečných důsledcích mělo podnítit proces osamostatnění této jihoamerické země). A stejně tak napoleonská okupace a povstalecká válka ve Španělsku posloužily jako nejprvotnější impulz k válkám za nezávislost, propuknuvším v jednotlivých částech španělské Ameriky.

Přes španělské přístavy Sevilla a Cádiz dorazil Miller na Gibraltar, držený jeho krajany, a odtud v roce 1816 do Buenos Aires, centra Spojených provincií Río de la Plata (posléze Argentiny), tou dobou již fakticky nezávislých na Španělsku. V (budoucí) Argentině vstoupil do vojska generála Josého de San Martín, rodáka z jihoamerických laplatských provincií (jenž pak žil dlouho ve Španělsku, kde se do roku 1811 také podílel na válce proti Francouzům). A v řadách této několikatisícové síly, známé jako Andská osvobozenecká armáda (Ejército Libertador de los Andes), se v počáteční fázi roku 1817 zúčastnil slavného přechodu And do Chile, jenž tam vedl k rychlému pádu předtím renovované španělské koloniální moci. V Chile upevnil svou autoritu Bernardo O´Higgins (syn vojáka irského původu, jenž to ve španělských službách dotáhl ke sklonku 18. století na guvernéra Chile a pak místokrále Peru). Ten nyní mj. spolupracoval se San Martínem i na půdě zednářské lóže, zřízené v Santiagu de Chile, a v zemi měl pod titulem Director supremo, a prakticky jako diktátor, vládnout až do počátku roku 1823, kdy byl svržen ozbrojeným povstáním. Klíčový problém v situaci do počátků roku 1818 byl shledáván v ohrožení znovu nabyté samostatnosti Chile Španěly a jejich přívrženci, ovládajícími jižní část země, a posílenými  zrovna i o oddíly španělských veteránů války proti Napoleonovi, poslané tam po moři peruánským místokrálem.

Foto: Objetí generála Josého de San Martín a chilského státníka Bernarda O´Higginse (oba v popředí) po bitvě u Maipo (Maipú) z 5. dubna 1818, kterou byla v podstatě zajištěna nezávislost Chile. Oba muži (a zejména San Martín) měli jistě významný vliv na Millerovu kariéru v Jižní Americe. | Wikimedia Commons / Public domain

Když jim ze Santiaga vyrazilo vstříc vojsko v čele O´Higginsem a San Martínem, vážný otřes tomu v březnu 1818 způsobil nenadálý noční výpad španělské strany na pláni Cancha Rayada východně od města Talca. V boji byl zraněn sám O´Higgins, a vojsko independentistů (stoupenců nezávislosti) bylo nuceno ke zpětnému ústupu na sever; a to i když už 5. dubna 1818 se zase v jeho prospěch obrátila situace, a v podstatě už definitivně, s vítězstvím v bitvě na pláni u řeky Maipo, poblíž chilského hlavního města. Ale již s porážkou na Cancha Rayada na sebe výrazně upozornil právě William (Guillermo) Miller, jemuž se v nastalé kritické situaci podařilo alespoň zachránit přidělené mu dělostřelectvo před pádem do španělských (roajalistických) rukou. Povýšen do hodnosti, ve španělštině zvané Sargento Mayor, byl jmenován adjutantem generála San Martína.

Psali jsme:Prapor podpory nasaditelných sil v Rakovníku: Neviditelný pilíř alianční obrany a logistická páteř AČR

Psali jsme:Připravuje se zásadní ofenzíva ruské armády?

Psali jsme:Plukovník Milan Nykodym: Vzdušná nadvláda je dnes rozhodující

Když Chilané začali s budováním vlastního válečného námořnictva, z lodí, zakoupených od USA či Velké Británie, převzal Miller ve Valparaísu velení fregaty Lautaro (svým pojmenováním odkazující, v duchu chilského patriotismu, na araukánského náčelníka, bojujícího v 16. století proti španělské kolonizaci). Tím se brzy ocitl v podřízení jiného britského dobrovolníka, jenž z O´Higginsova pověření, a s udělenou hodností viceadmirála, v čele tohoto loďstva stanul, skotského námořního důstojníka Thomase Cochraneho. Pod Cochranovým velením se jako velitel námořního dělostřelectva a námořní pěchoty podílel počátkem února 1820 na dobytí přístavu Valdivia, dosud drženého roajalisty, a následně na neúspěšném útoku proti roajalistům na souostroví Chiloé, při němž utrpěl zranění.

Od roku 1820 byl účasten chilsko-argentinské námořní expedici pod velením San Martína a Cochraneho do Peru. V této zemi, představující vlastně poslední významnou oporu španělské koloniální moci v Jižní Americe, také měla Millerova vojenská kariéra vyvrcholit, s následným komplikovanějším procesem jejího osamostatnění (a tady přitom možná můžeme upozornit také na tehdy existující ideály jakéhosi většího celku, jenž se měl v geograficky velmi rozlehlém prostoru hispánské Ameriky vytvořit, a které v nějaké podobě choval jak San Martín, tak třeba i Venezuelan Simón Bolívar, od roku 1819 prezident tzv. Velké Kolumbie, než se zcela definitivně prosadila realita její fragmentace do řady vzájemně zcela nezávislých států). S bojovými akcemi v oblastech peruánského pobřeží byly spojeny i takové Millerovy aktivity, jako vztyčení nové „osvobozenecké“ vlajky v Tacně, pod níž chtěl shromáždit Peruánce pro věc nezávislosti, nebo úsilí na osvobozování černošských otroků v pobřežních haciendách, kteří pak dostali příležitost vstoupit do San Martínovy armády. V červenci 1821 byla v Limě, opuštěné místokrálem La Sernou, vyhlášena za rozhodující San Martínovy přítomnosti nezávislost Peru, avšak v jižní části země dosud operovaly dosti početné španělské a roajalistické jednotky.

Miller v Peru zůstal i poté, co zemi opustili jak Cochrane, osobně znesvářený se San Martínem, tak i, po osobní schůzce s Bolívarem v Guayaquilu v červenci 1822, sám generál San Martín – který nakonec, zjevně znechucen či zklamán celkovým vývojem událostí, opustil Ameriku jako takovou, aby dožil v západní Evropě. Miller, podílející se už dříve na zformování jezdeckého regimentu Husarů Peruánské legie (Húsares de la Legión Peruana), se podřídil, tak jako řada s ním příchozích Argentinců nebo Chilanů, autoritě kolumbijského prezidenta Bolívara, jehož vojenské oddíly vstoupily do Peru ze severu. Již v hodnosti generála kavalerie, za tažení independentistů vysoko v Andách se zúčastnil rozhodujících bitev u jezera Junín 6. srpna 1824 a poté u Ayacucha 9. prosince 1824 (v níž i úspěšně vynikl vlastní iniciativou, aniž by čekal na rozkazy svého vrchního velitele, Bolívarova venezuelského, resp. kolumbijského generála Sucreho). Tento střet přinesl definitivní vítězství nad vojskem posledního španělského místokrále v Peru, generála La Serny.

I když byl v roce 1825 Miller jmenován guvernérem hornoperuánského (bolívijského) Potosí, vrátil se krátce poté do své vlasti. Kromě touhy návratu k rodině a starým známým se to pojilo i s představou určité zdravotní rekonvalescence po téměř desetileté účasti na jihoamerických taženích, v nichž přišel k řadě zranění. V Anglii za součinnosti se svým bratrem Johnem sepsal a od roku 1828 vydal paměti, pod názvem, v anglickém originále, „Memoirs of general Miller: In the service of the republic of Peru“ („Paměti generála Millera: Ve službách republiky Peru“). Předtím se znovu osobně setkal se San Martínem v Bruselu (jen mimochodem, v té době, dosud před belgickou revolucí z roku 1830, součásti Nizozemského království), a dotyčné dílo poskytlo zčásti vlastně i portrét tohoto argentinského generála, jenž se stal uznávaným osvoboditelem Chile a zejména Peru ze španělské koloniální vlády. Přesto se některá tvrzení v díle, v němž Miller vylíčil své působení na jihoamerickém kontinentu, dočkala kritiky či se přímo dotkla některých jiných britských veteránů jihoamerických válek za nezávislost, a je připomínán případ jistého plukovníka O´Briena, který jeden jeho výtisk na veřejnosti spálil.

Foto: Výjev znázorňující útok Husarů Peruánské legie (posléze tzv. Junínských husarů) v bitvě u Junínu z 6. srpna 1824. Jedná se o jednotku, na jejímž vzniku měl Miller důležitý podíl. | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1831 se Miller vrátil do Peru, kde vykonával různé vojenské a diplomatické funkce, a byl uznán v hodnosti Velkého maršála (Gran mariscal). Výhledově však k jeho pozici nepřispěla podpora invaze generála Andrése de Santa Cruz, prezidenta Bolívie, z let 1835-36. Ta vyústila ve vojenskou porážku a zastřelení zajatého generála Felipa Santiaga de Salaverry, jenž sám asi o rok dříve uzurpoval moc v Peru na úkor prezidenta Obregosa (a to byť se Miller snažil o to, aby aspoň zůstal zachován Salaverryho život), a pod vládou jmenovaného bolívijského prezidenta mestického (míšeneckého hispánsko-indiánského) původu došlo k vytvoření bolívijsko-peruánské konfederace. Jakkoliv Miller následně zůstal prakticky mimo válku s Chile, v níž se tato konfederace ocitla, s její porážkou a rozpadem a se Santa Cruzovým pádem počátkem roku 1839 byl v Peru, jako ten, kdo stál předtím na „špatné straně“, degradován ze svých vojenských hodností.

V diplomatických službách své původní vlasti, Velké Británie, působil pak několik let na Havaji, v oné době (40. léta 19. století) samozřejmě stále samostatném ostrovním polynéském království v Tichém oceánu. A poslední léta života strávil opět v Peru, kde se dočkal své rehabilitace, včetně návratu maršálské hodnosti. Asi pociťující nicméně svůj blížící se konec, byl zrovna přichystán nastoupit na britskou loď, kotvící v Callau, a k návratu do Velké Británie, když 31. října 1861, ve věku nedožitých 66 let, zemřel. O vlivu někdejších bojových zranění na jeho zdravotní stav možná může svědčit, že teprve po jeho smrti byly nalezeny dva projektily, spočívající po asi 40 let v jeho játrech. A poctu, jaké se i nadále těšil v Peru, dokládá, že v roce 1926, už mnoho desetiletí po jeho smrti, byly jeho tělesné ostatky, původně pohřbené na britském hřbitově v přístavním Callau, přepraveny do prestižního Panteón de los Próceres (Panteonu předních osobností) v Limě.

Bylo řečeno, že William (či Guillermo) Miller byl jen jedním z více britských dobrovolníků, zapojených do válek za nezávislost španělské Ameriky – a jak ukázal i případ lorda Cochraneho, ani nebyl jediným mezi nimi, jenž dosáhl dosti vysokých a rozhodujících pozic v tomto procesu. Jeho jistá všestrannost, s prokázanými schopnostmi jak v pozemním vojsku, v němž vynikl jako velitel dělostřelectva i kavalerie, tak i ve válečném námořnictvu, z něj činily jistě vojensky ceněnou osobnost v pohledu předních jihoamerických independentistů.

Podotkněme, že tato účast Britů neodpovídala oficiální politice britské monarchie, ale rozhodně jí ani neodporovala. Naopak, v době, kdy se hroutilo koloniální panství Španělska v Americe a kdy španělskému králi Ferdinandu VII. projevovaly solidaritu absolutistické a konzervativní vlády evropských mocností tzv. Svaté aliance, a kdy naopak jasnou morální podporu povstalcům v jižní části amerických kontinentů vyjádřily USA (základ známé Monroeovy doktríny), rovněž hospodářsky se rozvíjející Velká Británie, přední námořní síla, razící zájem na liberalizaci světového obchodu, tento proces de facto podporovala už z prostých ekonomických důvodů. Stačí připomenout restrikce, a byť třeba odpovídající obecnějším dobovým trendům, kladené Španělskem po celá předchozí staletí cizím, a tedy i anglickým a britským, obchodníkům, pokud šlo o přímé kontakty s jeho americkými državami. Pro španělskou monarchii znamenala ztráta jejího panství v kontinentální části Amerik další, a velmi zásadní, úder v jejím dlouhodobém mocenském sestupu, z něhož se již nikdy jako imperiální mocnost nevzpamatovala. Naproti tomu Velká Británie (a to přesto, že sama ještě dříve podobně utrpěla ztrátu svých kolonií na východě Severní Ameriky, tedy USA, resp. čistě z geografického hlediska jejich základu, povážíme-li pak jejich vlastní územní rozmach už během 19. století) měla v průběhu dalších dekád výrazně rozšířit své koloniální panství zejména v jiných částech světa. A pozice největšího koloniálního impéria a přední námořní velmoci jí zůstávaly ještě hluboko do 20. století.

Zdroj: López Mato, O. (16/08/2020). Guillermo Miller: la vida heroica y olvidada del primer biógrafo y amigo de San Martín. Infoba; Amado, O. J. (30/01/2025). Un inglés en el ejército libertador. www.losandes.com.ar